y
O červené Karkulce
Byla jedna hodná dívenka. Kdo ji znal, měl ji rád. Nejraději ji ale měla její babička, která bydlela nedaleko v lese. Když měla dívenka jednou svátek, darovala jí babička krásnou červenou čepičku, které se říkalo karkulka. A protože holčičce čepička moc slušela, začalo se jí říkat Červená Karkulka.
Jednou maminka povídá Karkulce: „Pojď sem, dceruško! Zde máš bábovku a láhev vína; doneseš je babičce. Víš, že už je stará a nemocná. Pochutná si. Jdi ale hezky pomalu, abys neupadla, rozbila bys láhev a babička by nic neměla. Tak buď pozorná a jdi. Babičku hezky pozdravuj a popřej jí, aby se brzy uzdravila. A nechoď lesem, ale radši po cestě.\" Karkulka se radovala, že půjde k babičce a že jí ponese něco dobrého, proto s radostí řekla: „Všechno to, maminko, dobře vyřídím.\"
A vydala se směrem do lesa. Nebála se, všichni ji měli rádi a nikdo jí dosud neublížil.
Když tak šla lesem, potkala vlka. Karkulka se ho nebála. Nevěděla, že je vlk zlé zvíře a že nemá citu v těle. „Kampak, Karkulko?\" zeptal se jí vlk. „Jdu k babičce do lesa. Babička je již stará a nemocná, a proto jí maminka posílá bábovku a víno. Až si babička pochutná, uzdraví se.\" „Kdepak, Karkulko, babička bydlí?\" „V lese, před domem jsou tři velké ořechy.\" Vlk šel chvíli vedle Karkulky a pomyslil si: „Tahle malá holčička by mi moc chutnala. Jak to mám ale udělat?\" Najednou povídá: „Karkulko, podívej se, co je tam v houští krásných květin. Pročpak se po nich ani neohlédneš?\"
Karkulka dostala nápad: „Natrhám květiny a udělám babičce hezkou kytku. Času mám dost a babička bude mít radost.\" I položila bábovku a víno a šla trhat kytičku. Šla pořád hlouběji. Jak jednu květinu utrhla, uviděla jinou a ta se jí zdála krásnější.
Vlk se mezitím rozběhl k babičce a zaklepal na dveře. „Kdopak to klepe?\" zeptala se babička. „To jsem já, tvoje Karkulka, babičko. Nesu ti bábovku a víno.\" „Vezmi tedy za kliku a otevři si! Jsem slabá a nemohu z postele.\" Vlk vzal za kliku, otevřel si a vešel do světnice. Než se babička vzpamatovala, přiskočil k posteli a babičku spolkl. Potom si vzal její šaty a čepeček a lehl si do postele. Za chvíli přišla Karkulka. Dlouho trhala květiny, až si vzpomněla, že bude pozdě, a že by se maminka o ni bála, kdyby dlouho nešla, tak pospíchala k babičce. Když vstoupila do světnice, hezky pozdravila a řekla: „Babičko, maminka vám posílá bábovku a víno. Pěkně vás pozdravuje a přeje, abyste se brzy uzdravila.\"
Vlk ležel v posteli a měl peřinu až po uši. „Copak mně, babičko, ani nepřivítáte?\" ptala se Karkulka. Na to vlk odpověděl: „Vítám tě, Karkulko!\" Dívenka si začala vlka prohlížet. „A jaké to máte dnes divné uši, babičko?\" „Abych tě lépe slyšela,\" vlk na to. „A jaké to máte dnes divné oči!\" „Abych tě lépe viděla.\" „A vaše ruce jsou takové podivné!\" „Abych mohla lépe jíst bábovku, holčičko.\" „A vaše ústa a zuby?\" „Abych tě mohla sežrat.\" A už vlk vyskočil z postele, Karkulku popadl a spolkl. Když se tak dobře najedl, nechtělo se mu jít s tak plným břichem do svého pelechu. Lehl si do babiččiny postele a usnul. Za chvíli už chrápal jako by dříví řezal.
Myslivec šel kolem, a když slyšel v domečku chrápání, povídá si: „Jakpak to, že dnes babička chrápe, snad není nemocná?\" Vstoupil do světnice a místo babičky uviděl vlka. Dobře ho znal a již dlouho po něm pátral. Hned si pomyslil: „Že on spolkl babičku! Snad ji ještě zachráním.\" Vzal nůž a vlkovi rozpáral břicho.
Sotva pupek nařízl, vyskočila z něj Karkulka a po ní babička. To bylo radostí. Myslivec si vzal vlčí kůži na kožich, babička si pochutnávala na bábovce a víně a Červená Karkulka, ta si umínila, že nikdy více nepůjde sama do lesa, ale jen hezky po cestičce, jak maminka vždycky radí.
