y
Zlatovláska
V dalekém království kraloval starý král. Byl to mrzout k pohledání. Jednou mu jakási babička přinesla na zámek košík s bílým hadem. „Je to vzácný had, můj králi,“ řekla, „kdo ho sní, ihned zvířecí řeči porozumí.“ Král si pomyslil, že si z něho babka utahuje. Ale pak si řekl, že by rád věděl, co si zvířata povídají. Nechal zavolat kuchaře Jiříka a přikázal mu: „Kuchaři, tohoto hada mi upečeš k večeři, ale to ti povídám, ať ani kousíček neochutnáš, sic budeš o hlavu kratší.“
Jiřík je dobrý kuchař, a tak pečeni ochutnal. „Nejedl jsi?“ vyzvídal král, když mu jídlo přinesl. Jiřík zamítavě zakroutil hlavou. Král mu nevěřil. „Nalij víno! Běda ti, když číši přeleješ nebo nedoleješ!“ Kuchař vzal džbán a začal nalévat. Najednou do komnaty vletěli dva vrabci a tahali se o zlatý vlas. „Je můj, já ho viděl, když Zlatovlásce při česání z hlavy vypadl.“ „I ne, můj je. Já ho první popadl.“ Kuchař Jiřík se ohlédl za hlasy a číši přelil. „Ha, prozradil ses,“ rozzlobil se král, „ale když mi Zlatovlásku přivedeš, daruji ti život.“
A tak Jiřík vyrazil na cestu. Dojel k louce, na které hořel keř. Uviděl mravence, jak pobíhají tam a zpět. „Jiříku, zachraň nás, nebo uhoříme!“ Jiřík keř uhasil, mravence zachránil. „Děkujeme ti, taky ti pomůžeme, stačí si na nás vzpomenout.“ Kuchař Jiřík vyskočil na koně a jel dál. V nedalekém lese zaslechl krkavčí bědování: „Jiříku, pomoz nám, sic umřeme hlady. Rodiče nás opustili, prý si máme sami potravu shánět, ale jsme ještě ptáčata, létat neumíme.“ Jiřík s pomocí neotálel. Jídlo, co měl v mošně, malým krkavcům dal. I ti mu slíbili svou pomoc.
Později Jiřík přijel k jezeru. Na břehu si všiml dvou rybářů, jak se hádají o zlatou rybu. „Ryba se chytila do mé sítě, proto je moje.“ „Kdyby nebylo mého člunu, rybu bys nikdy nechytil, proto říkám, že je ryba má.“ Hádali se, vadili, div že se nepoprali. „Prodejte mi ji, o peníze se spravedlivě rozdělíte,“ navrhl rybářům Jiřík. I rybáři chtěli ukončit spor, a tak rybu prodali. Jiřík ji hodil zpátky do jezera. Ryba vyplula na hladinu, aby mu poděkovala. „Až ti bude do ouvej, vzpomeň si na mě, odsloužím se ti.“
Rybáři byli zvědavi, kam má Jiřík namířeno. Když jim pověděl, že hledá Zlatovlásku, poradili mu: „Zlatovlasá panna žije na ostrově uprostřed jezera. A že jsi nás dobře rozsoudil, my tě tam dovezeme. Však pozor si dej, král má dvanáct dcer, ale jen jedna má zlaté vlasy.“ Když Jiřík předstoupil před krále a řekl mu, proč k němu zavítal, byla v něm malá dušička, neboť král se tvářil přísně. „Dám ti svou zlatovlasou dceru pro tvého krále, ale musíš si ji vysloužit. Splníš-li tři úkoly, smíš si ji odvézt.“
Na druhý den král Jiříkovi přikázal, aby ve vysoké trávě našel všechny perly, které tam Zlatovláska ztratila. Jiřík hledal, oči si mohl vykoukat, ale žádnou perlu neobjevil. „Ach, kdyby tady byli moji mravenci, aby by mi pomohli,“ povzdychl si Jiřík. „Však tu jsme a víme, co hledáš,“ ozvalo se Jiříkovi pod nohama. Během chvilky mu kamarádi mravenci přinesli všechny zakutálené perly. Jiřík je navlékl na šňůru a přinesl je králi. Král je spočítal a spokojeně přikývl, žádná nechyběla.
„Zlatovláska při koupání v jezeře ztratila vzácný prsten. Jdi a přines ho,“ vymyslel si král další úkol. Jezero bylo hluboké, Jiřík na dno nedohlédl. „Ach, kdyby tady byla má zlatá ryba, aby mi pomohla.“ Ryba zaslechla Jiříkovo zoufání. „Jiříku, neplakej, o prstenu vím. Zrovna nedávno se stará štika s prstenem všem chlubila. Počkej na břehu, přinesu ti ho.“ Trvalo dlouho, než se zlatá ryba znovu objevila, ale svůj slib splnila, prsten Jiříkovi přinesla. Když král uviděl, že Jiřík splnil i druhý úkol, pochvalně pokýval hlavou.
Třetí úkol byl nejtěžší. Král si vyžádal živou a mrtvou vodu. Jiřík nevěděl, kde vodu hledat. „Ach, kdyby tady byli mí krkavci, aby mi pomohli.“ Kde se vzali, tu se vzali, nad hlavou mu krkavci zakrákali: „My ti pro vodu doletíme.“ Celý den je Jiřík vyhlížel. Až k večeru se vrátili a v tykvičkách přinesli, co žádal. Jiřík vodu hned vyzkoušel. Uviděl pavouka, jak ulovil mušku. Pokropil ho mrtvou vodou. Byl s ním hned amen. Mušku pokropil živou vodou, ta oživla a zabzučela: „Je dobře, že jsi mě zachránil. Beze mě bys Zlatovlásku nepoznal.“
Král musel uznat, že Jiřík správně splnil všechny tři úkoly. Zavedl ho do sálu, kde stálo dvanáct dívek zahalených do bílých závojů. „To jsou mé dcery, jedna z nich má zlaté vlasy. Je-li tvému králi souzena, určitě ji najdeš. Jestliže se však zmýlíš, s prázdnou od nás odejdeš.“ Jiřík chodil kolem dívek, nemohl se rozhodnout. Tu k němu přiletěla muška, kterou zachránil, a poradila mu, která z nich je Zlatovláska. „Jsi dobrý služebník,“ pochválil ho král, „Zlatovlásku si smíš odvézt na svůj zámek.“
Starému králi se Zlatovláska líbila. Ale na Jiříka žárlil, proto mu nechal setnout hlavu. Zlatovláska plakala, pak si na králi vyprosila jeho tělo. Král jí přání splnil. Zlatovláska pokropila Jiříka mrtvou vodou a hlava mu s tělem srostla, potom ho pokropila živou vodou a Jiřík oživl. Král všechno viděl. Přikázal sluhům, aby i jeho popravili a vodou pokropili, aby byl krásný jako Jiřík. Sloužící však tykvičky s vodou popletli, mrtvého krále už nevzkřísili. Jiřík byl prohlášen za krále. Se Zlatovláskou se oženil a žili spolu šťastně až do smrti.
