y
Pohádka o ženichu medvědovi
Je sychravý, podzimní večer, fouká mrazivý vítr a padá sníh, promíchaný s kapkami deště. V takovém počasí je každý rád, když má střechu nad hlavou a pár polen v kamnech. Sálá z nich příjemné teplo a člověk při něm zapomíná na bídu, číhající na něho ze všech koutů světnice. I chudý dřevorubec si libuje, že už je v teple. Při celodenní práci v lese promrzl až na kost. Když se před chvílí vrátil domů, celá rodina se zaradovala; měli o něho strach. Blíží se noc, a to se může v lese všelicos přihodit. Vítr nepřestává zlověstně výt, plnou silou naráží na domek, který pod jeho náporem praská a jen tak tak drží pohromadě. Pojednou se do hukotu rozbouřeného větru vloudil ještě jiný zvuk. Klepal snad někdo na okenici? Dřevorubcova rodina ztichla a naslouchá ... Bum! Bum! Ozývá se znovu. Kdo to jen může být? V takovém počasí a v tuto pozdní dobu?
Dřevorubec vyšel před domek a uviděl neobvyklého nočního návštěvníka. Před ním stál bílý medvěd. „Dobrý večeři“ pozdravil bručavým hlasem. Dřevorubec polekán podivnou návštěvou v odpověď zakoktal něco jen málo pozdravu podobného a stejně vystrašeným hlasem se zeptal, co si medvěd přeje: „Tvoji nejmladší a nejkrásnější dceru za ženu bych rád,“ řekl medvěd, „dej mi ji, nebudeš nikdy litovat. Bohatě se ti odměním.“ „Zbavit se konečně bídy, to by bylo dobré.“ uvažoval dřevorubec, „jen bude-li dcerka s takovými vdavkami souhlasit. Nebývá zvykem vzít si medvěda za muže.“ Na medvědovo troufalé přání nechtěl odpovědět sám, řekl mu tedy, aby počkal, že bude nejlépe, když se dcerky zeptá. Se zlou se však doma potázal. Dívka o sňatku s medvědem nechtěla ani slyšet. Snad sil to za den, za dva rozmyslí, mínil ustaraný otec. Vyšel zpátky před práh a bílému chlupáčovi slíbil, že si může za tři dny přijít pro odpověď.
Po celé ty tři dny dřevorubec a jeho žena svou nejmladší dcerku přemlouvali. Život s medvědem Jí líčili těmi nejrůžovějšími barvami, vysvětlovali jí, jak se bude mít dobře, když se za něho provdá. Musí být určitě ohromný boháč, sliboval velikou odměnu a potom, tak zle jako ostatní medvědi přece nevypadá. Ostatně — mluví lidskou řečí a chová se docela jako člověk. Stane-li se jeho ženou, bude se mít dobře nejen ona, ale pomůže z bídy celé po-četné rodině. Děvče naslouchalo rodičovským radám, dívalo se přitom po chudičkém příbytku a nakonec svolilo. Posbíralo chatrné šatečky, vypralo je, pospravilo, svázalo do uzlíku, a když si za tři dny přišel medvěd pro odpověď, čekala už jeho nevěsta s uzlíkem v ruce, připravena na cestu. Rozloučila se s rodiči, nasedla medvědovi na hřbet a vydali se spolu na cestu do nového domova.
Dlouho, velice dlouho putovali, nespočetně kopců, hor, lesů a lučin přešli, než se medvěd zastavil u vysoké skály a řekl své nevěstě, že tady Jsou doma. Zaškrábal packou na kámen a před užaslou dívkou se otevřely dveře do nádherného paláce. Kolik tam bylo krásných pokojů, které se zlatem a stříbrem třpytily až oči přecházely. „Budeš mít všechno, co budeš chtít,“ slíbil medvěd své mladé ženě, když vešli do veliké síně, se stolem obtěžkaným nejrozmanitějšími lahůdkami. „Tady máš stříbrný zvoneček. Zazvoníš-li a vyslovíš své přání, bude okamžitě splněno. Jenom o jedno tě prosím! Až budu v noci spát, nikdy, pamatuj, nikdy se na mne nepodívej!“
Nastal večer. Dívka se uložila k spánku a tu vstoupil do ložnice její muž. Nebyl to už medvěd, byl to člověk. Přišel však potmě a ráno ještě před svítáním zase odešel. V medvědí podobě odcházel každé ráno z domu a vracel se vždy večer, po západu slunce. K dívce byl tak milý a pozorný, že brzy docela přestala myslet na to, že se provdala za medvěda, a měla ho stále raději. Opravdu nic jí v jeho paláci nescházelo. Trápila se jenom tím, že je celé dny sama. Začalo se jí stýskat po domově. Stesk se den ze dne zvětšoval, stále častěji hleděla do dálky, tam, kde tušila svou rodnou chaloupku. Jednoho večera, když se medvěd vrátil, svěřila se mu, že by se ráda podívala k rodičům. „Rodiče navštívit můžeš, co bych ti mohl odepřít?“ odpověděl medvěd, „ale před odchodem mi musíš slíbit, že s matkou nebudeš mluvit ani chviličku o samotě.“ Dívka to ráda slíbila, medvěd ji vzal na hřbet a zanesl k rodičům. Jaké bylo její překvapení! Místo otrhané chalupy, hrozící spadnutím, stál na kopci krásný, veliký dům! Dřevorubcova rodina, oblečená do pěkných šatů, je radostně přivítala. Po obědě zavolala matka dcerku do komory. Dívka, pamětliva slibu daného medvědovi, nechtěla jít. Matka ji však přemluvila. Sotva na maličkou chvilku v komoře osaměly, prozradila o svém manželství dočista všechno. „Tady máš svíčku, schovej si ji za kabátek. Pak počkej, až medvěd usne, zapal ji a rychle se na něho podívej,“ radila nešťastné dceři. „Musíš přece vědět, jaká je jeho lidská tvář!“
Na cestě domů se medvěd zeptal své ženy, o čem si s matkou v komůrce povídaly. Dívka se s pláčem ke všemu přiznala, a ujišťovala, že matku neposlechne. Setmělo se, přišla noc a sliby byly ty tam. Zvědavost zvítězila. Sotva medvěd usnul, vytáhla svíčku a zapálila ji. „Ach, jak jsi krásný,“ zašeptala, když se jí v mihotavém světle objevila jeho tvář. Neudržela se a lehounce jej políbila. Jak se nad něho k polibku naklonila, skanuly z hořící svíce tři kapky vosku a poskvrnily jeho bělostnou košili. Vtom se muž probudil, uviděl, co se stalo, a ze- smutněl. „Proč jsi mě neposlechla?“ zabědoval. „Svou neposlušností a zvědavostí jsi na nás přivolala veliké neštěstí. Kdybys byla rok vydržela, co jsi slíbila, byla bys mě navždy vysvobodila. Zlá čarodějnice mě zaklela, abych byl za dne medvědem a jen za tmy se proměnil v člověka. Teď jsem už docela v její moci, musím jít za ní a stát se jejím manželem. Je strašlivě ošklivá, nos má dlouhý na čtyři lokte a žije daleko, jižněji než na jihu a severněji než na severu.“
Teprve teď si dívka uvědomila, co provedla. Pro její zradu musí milovaný muž odejít na konec světa a ona tomu už nemůže zabránit. Plakala a prosila, aby jí pověděl, kam ho má jít hledat. „Ani za celý život tam nedojdeš,“ řekl bezradně. „Když na té dlouhé pouti jen na chvilku k odpočinku usedneš, ocitneš se hned o tolik zpět, kolik jsi za celý den ušla.“ Po těchto slovech se zase proměnil v bílého medvěda a zmizel v hlubokém lese.
Marné bylo všechno dívčino volání a pláč. Medvěd se už neozval. Vrátila se tedy do komnaty, vzala tři kusy plátna, svázala je do uzlíku a spěchala do lesa tím směrem, kudy odešel její muž.
Putovala celý den. O ostré kameny a kořeny stromů si drobné nožky do krve poranila. Noc ji zastihla v temném lese. Ze všech stran se ozývaly výstražné hlasy divoké zvěře, vydávající se na noční lov. Na zemi zůstat nemohla, vylezla tedy na vysoký strom. Celou noc stála opřená mezi větvemi. Teď už si dobře pamatovala slova svého muže. Kolem stromu pobíhali hladoví vlci. Poštěkávali a vyli až do rána, ale s prvními paprsky slunce se rozutekli, jako by se do země propadli. Dívka slezla se stromu a putovala dál, až do pozdního večera. Druhou noc odpočívala ve větvích stromu, pod kterým bručeli zlí medvědi. Pod stromem, kde odpočívala třetí noc, řvali rozzuření lvi. Dívku na stromě ucítili a snažili se na něj vyškrabat. Byla to noc hrůzy a ráno, když lvi utekli, byla unavená a nevyspalá, ale přesto pokračovala bez odkladu v další cestě.
Nohy se pod ni únavou podlamovaly. S vypětím posledních sil došla k vysoké skále. Opřela se o ni a zaklepala. Ve skále se otevřely dveře a mezi nimi se objevila škaredá obryně, s nosem na loket dlouhým. Zlostně se na děvče obořila: „Co tu chceš?“ „Jsem chudé, ubohé děvče,“ řekla poutnice, „a hledám svého muže. Je kdesi jižněji než na jihu a severněji než na severu.“ „To je tedy daleko,“ zasyčela čarodějnice. „Tak daleko se ani člunem, ani mi plachetnici nedostaneš a pěšky tam nedojdeš ani za sto let. A proč bys tam také chodila? On už tam má stejně jinou, obryni, ještě krásnější než jsem já. Má nádherný nos, považ, na čtyři lokte dlouhý! Brzy se ta krasavice stane jeho ženou. Vrať se raději domů, dokud jsi teprve na začátku cesty!“ Dívka se vrátit nechtěla. Sebrala veškerou odvahu a poprosila obryni, aby ji nechala u sebe přenocovat. „To by byla tvoje poslední noc,“ zasmála se obryně. „Což nevíš, že můj muž je velice zuřivý obr? Když se vrátí, roztrhá tě na kusy a sní!“ Co dělat? Dívka rychle vytáhla z uzlíku kus plátna, podala ho obryní a šeptla: „Za nocleh.“ A protože se obryni plátno moc líbilo, nechala se obměkčit a nabídla za něj výměnou teploučkou, měkkou postel. Dívka pěkně poděkovala, ale stejně celou noc prostála ukrytá v koutě.
Přesně o půlnoci přišel obr domů. Strčil hlavu do dveří a křikl: „Cítím tady člověčinu!“ „Kde by se tu člověk vzal?“ balamutila jej žena. „To jen pták, co letěl nad střechou, upustil do komína lidskou kost. Vyhodila jsem ji, ale člověčina je stále cítit po celém domě.“ Obr se nechal uklidnit, lehl si a brzy usnul. Až ráno, když se probudil, řekla mu žena pravdu. Ukázala však nejdříve dar, který od děvčete dostala. „Podívej se muži, jak je to plátno krásné, a to děvče putuje tak daleko. Mohl bys jí půjčit svůj sedmimílový kabát. Pěšky by jižněji než na jih a severněji než na sever nikdy nedošla.“
Dívka se teprve teď odvážila vylézt z úkrytu, ale u obra už měla vyhráno. Půjčil jí sedmimílový kabát, naučil ji kouzelná zaklínací slova, a jen je vyřkla, vynesl ji kabát do výšky tak rychle, že se ani s obří rodinou nestačila rozloučit. Hory a doly se pod ní míhaly a večer už stála před skálou, kde bydlel druhý obr. Protože slíbila, že kabát hned vrátí, svlékla si jej a řekla: „Kde tě ráno oblékli, tam se večer pověs!“ Kabát se po zaklínací formuli vznesl a odlétl zpět ke svému pánovi. Za zbylé kusy plátna přenocovala dívka u druhé a třetí obryně. Druhá obryně měla nos dlouhý na dva lokte a třetí — na tři. Plátno se jim oběma tuze líbilo a také Jejich muži-obři, půjčili dívce své sedmimílové kabátce, s jejichž pomocí překonala poslední část strastiplné cesty. Doletěla až do lesa, kde bydlela poslední obryně, krasavice, s nosem na čtyři lokte dlouhým.
Obryně se zaručeně nejdelším nosem na světě, měla starou, otrhanou chalupu. Dívka si dodala odvahy a zaklepala na dveře. Dlouho trvalo, než se otevřely, strašidelně skřípajíce v pantech. Vyčouhl z nich nejdříve dlouhatánský nos a za ním pak celá krasavice — obryně. Brrr, ta byla ošklivá! „Když se stvořeníčku chce, ať vejde dál,“ řekla hlasem, podobajícím se skřípotu dveří v její chatrči, „když ne, ať zůstane, kde je.“ „Chci dovnitř!“ vykřikla dívka, přemáhajíc strach.
Chalupa vypadala zevnitř Ještě hůře než zvenku. Světla tam bylo málo, zato špíny a nepořádku o moc víc. Obryně nabídla dívce zkažené, zatuchlinou páchnoucí jídlo a řekla, že když chce jíst, ať jí, když nechce, ať nechá být. Dívka však byla tak vyhladovělá, že v sobě přemohla odpor a do posledního drobečku snědla všechno, co bylo na stole. Po jídle se začala nesměle rozhlížet po světnici. Její oči už uvykly přítmí, a tak brzy uviděla na hadrech v koutě ležícího starce. Jeho tvář jí byla nějak povědomá. Podívala se pečlivěji ještě jednou a málem vykřikla. Ten stařec s popelavou tváří, zbrázděnou nespočetnými vráskami, to byl její muž! „Poslyš,“ zašeptal stařec, „když už jsi přišla, vyper mi košili. Jsou na ni tři skvrnky od vosku. Ty skvrny mohou vyprat jen lidské ruce. Obryni jsem dal podmínku, že se s ní ožením tehdy, až košili vypere. Snaží se, pere ji stále, ale vyprat nemůže. Nikdy se jí to nepodaří. Zkus to ty!“ „Jak chceš, stvořeníčko,“ zaskřehotala obryně, „pokus se košili vyprat, když nechceš, nech ji tak.“
„Ale ano, jak bych nechtěla?“ řekla dívka a hned si nachystala vodu. Sotva do vody košili ponořila, skvrny od vosku zmizely jako pára. Košile byla opět běloučká jako padlý sníh. „Ty budeš mou ženou!“ rozhodl stařec a proměnil se v krásného mládence.
Mládenec vzal do ruky stříbrný zvonec, zazvonil (ale neřekl, že už je konec) a ve chvíli byli s dívkou zase ve svém zámku. Šťastně tam potom žili dlouhá, dlouhá léta. Při tom povídání o velikém štěstí dvou mladých lidí jsme docela zapomněli na obryni. Na tu poslední, co měla nos na čtyři lokte dlouhý! Ale vzpomněli jsme si na ni pozdě. Už není. Když viděla, co se stalo, rozzlobila se tak, že zlostí praskla.
