Téže noci panu králi dceruška se narodila. Král se ale divně mračí – sudba už se přiblížila.
Do lesa jdi k uhlířovi – sluhovi hned příkaz dává – pytel zlata odevzdej mu z moci královského práva; pytlem zlata zaplatíš, jeho dítě utopíš.
Pluje, pluje košíček, s vlnou lehce plyne, pláče, pláče hošíček smutně na hlubině.
Jen tři kmotry sudičky, kolébají synka: Neplač, neplač maličký! Děťátko už spinká.
Rybář sítě opravuje, do vodičky skočí – Bože milý, co tu je? Nevěří svým očím –
děťátko k nám připlavalo, budeme mít synáčka! S ženou radostně se smějí, objímají Plaváčka. Voda teče, roky plynou, pominulo dvacet let; z Plaváčka už mládenec je, věru, švarný na pohled.
Pan král jednou tudy jede – Žízní hynu, pít bych chtěl! – Odkud pak se hochu známe? Rybář všechno pověděl. Tuze pan král zamračí se, domů psaní posílá, královně, své paní píše, chlapce popravit ať dá. Vezmi toto psaní, hochu, královně je odevzdej, tisíc zlatých za odměnu jménem mým si vyžádej!
Babičko, jak dostanu se na královský hrad? – Kampak bys teď v noci chodil, zůstaň tady spát. Ta babička kmotrou kdysi Plaváčkovi byla, a když chlapec v noci usnul, psaní vyměnila. Královno, toť moje vůle, svatbu uchystej! Toho chlapce s naší dcerou zítra oddat dej!
Zalíbil se švarný chlapec paní královně, zalíbil se ještě více sličné princezně. Slavnou svatbu vystrojili, ženich s nevěstou se všemi se veselili, tuze šťastni jsou.
Vtom pan král se domů vrátí – Co tu děje se? Princezna a tenhle chasník? Zlost jím otřese. Přes hory doly, přes vody brody vydej se zítra na cestu, ze zámku Děda-Vševěda krále, přines dar pro svou nevěstu! Tři jeho zlaté vlasy si žádám, jenom tím si mne usmíříš. Pak teprv za syna tě přijmu, svou dceru dám ti i svoji říš.
Přes hory doly, přes vody brody Plaváček dlouho, dlouho šel, až na kraj světa, k černému moři – přívozník sedí u vesel. Dvacet let v této divočině přes moře lidi převážím, kdy bude konec mojí dřině, kdy bude konec strastem mým! Zeptám se Děda-Vševěda krále, na druhou stranu však mne svez! A dlouho černým mořem pluli – za mořem hluboký je les.
A najednou tu před Plaváčkem zelená louka rozkvetla a na té louce zlatý zámek, celý se třpytí od světla. To zámek Děda-Vševěda byl. Děd-Vševěd, to je sluníčko! jak pacholátko ráno vzlétne, dětem se směje na líčko, v poledne pak se mužem stane, na nebi svítí, hoří, plane, a z večera už dohořívá, stařeček vetchý z něho bývá, na zlatý zámek vrací se do klína ke své matičce.
Plaváčku, vítej u kmotřičky! Vím co tě ke mně přivádí, a na mou věru, pomohu ti! Schovej se tady pod kádí. V tu dobu syn se domů vrací a mohl by tě taky sníst –
A v tom už vítr zaburácí a vzduchem letí zlatý svist, západním oknem vrací se Děd-Vševěd ke své matičce. Svou zlatou hlavu do klína mamince staré položí, utrmácený usíná.
A ráno pacholátko sličné východním oknem odlétá. Plaváček s kmotrou rozloučí se, zpátky se vydá do světa.
Tři zlaté vlasy na něm svítí, překrásné šaty, samý lesk, v postroji zlatém kůň se třpytí, bujný a hbitý jako blesk.
A nazpět černým mořem plují – Plaváček z loďky vyskočí, tam, kde se vlny pohupují, k přívozníku se otočí: Až budeš zase převážet někoho na své lodi, vhoď do rukou mu veslo hned, jen tak se vysvobodíš!
Přes hory doly, přes vody brody Plaváček šťastně dojede k princezně, sladké nevěstě svojí a ještě mnohem krásnější je. Tři zlaté vlasy na něm svítí, překrásné šaty, samý lesk, v postroji zlatém kůň se třpytí, bujný a hbitý jako blesk.
Kdepak jsi těchle darů nabyl a koně v zlatém postroji? Chtivého krále poklad zvábil, hned na cestu se vystrojí. Leč nikdy už se nevrátil – přes černé moře jezdí tam: tak osud tomu odplatil, kdo protiví se sudičkám.
y
