A tu vidí Ivan dole na zemi člověka, který má jednu nohu přivázanou k uchu a po druhé skáče. „Hej,“ zavolal Ivan a snesl se s korábem k zemi. „Kam jdeš?“ „Do zámku na hostinu.“ „Po jedné bys těžko došel, svezu tě,“ řekl Ivan. „Dobře jsi udělal,“ povídal ten člověk, když se usadil. „Budeš mě potřebovat.“
Letěli dál a najednou dole viděli člověka s lukem. „Ten jde také jistě na hostinu,“ řekl Ivan a snesl se pro něho s lodí dolů. „Dobře jsi udělal, budeš mě potřebovat,“ usmál se ten s lukem a letěli dál.
Potom shlídli člověka, který nesl pod paží otep slámy a také pospíchal na hostinu. I toho vzal Ivan s sebou a zase slyšel: „Dobře jsi udělal, budeš mě potřebovat.“
A tam zase někdo spěchá ke královskému zámku a má na zádech otýpku dříví. „Pojď k nám, svezu tě,“ řekl Ivan. „Budeš tam spíš.“ „Dobře jsi udělal, kývl zase ten člověk. Budeš mě potřebovat.“
Když chvíli letěli, viděli člověka, který si nesl pod paží bochník chleba. „Na hostinu ke králi – a chléb si neseš?“ smál se Ivan a vzal ho s sebou.
Potom ještě přibrali mládence, který šel na královskou hostinu a nesl si džbán vody. I tomu se Ivan zasmál, ale vzal ho také na loď.
A už jsou nad královským zámkem. Se všech stran se k němu scházejí lidé a všichni říkají: „Kde by se vzala loď, která létá? Tu neuvidíme, ale aspoň se dobře najíme.
A loď najednou tady. V zámku se všechno hrne k oknům, pan král vyšel přivítat ženicha. Když však viděl otrhaného Ivana, velmi se rozhněval. „Tobě dceru nedám. Leda bys mi ještě přinesl živou vodu a to dřív než hostina skončí. Jinak budeš o hlavu kratší.“
Zasedli ke stolu, ale Ivan byl smutný. „Nermuť se,“ řekl mu ten, co skákal o jedné. „Umím dělat tak dlouhé kroky, že tu budu včas.“ Odvázal si druhou nohu a zmizel.
Už snědli polévku, sluhové přinášeli maso a všelijaké lahůdky – a kamarád nikde. „Neboj se,“ řekl ten s lukem. „Moje oči dohlédnou daleko. Vidím ho, leží i s živou vodou pod stromem a spí. Ale já ho vzbudím.“
Napjal luk, střelil do dubu, až z něj třísky odletěly. Kamarád se probudil a už je tady i s vodou.
Ale král, že dceru nedá, dokud se Ivan nevykoupá v jeho lázni. Ta lázeň byla v železné peci a král ji dal do žhava vypálit. „Neboj se,“ řekl ten co nesl otýpku slámy a vklouzl do lázně za ním. Rozhodil slámu a všechno se naráz ochladilo. Král myslil, že se Ivan upeče a on zatím vyšel z lázně osvěžený a pěkný jako obrázek.
Princezně se líbil, ale král řekl: „Ještě chci vidět, jak jsi silný v jídle.“ A dal přinést dvanáct bochníků chleba a pečeného vola. Ten co nesl chleba pod paží se jenom zasmál a sám to snědl než by třikrát zatleskal.
„Ještě chci vidět, jak jsi silný v pití,“ řekl zase král a dal přinést deset věder vody a deset věder vína. „Jak to nevypiješ, budeš o hlavu kratší.“ Ivan se polekal, ale už je tady ten, co nesl džbánek vody a než by třikrát dupl, všechno sám vypil.
„Jíst a pít umíš,“ povídal král, „ale dceru ti dám, jen jestli mi pod hradem postavíš do rána celý pluk vojáků. Jestli to nedokážeš, budeš o hlavu kratší.“
„Tak jsem to přece prohrál, kde bych já vzal vojáky?“ vzdychl si Ivan, ale už je tady ten, co nesl na zádech dříví a šeptá: „Jen jdi spát a ráno uvidíš.“
Když všichni spali, vzal tu svoji otýpku a rozhodil dříví pod zámkem. A hned z každého dřívka vyrostl voják s celou výstrojí.
A bylo ráno. Nad hradem vycházelo slunce a pod hradem hrála hudba. Král a princezna honem běželi k oknu, aby se podívali, co se děje. Na louce pod hradem vojáků jako kvítí a před nimi na bílém koni krásný mládenec.
„To je Ivan,“ vykřikla princezna a sama si pro něho běžela. Co měl král dělat? Však mohl být rád, že princezna takového ženicha dostala.
A byla veliká svatba. Byli na ní všichni Ivanovi kamarádi a také bratři došli i rodiče. Ti se divili, jaké štěstí jejich Ivan udělal.
y
