y
Pohádka o malém Mukovi
V městě Nicea žil malý človíček jménem Muk. Po otcově smrti mu nezůstalo nic, než otcův starý kaftan, turban a dýmka. Věřitelé ho dokonce i z jeho vlastního domu vyhnali a proto šel hledat živobytí do světa.
Po dlouhém putování nehostinnými krajinami, po mnoha útrapách a hladovění došel do velikého města. Zastavil se tam před jedním krásným domem, z jehož otevřeného okna svolávala sladkými slovy nějaká stařena své psy a kočky, nazývajíc je miláčky a mazlíčky. Muk si dodal odvahy a poprosil ji o kousek jídla. Stařeně se chlapec zalíbil a proto mu nabídla, že ho vezme do služby, k opatrování svých koček a pejsků.
Malý Muk musel každé ráno pročesat kočkám kožíšky, natřít je vonnými mastmi a když paní odešla, bylo jeho povinností kočky pečlivě hlídat. V domě bylo i několik psíků. S těmi však měl mnohem méně práce, než s nezbednými kočkami, které se proháněly po komnatách a rozbíjely drahé nádoby. Jen zaslechly přicházet paní, ulehly prohnané kočky na svoje podušky a pokojně předly, jako by tam ležely celý den. Paní potom za všechen nepořádek dávala vinu Mukovi a stále mu vyčítala, že se jí špatně odměňuje za to, že se ho v bídě ujala. Proto se Muk rozhodl, že tuto nevděčnou službu co nejrychleji opustí.
V domě byla jedna tajná komnata, do které ho paní nenechala nikdy ani nahlédnout. Muk si myslel, že by tam mohly být nějaké poklady a on by teď na cestu něco z nich tuze potřeboval. Domníval se, že na to má právo, neboť paní mu za špatnou službu nechtěla vyplatit slibovanou mzdu. Jednou, když paní opět odešla, zatahal ho jeho oblíbený malý psík za nohavici. Jako by ho někam vedl. Muk šel za ním. Malými dvířky se dostali do tajné komnaty. Muk však byl velice zklamán; místo očekávaných pokladů tam ležely jenom nějaké staré šaty a několik podivných nádob. Jednu z nich, nádobu z drahocenného křišťálového skla, si chtěl lépe prohlédnout, ale vtom mu její víčko vypadlo z ruky a roztříštilo se na tisíce droboučkých střípků. Muk se polekal a uvědomil si, že teď už musí opravdu utéci, protože by ho paní za vstup do tajné komnaty a za nešikovnost určitě zbila. Rychle se ještě rozhlédl, zda by tu přece jen nebylo něco, co by se mu hodilo na cestu. Našel jen velké, staré pantofle. Neseděly mu na malé nožce právě nejlépe, ale svoje už měl od dlouhého putování docela rozbité a tak si je raději vyměnil. V koutě ještě spatřil hůl, s vyřezávanou hlavičkou, místo rukojeti. Hůl se mu bude na cestu jistě hodit. Potom spěchal do své komůrky, oblékl si starý plášť, nasadil otcův turban, dýku zastrčil za opasek a uháněl z města, co mu nohy stačily.
Brzy zpozoroval, že v pantoflích musí být nějaká čarovná síla, která ho žene dopředu tak, že se ani nemůže zastavit. Když už byl útěkem zcela vyčerpán, zkusil na ně zavolat jako na koně: „Hó, prr, zastavte!“ A pantofle opravdu zastavily. Unavený Muk klesl na zem a vmžiku usnul. Zdálo se mu, že k němu přišel malý psík a naučil ho s pantoflemi a holí zacházet. Říkal, že když se otočí třikrát na podpatku, odnesou ho pantofle za chvilku tam, kam si jen bude přát. Hůlka má zase čarovnou moc k objevování pokladů. Třikrát uhodí o zem tam, kde je zakopáno zlato, dvakrát tam, kde je stříbro.
Když se Muk probudil, rozhodl se, že hned rady malého psíka vyzkouší. Otáčel se na podpatcích, několikrát upadl, ale pak se mu to přece jen podařilo. Otočil se jednou, po druhé, po třetí... a už letěl s větrem o závod! „Chci být v nejbližším velikém městě!“ přál si a skutečně, než si své přání domyslel, už stál na tržišti velikého města. Měl sice hůl na hledání pokladů, ale v kapse ani tu nejdrobnější minci. Přemýšlel, jak by si nějaké peníze vydělal. Nakonec se rozhodl, že své služby nabídne v královském paláci. Může přece využít moci svých čarovných pantoflí jako rychloběžec donášet královy zprávy na nejdelší vzdálenosti. Muk se přihlásil u královského dozorce otroků. Když si velký dozorce přeměřil Mukovu směšnou, malou postavičku, pokládal ho za blázna. Muk však tolik žadonil, tolik prosil, až se dal dozorce přemluvit, aby se Muk mohl podrobit alespoň zkoušce svých schopností.
Král se rád veselil a proto svolal navečer na louku všechny prince, princezny, dvořany a služebnictvo, aby se také pobavili, až bude maličký Muk závodit s jeho nejrychlejším běžcem. Na pokyn jedné z princezen se oba dali do běhu. Královský běžec měl zpočátku značný náskok, letěl jako šíp, ale Muk ve svých pantoflích letěl jako vítr. Brzy králova běžce předhonil a do cíle doběhl daleko před ním. Král ho skutečně jmenoval svým prvním běžcem a slíbil mu vysokou mzdu. Muk se měl v královských službách dobře. Roznášel královy nejtajnější zprávy a vzkazy a ten si ho pro jeho rychlost a spolehlivost velice oblíbil. Ostatní dvořané Mukovi královu přízeň záviděli a začali proti němu strojit úklady.
Malý Muk si chtěl přízeň svých protivníků nějak získat. Doslechl se, že před dávnými časy ukryl králův otec před nepřáteli do zámecké zahrady poklad. Muk se rozhodl, že vyzkouší čarovné vlastnosti své hole. Vždycky, když šel večer na procházku do zahrady, brával si hůl s sebou. A opravdu, v jednom odlehlém koutě zahrady hůl znenadání třikrát udeřila do země. Pro maličkého Muka nebylo nijak lehké vykopat těžkým rýčem na tomto místě hlubokou jámu. Ale vytrval a skutečně nalezl hrnec, plný zlatých dukátů. Část dukátů vzal s sebou do své komůrky a zbytek zase přikryl zemí.
Malého Muka spoutali, hrnec s pokladem vykopali a poslali spolu s Mukem ke králi. Před králem vypověděl strážce pokladu, že Muka přistihl, když právě zakopával ukradené dukáty. Marně se Muk bránil, že on nezakopával, ale vykopával starý poklad králova otce. Nemohl to dokázat, protože králův strážce pokladu zničil lístek, který byl v hrnci uložen. Král žalobě uvěřil a odsoudil Muka na smrt. Muk, pevně spoután provazy, čekal ve vězení na vykonání rozsudku. Doufal, že mu král daruje život, když mu prozradí tajemství čarovné hůlky. Když se král přesvědčil, že podivná hůl opravdu objevila zlato, které dal tajně zakopat, rozhněval se na nevěrného strážce pokladu, který ho nejen klamal, ale i soustavně okrádal. Trest smrti strážce neminul, ale Muk ani potom svobodu nezískal. Král byl totiž přesvědčen, že před ním skrývá ještě jiná tajemství, zejména tajemství jeho rychlého běhu.
Muk se nakonec přiznal, že tajemství rychlého běhu je ukryto v jeho starých pantoflích. Královi však neprozradil, jak je možné pantofle v běhu zastavit. A tak, když král zkoušel jejich rychlost, nemohl se zastavit a Muk jen přihlížel a nechal ho běhat tak dlouho, dokud král únavou nepadl a neomdlel. Když se král z mdlob probral, řekl Mukovi: „Dal jsem ti slovo, že ti daruji život a svobodu, když mi prozradíš tajemství pantoflí. Jak ale neopustíš do dvanácti hodin moji krajinu, dám tě stejně oběsit. Pantofle a hůl ti ale nevrátím. Uložím je do svého pokladu.“ Smutný a chudobný jako předtím, opustil Muk královu krajinu.
Naštěstí nebyla králova země nijak veliká. I bez zázračných pantoflí se Muk dostal už za osm hodin za její hranice. Zmořen chůzí si hned za hranicí lehl do chladivého stínu fíkovníku a usnul. Vzbudil ho hladový žaludek, hlásící se o své. Muk vylezl na nejbližší strom a pochutnával si na velikých krásných plodech. Žízeň šel uhasit k nedalekému potůčku. Jak se však polekal, když uviděl svůj obraz, zrcadlící se na vodní hladině: narostly mu dlouhé oslí uši a velký, dlouhý nos. Pomyslel si: „Opravdu jsem si oslí uši zasloužil, vždyť jsem si po svém štěstí šlapal jako osel. „Dlouho bloudil smuten po fíkovníkovém lesíku, až dostal zase hlad. Vylezl tedy na druhý strom, najedl se a s radostí zjistil, že dlouhý nos a oslí uši se mu zase ztratily. Ihned se dovtípil, že fíky z jednoho stromu uštědřují dlouhý nos a oslí uši, zatímco plody z druhého stromu je zase odstraňují.
Muk si uvědomil, že pomocí tohoto ovoce nejenže bude moci získat zpět svoji hůl a pantofle, ale i spravedlivě potrestat zlého krále. Proto natrhal z každého stromu tolik ovoce, kolik unesl a dával dobrý pozor, aby se mu fíky mezi sebou nepomíchaly. Potom se vrátil do královského města. Usadil se před bránou do králova paláce tak, aby mu nebylo vidět do tváře a před sebe vyložil košík s překrásným, ale zrádným ovocem. Královský kuchař, který vyšel na svoji obvyklou ranní obchůzku, se věru dlouho nerozmýšlel a s radostí koupil pro královskou tabuli celý košík, protože takové krásné, zralé ovoce bylo v tomto ročním období ještě velikou vzácností. – Muk vzal peníze a rychle zmizel.
Na závěr královské hostiny přinesl sám královský kuchař, jako zvláštní lahůdku, podnos s krásnými fíky. Král za to kuchaře velice pochválil a osobně začal rozdělovat ovoce mezi všechny stolovníky. Pravda, nejkrásnější plody si nechal pro sebe a s chutí je snědl. Leč jaká hrůza!!! Najednou narostly králi i všem ostatním oslí uši a velikánské nosy. Žádné léky ani operace nepomáhaly. Ani jeden z mnoha přivolaných věhlasných lékařů nedovedl uši a nos odstranit.
To byla vhodná chvíle pro malého Muka. Koupil si oblek, jaký nosívají učenci a přilepil si na obličej kozí bradku. Do malého váčku nasypal léčivé fíky a vypravil se do zámku. V královském paláci ho nejdříve přijali s nedůvěrou. Když však na zkoušku uzdravil z podivného neduhu jednoho z princů, zavolal si ho král k sobě a zavedl ho do královské pokladnice. „Vyber si, co chceš,“ řekl, „jen mě zbav této zahanbující podoby!“ Muk spatřil svoji hůl a pantofle. Rychle si je obul, vzal hůl a strhl si falešné vousy. Král ho hned poznal a nemohl se překvapením ani hnout. Muk toho využil a řekl mu:“Věrné služby jsi oplácel nevděkem, proto si zasloužíš tuto odpuzující podobu, které tě už nikdy nikdo nezbaví. Ty velké uši a dlouhý nos ti budou denně připomínat malého Muka!“
Když Muk domluvil, otočil se třikrát na podpatku a přál si být nazpět v rodném městě. Král marně volal o pomoc. Muk se ztratil někde vysoko v oblacích.
Tak se Muk vrátil do svého rodného města už jako světem zkušený muž. Žil sice stále osaměle, ale lidé, kteří jeho příběh znali, si velice vážili jeho moudrosti a když se s ním setkali, vždycky ho uctivě pozdravili.
Konec
