Letěly časným ránem kolem selského stavení, kde Eliška ještě spala, a i když bily křídly a křičely, nepodařilo se jim malou sestřičku vzbudit. Tak musely letět dál k temnému lesu, který se táhl až na mořský břeh.
Čas plynul jako voda a když se blížily Eliščiny 15. narozeniny, králi se po ní zastesklo a přál si ji spatřit. Královna tedy byla nucena nechat ji přivézt zpátky na zámek. Když však spatřila její krásu, pocítila v sobě takovou nenávist a žárlivost, že se jí rozhodla navždycky zbavit.
Přichystala vodní lázeň a do čisté vody vložila tři ošklivé ropuchy, které polibkem očarovala. Ropuchy měly změnit dívku k nepoznání.
Poručila Elišce, aby se v lázni vykoupala. Žádné čáry však nad Eliškou neměly moc. I ošklivé ropuchy se proměnily v tři červené plané máky.
Když zlá královna viděla, že čáry nepomohou, natřela Elišku šťávou z ořechových slupek, takže byla celá černohnědá. Její krásné vlasy rozcuchala a pomazala páchnoucí mastí. Král se dívky v této podobě velmi ulekl. Prohlásil, že to nemůže být jeho dcera, a vyhnal ji ze zámku.
Nešťastná princezna plakala, ale nikdo jí nemohl pomoci, nikdo ji nepoznal. Zatoužila po svých zmizelých bratrech a vydala se je hledat.
Celodenním putováním byla tak unavena, že když přišla k temnému lesu, ulehla do měkkého mechu, aby si odpočinula. Kolem bylo ticho, jen sta zářících světlušek jí dělalo společnost. Eliška brzy usnula.
Ráno se po probuzení chtěla Eliška osvěžit v čisté studánce. Ulekla se, když v ní spatřila svoji hnědou tvář. Rychle se svlékla ze šatů, aby se umyla. Voda z ní sňala všechnu ošklivost a z Elišky byla opět krásná princezna.
Oblékla se, upravila vlasy a šla lesem, aniž věděla kam. Po nějakém čase potkala stařenku, která sbírala jahody. Eliška se hned stařenky ptala, zda neviděla jejich jedenáct bratrů-princů. Stařenka sice prince neviděla, zato na blízkém potoce ale občas vídá jedenáct divokých labutí se zlatými korunkami a dívku k tomu potoku dovedla.
Eliška se se stařenkou rozloučila a šla sama dál podél potoka až tam, kde ústil do moře, které se před ní rozprostíralo temné a pusté.
Náhle spatřila na břehu ležet jedenáct bílých labutích per, sebrala je z trávy a srovnala do kytice. Necítila se již na tom pustém břehu tak sama – věřila, že své bratry brzo spatří.
Slunce se klonilo k západu a tu Eliška spatřila jedenáct divokých labutí se zlatými korunkami na hlavách, jak se snášejí jedna za druhou na břeh blízko jejího úkrytu.
A když slunce zmizelo nad obzorem, proměnily se labutě v jedenáct krásných princů. Jakmile poznali v dívce, která jim vyběhla vstříc, svoji sestru, nastalo radostné objímání a vyprávění. Eliška se dozvěděla, že bratři žijí daleko za mořem. Jen jedenkrát za rok na jedenáct dnů mohou přiletět a podívat se na svůj domov. Až po západu slunce mohou dostat svoji podobu.
Eliška se velice rozplakala, když jí bratři řekli, že se ráno musí vydat na zpáteční cestu. I rozhodli se nakonec, že ji vezmou s sebou. Celou noc splétali z proutků pevnou síť, do které ji uložili. Když vyšlo slunce a bratři se opět proměnili v labutě, ty uchvátily svými silnými zobáky síť s Eliškou a vzlétly vysoko do oblak.
Labutě letěly po celý den bez zastavení, až navečer, kdy se po nebi táhly hrozivé mraky a schylovalo se k bouři, snesly se k malému útesu. Jakmile slunce zapadlo, proměnily se znovu v prince a všichni pak, držíce se navzájem za ruce, čelili běsnícím živlům.
Druhý den dorazily labutě k pevné zemi a zanechali Elišku před velkou jeskyní, která se teď měla stát jejím novým domovem.
Dnem i nocí Eliška přemýšlela jak své bratry vysvobodit. Jedné noci se jí ve snu zjevila zářivá víla se svazkem kopřiv v ruce. Přistoupila k Elišce, podala jí kopřivy a řekla, že pokud bude mít dost odvahy a vytrvalosti, může své bratry vysvobodit. Z kopřiv musí uplést jedenáct košil, které přehodí přes labutě. Tím bude kouzlo zrušeno. Po celý ten čas však nesmí promluvit, jinak bratři zahynou.
Když se Eliška probudila, nemeškala a rychle se dala do trhání kopřiv, kterých bylo kolem jeskyně dostatek. Byla šťastná, že může bratry vysvobodit a ani necítila, že má ruce i paže plné velkých puchýřů.
Celý den strávila v práci. Měla již jednu košili hotovou a začínala druhou, když tu zaslechla zvuk loveckých rohů a než se nadála, byla obklopena psy a lovci.
Nejstatnější z lovců, král té země, byl tak očarován Eliščinou krásou, že se rozhodl vzít si ji za ženu. Eliška plakala, nechtěla s ním jít, ale král na to nedbal. Vysadil ji před sebe na koně a ujížděl s ostatními lesem na svůj zámek.
Elišku přivedli do nádherné komnaty, komorné ji oblékly do královských šatů a do vlasů jí vpletly perly. Přesto, že Eliška stále plakala, byla tak oslnivě krásná, že se jí všechen lid kořil.
Jen arcibiskup, který krále s Eliškou oddával, neustále po zámku roztrušoval, že to není jenom tak, že ta němá dívka z lesů musí být čarodějka. Král však byl k Elišce vlídný a když poznal, jakou radost jí činí pletení košil, nebránil jí v její práci.
Eliška pletla jednu košili za druhou, avšak když začínala šestou, neměla již z čeho plést. Musela sebrat všechnu svoji odvahu a v noci se tajně vyplížila ze zámku na hřbitov, kde rostlo kopřiv dost a dost. Eliška byla strachy bez sebe, když musela projít kolem náhrobních kamenů, ale myslela na své nešťastné bratry, nedbala na nic a kopřivy rychle natrhala.
Při té práci si ani nevšimla, že ji z úkrytu pozoruje arcibiskup. S náručí plnou kopřiv se vracela rychle do zámku.
Arcibiskup spěchal ihned za králem a veškerou svou výmluvností ho přesvědčil o tom, že Eliška je čarodějka. Král jeho řeči uvěřil a přivolil, aby královnu uvrhli do vězení a ráno popravili. Také poručil, aby za ní hodili všechny hotové košile a kopřivy.
Eliška pletla košile celou noc a když se za zamřížovaným okénkem v radím rozbřesku mihla divoká labuť, věděla, že bratři jsou nablízku, a že dílo musí stůj co stůj dokončit.
Ani ráno, kdy ji naložili i s košilemi na vůz a vezli na popraviště, nepřerušila svoji práci. Již deset košil leželo u jejích nohou a u jedenácté doplétala rukáv.
Kolem Elišky začal narůstat dav lidí, který si její činnost vykládal jako nějaké nekalé čáry a snažil se jí vyrvat košile z rukou. V tom však přilétlo jedenáct divokých labutí, sedlo si dokola na káru a bilo velkými perutěmi kolem sebe. Všichni polekaně ustoupili.
Eliška v největším kvapu navlékla labutím košile a rázem kolem ní stálo jedenáct princů. Jen ten nejmladší měl labutí křídlo místo ramene, neboť právě jeho košili už nestačila Eliška dokončit.
Všichni kolem začali jásat a Eliška vyčerpáním klesla bratrům do náruče. Ti vyprávěli králi i lidu svůj příběh, který potvrdil její nevinu.
Král prosil Elišku za odpuštění a šťastný, že vše dobře dopadlo, ji vzal do náruče
a za jásotu všeho lidu a vyzvánění zvonů si ji odváděl zpátky na zámek.
Konec.
y
