y
Ukradený mlýnek
V chalupě na kraji městečka žila chudá vdova. Měla pět hladových dětí a na dvoře kohouta, který se jmenoval Červený Hřebínek. Ubohá vdova se otáčela jak uměla: chodívala posluhovat paničkám v městě, pomáhala bohatým selkám na poli i v kuchyni, ale bídě se z chaloupky nechtělo. Děti byly bledé a kohoutek měl peří splihlé.
Jednou k večeru, zrovna když se vařila večeře, zaklepal kdosi na dveře chalupy. Vdova si otřela ruce do zástěry, a běžela otevřít, za dveřmi stál shrbený stařeček v ošuntělých šatech, a prosil, aby ho tu nechali přespat.
„Jen pojďte dál, dědečku,“ pozvala ho vdova a hned ho posadila za stůl. Za chvilku si kolem posedaly i všechny děti, přiletěl kohout Červený Hřebínek a vdova postavila na stůl hrnec mléka a mísu kouřících brambor. Všem naložila na talířky, ale největší porci přisunula stařečkovi, i když na ni samu toho moc nezbylo. Po večeři uložila vdova hosta na postel a sama s dětmi si ustlala na lavici. Kohout si vyskočil v kurníku na bidélko a spali.
Ráno musel stařeček putovat dál. Se všemi se pěkně rozloučil, a když už měl odejít, ještě rozvázal svůj raneček a postavil na stůl pěkný zelený mlýnek. „Peníze nemám, ale chci se Vám za to hezké pohoštění nějak odvděčit,“ říkal stařeček. „Vezměte si ode mne alespoň ten mlýnek, dobře Vám poslouží.“
Potom zapadly za stařečkem dveře. Vdova vzala mlýnek do dlaní. Smutně si ho prohlížela a povzdychla si: „Na co nám ten mlýneček bude, když v něm nemám ani co umlít!“
Postavila mlýnek zpátky na stůl a zatočila pěknou kličkou. V mlýnku to zahrčelo, malá dvířka se otevřela a vypadl z nich čerstvý makový koláč. Vdova zatočila kličkou podruhé – vypadl vdolek. A jak mlela, tak se z mlýnku sypaly koláče jeden za druhým, tvarohové, makové, povidlové, jaké kdo chtěl. To bylo ve vdovině chalupě najednou radosti! Od toho dne se tam každý mohl dosyta najíst, děti jen kvetly, kohoutovi se lesklo peří jako z kovu a vdova se už nemusela tolik dřít. Bylo po bídě.
Ale jednou v noci, právě, když byla bouřka, když hromy duněly a blesky se křižovaly, zastavil před chaloupkou nějaký kočár. Z kočáru vystoupil pán v krásném plášti a v klobouku a zaklepal na okno. Když mu vdova otevřela, prosil, aby ho u nich nechala do rána, že se v tom nečase nemohou dostat dál.
„To víte, že vás tu ráda nechám, jen pojďte“ pozvala vdova pána dovnitř. Zmoklé koně postavili pod kolnu a zkřehlého pána i jeho kočího posadila vdova ke kamnům. „Jste celí utrmácení,“ povídá vdova „než si lehnete, uvařím čaj a dám vám něco k snědku.“ Potom přinesla zelený mlýnek, zatočila kličkou a už se sypaly rovnou na mísu koláčky křehké a sladké jako o královské svatbě. Pán na to jen kulil svá malá očka, ale neřekl nic.
Když po jídle všichni usnuli, potichounku, po špičkách vstal, strčil si zelený mlýnek pod kabát, probudil kočího a honem pryč. Práskli do koní, a dřív než vyšlo slunce nad zmoklou krajinou, byl pán doma, ve svém loveckém zámečku.
A co se dělo v chalupě? To není těžké si představit. Vdova plakala, děti se smutně dívaly na prázdnou mísu a kohout Červený Hřebínek zčervenal ještě víc, jak se na toho podlého pána – zloděje rozhněval. „Půjdeme všichni za ním, děti, snad se obměkčí a mlýnek nám vrátí,“ řekla vdova. „Vždyť nevíme, kde ten pán bydlí!“ naříkaly děti. Ale najednou se ozval kohout, celý se načepýřil a zakokrhal, aby šli za ním, že je povede.
A tak šli. První kohoutek, za ním děti od nejmenšího po největší a nakonec vdova. Šli, až přišli k loveckému zámečku. Už zdálky bylo slyšet, že je tam veselo. Zlý pán chystal hostinu pro své přátele a známé a všude bylo plno lidí. Naši poutníčci se zastavili.
„Čekejte tady!“ řekl jim kohout a sám vyletěl nahoru nade dveře zámku. Tam se mocně nadýchl a zakokrhal, až skla v oknech zadrnčela: „Kykyryký, že se nestydí, sebral nám mlýneček darovaný!“ Lidé se zastavovali, vykláněli se z oken, všichni se dívali na kohouta a jeden druhého se ptali: „Co to má znamenat? Co ten kohout vykřikuje?“ A Červený Hřebínek se nadýchl podruhé a chystal se zakokrhat znova – ale vtom se za ním otevřelo okno, z okna se natáhla ruka a chytila kohouta za krk. Bylo zle.
Pán měl Červeného Hřebínka v moci. Seběhl s ním se schodů a zamířil rovnou ke studni na dvoře. Tam kohouta hodil... Kohoutek padal a padal a při tom padání pil, až všechnu vodu ve studni vypil.
Když už tam nezbylo víc než pár kapek v dřevěném okovu, vyletěl ze studny, posadil se na střechu, nabral vzduch do plic a zakokrhal podruhé: „Kykyryký, že se nestydí, sebral nám mlýneček darovaný!“ Hosté vybíhali na dvorek, vrtěli hlavami a divili se ještě víc než před tím, co to ten kohout stále má. Někteří si už začínali i šeptat, že je tady mezi nimi někdo zloděj. A kohoutek zvedl hlavu a chtěl zavolat potřetí, ale v tu chvíli se otevřelo okénko z půdy, z okénka se natáhla ruka a chytila kohouta za krk. Nešťastný Červený Hřebínku, co bude s tebou teď?
Pán vzal kohouta pod paží, seběhl s ním po schodech do kuchyně a šup s ním do roztopených kamen... Ale kohoutkovi se nestalo nic. Otevřel zobák a vodou, kterou ve studni vypil, všechny plameny uhasil.
Potom vyletěl z kamen, skočil na stůl, sedl si na zelený mlýnek a zakokrhal potřetí: „Kykyryký, že se nestydí, sebral nám mlýneček darovaný!“ Hosté to uslyšeli, seběhli se do kuchyně, a jak uviděli zelený mlýnek a kohouta, všichni se na pána podívali. Ten zrudl až za ušima, jak se před všemi zastyděl.
Popadl mlýnek a honem ho běžel vrátit, jenom aby už byl z domu pryč.
Vdova s dětmi čekala ještě stále před zámečkem. Vzala od pána svůj zelený mlýnek, pohladila kohouta po peří, děti se seřadily od největšího po nejmenšího a všichni se s veselou dali na zpáteční cestu domů, do své chaloupky.
Od té doby se kouzelný mlýnek už nikdy neztratil a koláče se z něho nepřestaly kutálet.
