y
Dobrodružství veverky zrzečky (1.díl)
Jednou v zimě procházel pan hajný Tichým údolím. Pozorně si prohlížel stopy lesních zvířátek, otištěné ve sněhu. Pan hajný si v nich četl jako v knížce. „Safra, tady mi rejdí kuna“ řekl a do všech cestiček, kudy chodí kuny, nastražil pasti. Kuna je velká ukrutnice, proto ji žádný hajný nevidí ve svém revíru rád. Ale místo kuny se do želez chytla všetečná veverka Zrzečka. Pan hajný přinesl poraněnou veverku do hájovny.
V teple hájovny veverka ožila. Pan hajný měl dvě děti, Mirka a Evičku. Děti se poraněné veverky ujaly, paní hajná jí poraněnou nožičku ovázala a uložila Zrzečku do krabice od bot. Veverka dostávala od dětí oříšky a do misky mléko, ale jedla, jen když se na ni nikdo nedíval. Veverka je plaché lesní zvířátko. Strašně se jí stýskalo po lese, ale cítila, že ji lidé mají rádi a že jí nikdo neublíží.
Za týden byla Zrzečka zdráva, ale na nožičku silně kulhala. A tak ji děti pustily do lesa, protože nechtěly věznit volné lesní zvířátko. Zrzečka byla jako omámená.
Víte, děti, kde bydlí veverka Zrzečka? Má krásné bezpečné doupátko na Starém dubu. Je to hluboké dutinka v silné větvi a místa je tam pro veverčí rodinu dost. A tak tam najdeme útulnou předsíňku, malou spižírničku a měkce vystlaný pelíšek. Ve špižírně měla Zrzečka oříšky i houby, žaludy i několik šišek. V doupátku spala dvě veverčátka, Zrzeččiny dětičky.
Jednou musila Zrzečka o své doupátko těžce bojovat. To bylo tak: Zčistajasna přiletěly na Starý dub dvě vrány. Vrány jsou lupičky a ničemnice, nikdo je nemá v lese rád. Snad hledaly nový byt, snad slídily po kořisti, až objevily veverčí doupátko. Daly se tedy hned do tesání, až třísky lítaly. Zrzečka i její manžel Zrzek byli právě nedaleko v lese na smrkových šiškách. První uviděla vrány - lupičky - sojka.
Sojčino volání o pomoc probudilo celé okolí. Hned nastal v celém údolíčku poplach. Zrzečka přiběhla jako divá a dala se neohroženě do boje s loupeživými vránami. Nic však proti jejich zobákům nezmohla. Třikrát ji shodily na zem, krvácela z čumáčku i z krčku, ale nevzdávala se.
Zoufalé Zrzečce dal dobrou radu starý děda havran. „Tady pomůže jen ostříž, milá Zrzečko. Je to sice malý pták, ale jaký je to letec a jaký je to dravec!“ Mezitím přišly vránám na pomoc další, bylo jich už devět.
Na Starém dubu bylo zle. Celé hejno vran krákalo, vzlétalo a znovu útočilo svými zobáky na veverčí domov. Zrzečce bušilo srdíčko strachy. Poslala tedy rychlou vlaštovku Švitořilku se vzkazem k ostřížovi.
U studánky na modřínu odpočíval ostříž. V tom se vzduchem mihla vlaštovka Švitořilka a ještě v letu vyřídila ostřížovi, že by veverka Zrzečka potřebovala jeho pomoc v boji proti loupeživým vránám. „Zrzečka ze Starého dubu, to tedy letím hned.“ A už letěl. Věděl, že vrány nepřemůže, ale znal hádavé vrány. Jakmile ho uvidí, nechají všeho a budou ho pronásledovat. Snad je od veverčina doupátka odvede. „Dnes je proženu, že na to hned tak nezapomenou,“ prohlásil, a bylo vidět, že se na to těší. Byl také trochu ješitný a dovedl si představit, že se na něj budou dívat všechna zvířátka z Tichého údolí.
Dole pod dubem bylo pobouření. Na větvích přihlížely zvědavé sýkorky koňadry, na bodlácích seděli pestří stehlíčkové a rozčileně pokřikovali. Přiletěl kos i červenka, poblíž zoufalé veverky seděla sojka a straka jak dvě tetky.
Byli tu i další diváci. Ježek Pichlák a zajíc Ušák se zastavili a sledovali útok rozzuřených vran. Užovka vztyčila hlavičku a rozeklaný jazýček se jí třepetal hněvem. Znala vrány!
Všechno ztichlo a očekávalo, co bude dál. Jen vrány pokračovaly v útoku a rozčileně krákaly. V tom jedna spatřila blížícího se ostříže. Ten vletěl jako blesk mezi vrány a klof! napravo, klof! nalevo, rozdával rány zobákem. Když vytrhl té nejbojovnější vráně brk z křídla, poodletěl na vršek blízké olše, kde se jakoby nic pohupoval.
Rozzuřené vrány se vznesly za ostřížem a rozhodly se útočníka potrestat. A tu veverka Zrzečka neváhala, jedním skokem byla v doupátku, a tam - vše v pořádku. Veverčátkům se nic nestalo. Proto vyběhla Zrzečka ven, aby jí nic neušlo. Všecky veverky jsou zvědavé a naše Zrzečka je možná ještě o kousek víc zvědavější než ostatní.
Ostříž si vymyslil na vrány léčku. Marně se za ním vrány honily, ostříž byl vždy hbitější a rychlejší. Stále svým pronásledovatelkám unikal, až je zavedl k šípkovému houští. Prosmýkl se mezi trnitými pruty bleskurychle jako had. Tlusté a nemotorné vrány se pustily za ním, ale ouha! zapletly se do trní a ječely bolestí, když jim trny škubaly peří a píchaly je do masa. Z šípkového trní vylézaly vrány zřízeny a vytrestány. Ještě ke všemu se jim všichni vysmáli. Patřilo jim to, ničemnicím!
Na Starém dubu všechno jásalo a tančilo. Zrzečka vyvedla své mladé z hnízdečka děkovala statečnému ostřížovi za pomoc. Všichni oslavovali rychlého a statečného letce. Nadšení neznalo mezí. Užovka se tak zapletla samým nadšením, že si udělala na ocásku uzel a nemohla jej rozmotat. A Zrzečka, samou radostí udělala mezi větvemi uličnický přemet.
A když přišel večer, zazpíval slavík všem zvířátkům na dobrou noc. Ptáčci ve svých hnízdech, veverky v doupátku i starý děda havran již usínají. Jistě se jim bude zdát o dnešním rušném dni. Budou vidět znovu statečného ostříže, jak pomáhá malé veverce. I Starý dub ševelí svými listy, jakoby chtěl říci, že má taky radost.
