Při loučení s otcem Jirka zaváhal. Má ho opustit? Ten však Jirku pobídl jen aby šel a pokusil se o své štěstí. A aby mu úkol ulehčil, dal mu na cestu zázračnou kozu.
Tak se Jirka vydal do královského města a vedl si na provaze kozu černou jako uhel. Ale nebyla to jen obyčejná koza. Měla tu neobyčejnou vlastnost, že kdo na ni sáhl, ruku už neodtrhne, ať dělal co dělal.
Daleko je s hor do města. Ušli už pěkný kus cesty, když potkali podivného poutníka. Skákal po jedné noze, druhou měl stočenou za krkem a z dálky vypadal jako obrovská kobylka nebo komár.
Jirka se rozesmál a koza zamečela, když k nim poutník přiskákal. „Proč máš nohu na rameni?“ „Když ji dám dolů, doskočím sto mil.“ – „Chceš-li, pojď s námi, nebude nám aspoň smutno,“ vybídl Jirka pocestného.
Ten uposlechl a hopsal po cestě vedle Jirky. Za kopečkem se vynořil další pocestný. Ten si zase držel prkýnko na očích jako brýle.
Jirka čeká, až prkýnko odstraní, ale ten se k tomu neměl. „Proč máš to prkýnko na očích?“ ptal se ho Jirka. „Když to prkýnko pozdvihnu, vidím sto mil daleko.“ I tohoto muže Jirka vybídl, aby šel s nimi.
Ušli společně kousek cesty a potkali třetího poutníka. Valil se po cestě jako koule a v ruce držel láhev zrovna tak baňatou, jako byl sám. Místo zátky ucpával láhev palcem.
„Proč máš palec v láhvi?“ ptal se Jirka. „Když ho vytrhnu, dostřiknu sto mil daleko, a co chci, všechno zastříkám.“ – Jirka vybídl i tohoto pocestného, aby šel s nimi, a všem vysvětlil, proč jdou do města.
Dlouho cestou byli všichni utmáceni, a proto vyhledali hospodu, kde by se dobře najedli a také vyspali.
Když si odpočinuli, ověnčili kozu barevnými pentlemi, ta pěkně zvedla hlavu do výše, jak se jí to líbilo. To víte, není to jen tak obyčejná koza.
Vyšňořenou kozu zavedl Jirka do přístěnku. Vtom nahoře z okna vykoukla dcerka hospodského a div jí nevypadly oči údivem. Takové krásné pentle! Zatoužila je mít a sama se jimi ozdobit.
V noci, když všechno ztichlo, přikradla se ke koze, aby jí pentle vzala. Ale jen se kozy dotkla, nemohla už ruku odtrhnout. Co teď? I měsíc se tomu divil a celý se rozzářil a svítil až do rána na potrestané a polapené děvče.
Když ráno Jirka pro kozu přišel, nepomohlo děvčeti naříkání a musela s kozou do města.
Cestou přiběhl tlustý mlynář, kterému se děvče líbilo. Dotkl se jí a už se nemohl odtrhnout. A pak se přilepil i žertovný kominík, který chtěl bílého mlynáře trochu počernit.
Špatně pochodil i pověrčivý starosta, který si přiběhl sáhnout na kominíka „pro štěstí“. Ruku už neodtrhl a musel pěkně s sebou. A udatný žoldnéř, který přiběhl starostovi na pomoc, nic nezmohl a přilepil se taky.
A s tímto veselým průvodem se blížil Jirka ke královskému sídlu. Nejsměšnější byl mlynář s černými otisky rukou na těle a kominík zamoučněný od mlynáře.
Zastavili až před zámkem a všichni přilepení se dali do křiku. Král s princeznou se přišli podívat, co se děje, a když princezna uviděla směšnou skupinu lidiček s kozou, hlasitě se rozesmála. Jirka měl vyhráno.
Ale král nechtěl teď dát uzdravenou princeznu chudému pastýři a začal si vymýšlet, jak se ho zbavit. Povolal Jirku k sobě, ukázal do dálky a řekl: „Dříve, než ti dám princeznu za ženu, musíš mi ihned přinést koflík vody ze studánky, vzdálené sto mil. Jinak princeznu nedostaneš.“
Jirka se hned rozběhl ke svým přátelům. A než dořekl, co si král přeje, muž s nohou na rameni dal nohu na zem, skočil a byl pryč.
Všichni netrpělivě vyhlíželi skokana, který se nevracel. Co se mu stalo. Jirka vybídl muže, aby se po něm podíval. Ten pozdvihl prkýnko a viděl v dálce, že skokan u studánky usnul.
A tak vypomohl baňatý, který držel láhev. Opřel si láhev o břicho, zamířil a vytrhl palec z láhve.
Studená lázeň dopadla spáči na záda a rázem ho probudila. Jen tak tak, že ho proud vody nespláchl do studánky.
A než se Jirka nadál, skokan byl zpět a podával mu koflík s vodou. To vše se událo v krátké chvíli. Jirka měl vyhráno po druhé. Teď už mu král musí princeznu vydat, jak slíbil.
Avšak král ani teď nechtěl o Jirkovi slyšet. Místo princezny poslal celý pluk ozbrojených žoldnéřů, aby ho zahnali. Jirka a jeho pomocníci se však nezalekli.
Když žoldnéři zaútočili, muž s lahví vytrhl opět palec z láhve a zamířil do řad útočníků. Proud vody je oslepil a podrážel jim nohy. Padali jeden před druhého. Dávali se na útěk, a tak v krátké chvíli byl celý pluk rozprášen.
Teď teprve měl Jirka vyhráno. Cestu do zámku měl volnou. Koza vesele mečí a pyšně si vedle Jirky vykračuje, když s celým průvodem procházejí vítězně zámeckou branou.
Král poznal, že je Jirka moudrý a nebojácný, a tak mu konečně dal princeznu za ženu. Slavila se šťastná svatba. Na hostině zasedli všichni, kteří princeznu uzdravili. Koza ztratila své kouzlo, ale starý král se jí přece jen trochu bál, a proto se s ní raději spřátelil.
Konec.
y
