Všichni v tom lese totiž Dědovi pomáhali. Veverky přinášely krásné veselé krabice s panenkami a nádobíčkem, zajíci před sebou kutáleli míče a rachotili kostkami ze stavebnic a ježek přijel k saním na zeleném nákladním autíčku, které sám řídil. Bylo vám těch dárků tolik, že by je nikdo nespočítal. Ale kupodivu — do saní se vešly všechny.
A teď se podívejme, kdo dělá ty veliké kulaté stopy. To je přece medvěd Míša! Všude běhá a všem se plete, a protože je nemotora, upustil krabici plnou cukroví, které se docela rozbilo.
Děda Mráz se zlobil a poručil Míšovi, aby vlezl na saně a nepřekážel. Ale kdepak Míša a sedět na místě! Snědl z rozbité krabice všechno cukroví a pak zmizel v lese. Kdo ví, kam měl namířeno.
Konečně je všechno připraveno. Saně jsou naloženy a náklad převázán zlatými šňůrkami, aby se dárky při prudké jízdě nepoztrácely. Bílí, štíhlí jelínci jsou již zapraženi a neklidně čekají, až se rozběhnou. Děda Mráz ještě napomíná zvířátka, aby byla hodná.
„Kde je Míša?“ ptá se Děda Mráz. „Vždyť má jet se mnou.“ Zvířátka Míšu hledají, ale Míša není ani za kmenem stromu, ani v koruně vysoké borovice, ani v jámě po vyvráceném pařezu. Míša se prostě ztratil.
Děda Mráz sedá do saní, jelínci zdvihají hlavy s vysokými parohy, zavíří bílý prach, stromy se tiše otřesou, shodí trochu sněhu, a sáně mizí v dálce.
A víte kam se Míša ztratil? Nemohl se už dočkat dětí, a proto se octl v místech, kde ještě nikdy nebyl.
Najednou vyběhne z křoví vyplašený zajíček. Míša za ním klopýtá a volá : „Zajíčku, zajíčkůůů! Počkej na mne!“ Zajíček se konečně zastaví a nedůvěřivě si Míšu prohlíží. „Neboj se!“ říká Míša. „Já jsem z lesa Dědy Mráze a povím ti velké tajemství. Děda Mráz už brzy vyjede se saněmi, a ty jsou plné, plničké dárků“. Zajíc se zeptal: „A má pro mne Děda Mráz mrkvičku?“ „Má, a jakou sladkou,“ odpověděl Míša. Zajíc Míšovi poděkoval za dobrou zprávu a rozběhl se do lesa, aby pověděl radostnou novinu i ostatním.
Také Míša se vydal na další cestu. Sluníčko už zapadlo a v lese bylo temněji a temněji. Míša se hluboko bořil do sněhu a už jen pomalu, pomaloučku vytahoval nohy ven. Snad se přece jen měl svézt s Dědou Mrázem ...
Zatím cizí zajíček utíkal lesem jako vítr. Musil přece všem povědět, co slyšel od medvěda Míši. Sotva zahlédl malou šedivou myš, celou zachumlanou v kožíšku, už z dálky na ni volal: „Děda Mráz jede, dárky vám veze!“
Myška se rozběhla do lesa, aby tu novinu i ostatním zvířátkům vyřídila. Už byla tma, jen veliký kulatý měsíc jí svítil na cestu.
V lese už všichni spali, jen v jednom domečku se ještě svítilo. Myška tam běží... Nesvítila to okna domečku, ale oči přísné paní sovy. Myška se sovy polekala, schoulila se pod strom a tichounce šeptá : „Děda Mráz jede!“
Ještě za tmy, než nadešlo ráno1, odletěla sova zvěstovat novinu datlovi listonošovi. Znal přece v lese kdekoho a uměl výborně telegrafovat. Sedl si na strom a s vážnou tváří vyklepával: „Ťuky, ťuky, ťukl Ťuky, ťuky, ťuk!“ A zase „Ťuky, ťuky, ťukl“ Již se rozednilo a všechna zvířátka v lese poslouchala.
Najednou se nad lesem zatmělo. Datel myslil, že to letí přes sluníčko mrak. Ale nebyl to mrak, to nad lesem zakroužilo hejno vran, které se také chtěly dovědět tu velikou novinu.
Dávno před tím, než datel skončil svoje dlouhé úřední vyťukávání, odletěly vrány k nejbližší vesnici. Tam se spustily nízko nad střechy chalup o volaly na děti: „Děda Mráz jede, dárky nám veze!“ Zaslechl to i pejsek.
Rychle vyběhl na silnici, a když tudy projíždělo nějaké auto, zaštěkal na ně zprávu o příjezdu Dědy Mráze. Protože silnice vedla ku Praze, jelo tudy mnoho aut. Auta s mlékem, auta plná dřeva, auta zakrytá plachtou. A všechna teď vezla dětem do Prahy i do jiných měst vzkaz, že Děda Mráz už brzy přijede.
Zatím Míša šel a šel, co mu jen síly stačily, ale les jako by neměl konce. Až teprve o polednách vyšel na zasněžené pole a odtud uviděl silnici, po které jezdila auta ku Praze.
Míša na jedno z nich zamával. „Počkej na mne!“ křičel za ním. „Povím ti velkou novinu. Děda Mráz už je na cestě k dětem.“ Všechna auta, která jela kolem, dala se do smíchu. „My už to dávno víme. Vždyť štěkal pejsek.“ Míša zesmutněl. „Proč jsi smutný?“ zeptal se řidič, který vezl mléko. „Jdu za dětmi,“ řekl Míša, „ale už mě bolí nožičky.“
„Víš co?“ řekl řidič. „Já tě svezu do Prahy.“ Tak si Míša vyskočil nahoru a jeli. Stromy, vesnice, lesy, všechno to utíkalo dozadu tak rychle, že Míša se nestačil po nich ani podívat. Jak se přiblížili ku Praze, aut na silnici přibývalo.
Pak už netrvalo dlouho, řidič vystoupil a řekl: „Tak, a jsme na místě!“ Míša pěkně poděkoval a vydal se za dětmi.
V Praze Míša probíhal ulicemi, až našel veliký hračkářský obchod. Na ten se pamatoval. Tady byl loni s Dědou Mrázem. Vešel dovnitř.
Našel si pěkné místečko za výlohou a odtud pozoroval děti. Šly kolem, zastavovaly se, tiskly mrazem červené nosy na sklo a všemu se hlasitě podivovaly. Byli tam dva kluci, kteří si přáli vláček, potom tam stálo několik holčiček, a těm se líbila panenka.
Před výlohou už dlouhá stála holčička, ramínka měla zapadaná sněhem. Pořád hleděla jen na Míšu. Asi se jí líbil. Najednou se ohlédla, rozplakala se a odběhla.
Míšovi jí bylo líto. Opustil příjemné místečko ve výloze obchodu, vyběhl na ulici a pustil se za holčičkou. Chtěl vědět, proč pláče.
Byla už úplná tma a lucerny i okna domů žlutě zářily do padajících sněhových vloček. Auta a tramvaje jezdily v hlubokém sněhu nějak tišeji. Ale kde je holčička?
Seděla na chodníku, nožky jí už bolely a plakala stále usedavěji. Sníh padal a padal. Holčičce — jmenovala se Alenka — začala být zima a tuze, tuze smutno.
Najednou slyší, jak někdo říká: „Proč pláčeš, holčičko?“ Zdvihne hlavu a před ní stojí veliký medvěd z výlohy. „Kdepak ses tu vzal, Míšo?“ ptá se Alenka udiveně. „Když jsem viděl, že pláčeš, vyskočil jsem z výlohy a utíkal jsem za tebou. Ale teď mi pověz, proč pláčeš.“ „Já jsem se ztratila mamince... A ty jsi opravdový medvěd?“ ptá se Alenka zvědavě a opatrně si sáhne na Míšův huňatý kožíšek.
Než Míša stačil odpovědět, objevila se v dálce v ulici světlá záře a bylo slyšet cinkání rolniček. To přijíždí Děda Mráz. Jelínci doběhli před Alenku a Míšu a tu se zastavili. Míša měl špatné svědomí. Bál se, aby ho Děda Mráz nehuboval za to, že utekl. Ale Děda Mráz se nezlobil, vždyť viděl, jak medvídek těšil uplakanou holčičku, a proto mu odpustil.
Děda Mráz vzal oba do saní a zeptal se Alenky, kde bydlí. „Na velikém kopci, kde jsou nové domy,“ vykládala Alenka. „A jezdí k nám trolejbus.“ To už Děda Mráz věděl dost. Bílí jelínci vyrazili, až jim sníh prášil od kopýtek.
Brzy Alenka vykřikla: „Tady jsme doma!“ Tatínek s maminkou stáli před domem a Alenku vyhlíželi. Když se Alenka loučila s hodným Dědou Mrázem, Děda přihmouřil oko a zeptal se: „A nějaký dárek bys, Alenko, nechtěla?“ Alenka chvíli skromně mlčí, ale tu vidí, jak Míše ukazuje na sebe a významně mrká. „Já bych si přála medvěda Míšu.“
Děda Mráz se usmál, přikývl a Míša s Alenkou se vzali za ruce. Nato Děda Mráz nasedl, jelínci se rozběhli a za chvíli zmizely sáně v jiné ulici. — Jak byla Alenka šťastna a jak si potom celý večer s Míšou hráli, o tom vám ani nemusím povídat. Podívejme se však za Dědou Mrázem.
Děda Mráz ujížděl zasněženými ulicemi, žluté lucerny se jen míhaly, sněhové vločky mu sedaly na obočí, na čepici a na kožich. Ale Děda Mráz jich nedbal a jel stále rychleji, až se kopýtka jelínků už skoro nedotýkala země. Konečně byli u cíle. Zastavil před velkým domem, ve kterém svítila všechna okna. Na průčelí bylo napsáno velkými písmeny „Pionýrský dům“.
Když pionýři zaslechli cinkání rolniček, ihned vyběhli ven. Pozdravili se s Dědou Mrázem a utvořili dlouhatánský řetěz. Děda Mráz vybíral ze saní dárky, podával je nejbližšímu, ten zas dalšímu a tak se všechny dárky přestěhovaly ze saní pod osvětlenou a ozdobenou jedličku.
y
