Pohádka o hodinách

Říkají o mně, že jsem docela obyčejný budík. Já si však myslím, že tak docela pravdu nemají. Slyšíte, jak moje srdíčko netrpělivě klepe? Vám se to možná zdá, že je to obyčejné tik-tak, ale teď se skutečně mýlíte. Moje srdce má zrychlený tep. Teď bije rychleji, protože se už blíží můj čas. Minuta, na kterou jsem se těšil celou, celičkou noc. Zazvoním a chlapeček, který spí v této postýlce vyskočí, umyje se, obleče, nasnídá a poběží do školy. Mějte chviličku strpení, už to bude, už zazvoním! Nebojte se, z mého zvonění vás uši bolet nebudou. Mám docela snesitelný hlásek. A už je to tu! Je půl sedmé. Poslouchejte a podívejte se na Štefka, jak vyskočí z postele! – Cin, cin, cin, cííín! Vstávej, Štefko, už je čas!

Nechtěl jsem vás oklamat, věřte mi. Nevěděl jsem, že Štefko nebude chtít vylézt z postele. Jak vidíte, schoval si hlavu pod podušku a spí dál. A já jsem si myslel, že pochválím jeho i sebe. Teď si možná říkáte, že jsem obyčejný chlubil. Tikám stále, podle potřeby zvoním, ale nejsem žádný mluvka, to mi můžete věřit. Chtěl jsem vám jen na Štefkově případu ukázat, jak jsou hodiny důležité. Měří se jimi čas, od rána do večera, od večera do rána, celé dny, stále… A čas, to jistě uznáte, je velmi důležitý. Hodiny tikají v továrnách, kde podle nich pracují dělníci, tikají na železničních stanicích, kde podle nich jezdí vlaky, tikají ve školách, v nemocnicích, v domácnostech, zkrátka všude. Povězte, dovedli byste si život dnešního člověka bez hodin vůbec představit? Jistě odpovíte že ne, a to samé si myslím i já. Štefko je však v tuto chvíli přesvědčen, že by bez hodin bylo na světě lépe. Jistě by tak neuvažoval, kdyby věděl, co se lidé napřemýšleli a natrápili, než se jim podařilo hodiny sestrojit.

+23

Víte co? Já vám o těch hodinách povím pohádku! Potichoučku si sedněte, pozor, ať nevyrušíte toho spáče a poslouchejte:

Byla jednou jedna planeta a ta se jmenovala Země. Na té planetě žili všelijací tvorové: maličcí jako zrnko písku i velicí jako dům. Někteří lítali, jiní skákali a mnoho bylo i těch, kteří si za svoje obydlí zvolili vodu a naučili se v ní plavat jako střely. Nejmladším synem velké matky Země byl tvor, daleko zaostávající za během zajíce a skoky antilopy. Když tento tvor plaval, rozesmál se delfín na celé kolo, a co se létání týká – o to se ten chuděra ani nepokusil. Nejdříve chodil po čtyřech, potom si to rozmyslel a začal chodit po dvou. O končetiny, které osvobodil od chůze, používal na jiné, rozumnější věci: pracoval. Zhotovoval si nástroje, nejprve z kamene, pak z bronzu a později ze železa. Dvounohý tvor, jež sám sebe nazval člověkem, stále nad něčím přemýšlel, zlepšoval vyrobené nástroje a vymýšlel nové, dokonalejší. Postavil si chatrč, ta mu však byla brzy těsná a v zimním období v ní bylo chladno. Začal tedy stavět domy z kamene a pustil se i do takových velikánských staveb, jako jsou pyramidy. Člověka už od pradávna zajímalo, jak dlouho dělá to či ono. Uvažoval kolik dnů nebo jejich částí potřeboval na postavení chatrče, vytesání sochy, zhotovení lodě. A tak přišel na to, že čas, který utíká stále jako splašený kůň, by bylo třeba nějak rozdělit. Nejprve rozdělil den na dvě části. Na temnou, bezslunečnou část, ve které odpočíval nebo přemýšlel, co by měl udělat…

… v té druhé části dne, té světlé, kterou využíval k práci. Slunce pomohlo člověku rozdělit den na dvě části: na bílý den a na tmavou noc. Mimo slunce si člověk všímal i přírodních jevů pravidelně se opakujících. Takovým jevem byl například příliv a odliv moře, který byl člověku další pomůckou k rozdělení dne na menší části.

Slunce vždy člověka přitahovalo. Bylo jeho dobrodincem, dobrým bohem, když ho chránilo před zimou a jeho pole a zahrady vysušilo po záplavách z dlouhého deště a pomáhalo úrodě, aby zdárně rostla. Když však pálení slunce nepřestávalo, stal se z dobrého boha bůh zlý. Palčivé slunce přeměnilo pole v poušť, vysušilo potoky a řeky a zapříčinilo tak smrt hladem a žízní mnoha lidí a zvířat. Slunce bylo mimo to i malířem. Na zem nebo na dlažbu ulic malovalo jednobarevné obrázky předmětů a tvorů, které osvětlovalo. Tyto obrázky nebyly vždycky stejné. Ráno byly delší, v poledne krátké a k večeru se opět prodlužovaly. Lidé nazvali takový obrázek stínem. Stín měnící svoji šířku a délku, udělal od rána do večera půlkruhovou pouť. Až člověka jednoho dne napadlo, že slunce a stín mu může docela dobře posloužit při dělení času. Nejdříve zastrčil do země hůl a čas určoval podle délky a polohy jejího stínu. Podobné měření času nám připomíná řecký spisovatel Aristofanes. V komedii, kterou napsal před 2300 lety, je scéna, kterou vidíte na našem obrázku: Athéčan Blepiros měří stín, jehož délka je pro něj velice důležitá. Když totiž odcházel z domu, řekla mu jeho manželka Praxagora: „Až bude stín dlouhý deset kroků, natři se voňavou mastí a přijď k večeři!“

Za časů Blepira a Praxagory byly už ve starém Řecku i jiné, přesnější a pohodlnější sluneční hodiny. Do Řecka se prý dostaly z Babylonu, v té době bohatého města s vyspělou kulturou. Od Babyloňanů se Řekové naučili dělit čas na stejné díly – hodiny.

Sluneční hodiny se časem rozšířily do celé Evropy. Ještě dnes je můžeme vidět v moha městech a vesnicích. Ručičky na nich nahrazuje hůlka vrhající stín, který v půlkruhu putuje od východu slunce až k jeho západu. Na obrázku jsou sluneční hodiny jednoho pražského kostela.

V pohádce o hodinách dáme menší úlohu i dvěma starým přátelům, kteří se delší čas neviděli. „Jsi to ty, Michale?“ – osloví nesměle jeden druhého. „Víš že jsem tě téměř nepoznal? Už jsou to léta a mnoho, velice mnoho vody proteklo Dunajem od té doby, co jsme se neviděli!“ Mají ta slova o tekoucí vodě nějaký smysl nebo je lidé vyslovují jen tak, aby řeč nestála? Ne, opravdu je neříkají jen tak, ze žertu. Za několik let totiž proteče Dunajem tak obrovské množství vody, že si to ani nedovedete představit. V Babylónu si na principu stále odtékající vody se strojili hodiny už před 2500 roky. Tyto vodní hodiny nazývali i hodinami nočními, protože na rozdíl od slunečních hodin se na nich mohl měřit čas i v noci. V Číně používali vodních hodin odedávna. Sestrojili je ze čtyř měděných kotlů, umístěných na stupních kamenného schodiště, jeden nad druhým. Voda tekla z nádoby. Každé dvě hodiny, vyvěšoval muž, pověřený dozorem nad vodními hodinami tabuli, na které byl zaznamenán přesný čas.

Kdybychom měli možnost, podívat se před 2000 lety do Alexandrie, viděli bychom nejrůznější druhy vodních hodin. Jednodušších než jsou na tomto obrázku…

… i složitějších, jako jsou třeba automatické hodiny, sestrojené slavným alexandrijským hodinářem Ktesibiem, postavené v chrámu Arsinoe. Na rozdíl od předcházejících „obyčejných“ vodních hodin, ze kterých vytékala voda po kapkách otvorem na dně a když vytekla, bylo nutno ji dolít, byly Ktesibiovy hodiny zcela automatické. Byly umístěny na sloupu a jejich ciferník měl dva druhy číslic: římské, označující hodiny noční a arabské, které označovaly hodiny denní. Ručičku na těchto hodinách nahrazovala hůlka, spočívající v ruce figurky – chlapečka, stojícího na trubičce. Trubičku i s figurkou zvedala voda. Chlapeček vykonal cestu nahoru za 24 hodiny, potom rychle klesl a opět pomaloučku vystupoval nahoru. Sloup s ciferníkem se zvolna otáčel kolem vlastní osy a předkládal před figurku po uplynutí jednoho měsíce vždy nový ciferník. Tehdy se délka hodin měnila z měsíce na měsíc. Každý den, bez ohledu na délku dne a noci, měl 12 denních a 12 nočních hodin. Pro každý měsíc byl tedy třeba jiný ciferník. Proto jich bylo na sloupu dvanáct. Mechanismus Ktesibiových hodin byl velmi dokonalý. Byly to věčné hodiny poháněné vodou, která na jednom místě v podobě kapek odtékala, ale z hodin nevytekla, nýbrž přetekla na jiné místo jejich složitého mechanismu. Otáčela koly a kolečky a návštěvníci chrámu Arsione tak mohli na Ktesibiových hodinách vždy zjistit správný čas; ve dne i v noci, v létě i v zimě. Sláva vodních hodin nezanikla ani po Ktesibiovi. Po něm přišli noví hodináři, kteří sestrojili ještě složitější a přesnější vodní hodiny. Ale dokud lidé nezapomenou na starší druhy hodin, na jejich historii, nezapomenou ani na Ktesibia, protože složité automatické vodní hodiny postavil on, jako první. Jeho nástupci jen zdokonalovali to, co on vymyslel a sestrojil.

Vývoj hodin šel neustále kupředu. Hodiny umožňovaly lidem dokonalejší rozdělení a využití času. Časy, kdy se denní doba odhadovala podle délky a směru stínu nebo podle toho, po kolikáté se moře vylilo na břeh, ty už byly daleko za nimi. Ale ne všude se měřil čas pomocí vodních nebo slunečních hodin. Bez hodin byla mnohá města a vesnice a lidé v nich si při určování času pomáhali všelijak. Po určitou dobu byly v oblibě tzv. „ohňové“ hodiny obyčejné svíčky. Některá svítila dvě, jiná tři hodiny a ty delší a silnější svíce svítily celý den. Když byla svíčka ještě označena znaménky ukazujícími „kolik hodin již shořelo a kolik jich ještě do večera zabývá“, byli mnozí lidé přesvědčeni, že mají naprosto dokonalý vynález a nemohl si takové hodiny vynachválit. Představený kláštera, který je na tomto obrázku, si chtěl „posvítit“ na svého zvoníka. Bez rozžaté svíčky, tedy hodin, by to mohl těžko udělat. Když nepořádný zvoník vyzváněl později než podle ohňových hodin měl, dostal od představeného kláštera, co se do něj vešlo. Kdo ví, kolik takových ohňových „hodin“ na hřbetě lajdáckého zvoníka polámal?! Podle církevního rozdělení dne, oznamovaného zvoněním, si svůj den donedávna dělili mnozí lidé, zvláště pak na venkově.

Velikým pokrokem ve vývoji hodin byly hodiny se závažím. K nám se pravděpodobně dostaly z Orientu, po dobyvatelích Palestiny – křižácích. Na našem obrázku jsou mimo hodin se závažím i hodiny přesýpací. Přesýpací hodiny přežily nejen středověk, ale i značnou část novověku. Na lodích byly používány ještě v minulém století a v některých částech světa se zachovaly jako symbol až dodnes. Nedivme se, že v rukou mořeplavců, kteří křižovali Středozemní moře, kudy veda cesta do „Svaté země“ a zpět, vidíme hodiny se závažím. V těch dobách to bylo docela samozřejmé. Některý si odtamtud vezl turecký koberec, jiný filigránské šperky a zlaté předměty, zatímco tento se spokojil s hodinami.

Podle hodin se závažím, dovezených z Orientu, ať už jako válečnou kořist nebo dar, začali pro své pány sestrojovat hodiny i evropští mistři hodináři. Z počátku dělali menší hodiny do salonů šlechty a bohatších měšťanů, ale brzy se naučili vyrábět i hodiny velkých rozměrů, které našly své místo na věžích kostelů a domů. První věžní hodiny na světě byly umístěny na věži Westminsterského paláce v Londýně. Brzy se však objevily i na věžích ostatních evropských měst. O věžních hodinách, patřících do kategorie hodin obrů, si popovídáme trochu později. Zmínil jsem se o nich jen proto, abyste věděli, že už sice existovaly malé hodiny stojací i velké hodiny věžní, ale takové, podle kterých by se člověk mohl orientovat třeba na cestách, takové ještě nebyly. První přenosné hodiny dal zhotovit francouzský král Ludvík XI. Neměly tvar dnešních kapesních hodinek, byly jen o trochu menší než ty, které stály v salonech nebo visely na stěnách. K cestovním hodinám patřila skříňka, do které se vkládaly, kůň, který skříňku nesl a královský sluha, starající se na cestách o hodiny i o koně.

Na skutečné kapesní hodinky musel svět čekat až do roku 1500. Sestrojil je norimberský hodinářský mistr Petr Henlein. Úlohu vody, slunce, plamene a závaží převzalo v Henleinových hodinách pružné ocelové pero, hybná sila tohoto zázračného stroječku. Pero bylo umístěno v miniaturní mosazné skříňce. Jeho stočením získal Henlein energii, která poháněla malý hodinový stroj. Natažené pero se pomalu rozvíjelo a otáčelo přitom ozubenými kolečky. Osa jednoho z koleček vyčnívala nad ciferník. Na ní byla upevněna ručička, zvolna s otáčející dokola. Hodinový strojek Petra Henleina se neustále zdokonaloval. Trvalo však ještě mnoho let, než dostal podobu našich dnešních hodinek.

První kapesní hodinky neměly krycí sklíčko a byla na nich jen jedna ručička, ukazující celé hodiny. Minutová ručička dosud chyběla. Objevila se na hodinkách až kolem roku 1700 a vteřinová dokonce ještě o šedesát let později. První hodinky nazvali lidé norimberskými vejci. Důvod vedoucí k tomuto pojmenování není znám, protože se hodinky vejcím vůbec nepodobaly. Hodinky začaly brzy dostávat nejrozmanitější tvary. Podoba hvězd, knih, žaludů, květů a jiných fantastických tvarů nebyla výjimkou. Není tedy divu, že bylo lidem líto schovávat hodinky těchto tvarů po kapsách. Začali je nosit na krku, na prsou a n a jiných viditelných místech. Někteří boháči nosili i několikery hodinky najednou jen proto, aby dokázali, že si tento nový vynález techniky mohou dovolit koupit. Pružné pero umožňovalo velikost hodinek značně zmenšit. Mnohé vznešené dámy nosily, po příkladu manželky anglického krále Jakuba I., hodinky vsazené do prstenu. Ale jejich hodinky nebyly jistě takovým divem techniky, jako hodinky anglické královny. O těch se totiž říkalo, že je v nich umístěno kladívko, které ťuknutím do prstýnku oznamovalo Jejímu Veličenstvu správný čas.

Někteří z vás si tedy myslí, že jsme už s naším výkladem u konce. Dnešní hodiny jsou v podstatě vyrobeny podle hodin Henleinových, takže už k tomu není co dodat. Ale to je omyl! Ještě nejsme na konci pohádky. Ještě jsem vám nepovídal o hodinách kyvadlových. Vynalezl je roku 1657 význačný holandský vědec Christian Huyghens (čti Hojchens), kterého vidíte na obrázku. Vnitřní zařízení kyvadlových hodin není příliš složité. Pohání je kyvadlo, jehož vytrvalým spolupracovníkem je naše staré známé – závaží. Kyvadlo se pohybuje zleva – doprava. Každým výkyvem se pohne ozubené kolečko, kterému závaží dovolí se posunout opravdu jen o jeden, jediný zoubek. Lidé brzy chtěli, aby kyvadlové hodiny ukazovaly i minuty a vteřiny. Hodiny dokázali i to, ale k vykonání této služby potřebovali ještě další ozubená kolečka. Kyvadlo konečně umožnilo splnit hodinám to, co se od nich již dávno požadovalo: dokonalou přesnost.

Před chviličkou jsem vám slíbil, že vám něco povím i o hodinách – obrech. Připomeneme si z nich alespoň ty nejznámější – hodiny na věži Westminsterského paláce v Londýně. Odměřují čas z místa, kde byly první věžní hodiny světa, zvané Big Tom. Velký Tom zestárl a musel uvolnit místo svému velkému nástupci Big Benu, velkému nejen podle jména, což se tak jednoznačně nedá říci o mnohých panovnících. Velký Ben má čtyři ciferníky, na každé straně věže jeden. Průměr každého z ciferníků je 8 metrů. Minutová ručička měří tři a půl metru. Big Benovo kyvadlo nezaostává za jeho obrovskými rozměry: váží 200 kilogramů! I když se už narodil obr, který Big Bena přerostl (hodiny v newyorském přístavu, které mají ciferník 12 m v průměru, dvoumetrové číslice, jednu ručičku pětimetrovou a druhou čtyřmetrovou a jsou viditelné na dvě míle), Big Benova sláva tak lehko nezanikne.

Povídali jsme si už o hodinách ze všech končin světa a na naše jsem při tom docela zapomněl. A to by byla veliká chyba, protože i u nás se najdou hodiny, které si plně zaslouží, aby se o nich vyprávělo. Povězme si alespoň o těch nejznámějších – o pražském orloji. Vznikl v době, kdy se svět vyžíval v sestrojování nejrůznějších hracích stroječků, kdy se zhotovovaly figurky lidí a zvířat, co nejvíce podobných živým. Umělí tvorové žili uvnitř hodin a po odbytí celé hodiny z nich vyhlédli ven. Figurky vydávaly i zvuky; hrály na spinet, bubnovaly na bubínky, kokrhaly a všemi těmito projevy uváděly diváky v úžas a často v nich dokonce vyvolávaly i pocity strachu. Pražský orloj sestrojil roku 1490 mistr Hanuš, profesor matematiky na pražské universitě. Orloj zobrazuje pohyby nebeských těles. Nad orlojem jsou dvě okénka, která se při úderech hodin otevírají a za nimi předchází dvanáct apoštolů. I po stranách orloje jsou pohyblivé figurky. Pod ciferníkem je kalendář, velká okrouhlá deska s alegorickými obrazy měsíců a zvěrokruhem. Jednou za rok se tato deska otočí.

Na cestě po stopách měřičů času jsme v sedmimílových botách prošli několik staletí. Navštívili jsme starý Babylon, staré Řecko, Egypt, Čínu i jiné krajiny. Ta dlouhá cesta už je za námi. Nedýcháme už zatuchlý vzduch starověku a středověku, jsme opět doma. Kolem nás pulsuje dnešní život se všemi svými zázraky, jejichž původcem je člověk. Televize, automobily, letadla, kosmické lodě – to všechno dokázal člověk vyrobit díky tomu, že si uměl rozdělit čas, který i dnes běží stejně rychle jako před tisíciletími. Mohl by člověk zhotovit takový velkolepý div techniky, jako jsou kosmické lodě, kdyby nepočítal i se setinami a tisícinami vteřiny? Čas je příliš drahý. To, co ti z něho uteče dnes, nedoženeš zítra už ani tím nejrychlejším dopravním prostředkem.

Našemu Štefkovi, jak se zdá, však na čase mnoho nezáleží. Bylo by mu snad dokonce lhostejné, kdyby byla stále noc, nebo alespoň noc s dvojnásobným počtem hodin. Že je to tak, Štefko?

Ale ne, milý kamaráde – budíku, tentokrát nemáš pravdu. Tu čtvrthodinku, co jsi vyprávěl o hodinách, jsem neprospal. Poslouchal jsem tě a hodně jsem si z tvojí pohádky zapamatoval. Byla zajímavá a já ti za ni moc děkuji!