y
Jaro
V podzemní ložnici spal krtek. Postel měl tvrdou, dubovou, polštář z měkoučkého husího prachu. Tak spal a spal už od časného podzimu. Celou zimu prospával.
A když si tak zrovna pěkně chrupal, najednou kdesi cosi luplo. A zas! Krtek sebou zavrtěl, protřel si oči a naslouchal.
Všecka země kolem se chvěje. Jde z ní jemná vůně až se točí hlava. Krtek se posadí na posteli a pozoruje: „To jsou mi divné věci,“ povídá.
A země se otřásá jakousi divnou silou. Třese se celý krtkův podzemní byt. Kyvadlo hodin se rozhoupalo. Hodiny jsou! V kredenci řinčí hrnečky a sklenice. Teď se docela i postel roztancovala. Krtek si starostlivě mne palcem nos. Tohle vypadá na zemětřesení!
Jak to dořekl, ozvalo se silné dunění. Ve všech čtyřech stěnách krtkovy ložnice a i v podlaze otvírají se maličká dvířka a jimi vycházejí broučci a žížaly i červi a všelijaké ponravy.
A mají velký chvat. Hrnou se, strkají se, utíkají a všechny se ženou nahoru k povrchu země.
Krtek se dívá, diví se a křičí: „Už je tomu tak!“ Přišlo na nás zlé zemětřesení. Všichni utíkají. Uteču taky.“ Popadl rýč a prohazuje si cestičku vzhůru zemí.
I vyvalil se krtek z drnu uprostřed louky. Tolik spěchal, až se překulil do trávy. „A podívejme se, krtek,“ povídá slunce na nebi. „Co tak zprudka?“ „Dobrý den, sluníčko, však ty bys také utíkalo,“ povídá krtek. „Tam dole u nás se všechno třese a duní. Máme dole strašné zemětřesení! Všechny nás to vyhnalo.“
Tu se slunce usmálo, až krtkovi teple zatrnulo v kožíšku. „To není zemětřesení, krtku, to jsem já, jarní slunce. Zemi jsem probudilo, a vás všechny zavolalo do práce. Brouky, žížaly, červi a ponravy, hady, ještěrky, myši a tebe taky, krtku. Taková je má povinnost vždycky z jara.
Krtek chtěl se sluníčkem vést nějaké jarní řeči, ale sluníčko se slušně omluvilo, že musí dál. „Víš, krtku, čekají na mě semínka trav, bylin, květin i keřů a stromů. Všechny čekají, až jim pomohu ze země.“ Tu vzkřikl krtek: „Sláva jaru!“ a dal se s rýčem do práce.
