Sedlák hodil doma čepici-tchořovku na stůl. „Co by mohlo být bystřejšího než náš černý špicl,” povídala selka, „co sladšího než náš sud medu a co bohatšího než naše truhla zlaťáků?“ „Uhodlas, jalovice bude naše,“ spokojeně usedal bohatý sedlák k obědu.
Chalupník doma smutně pověsil klobouk na hřebík a povídal Mance, jak pořídil. „Nebuďte smutný, táto, uhodnu to a zítra vám to povím.“
Ráno přišla do světnice a řekla: „Povězte, táto, že nejsladší je spaní, nejbystřejší je oko a nejbohatší je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám povídám, neříkejte, od koho jste se to dověděl!“
Pan prokurátor nad odpovědí sedláka pokrčil rameny: „To se mi nezdá,“ řekl a obrátil se k chalupníkovi.
„Já myslím, že nejbystřejší je oko, nejsladší že je spaní, neboť spící člověk o ničem zlém neví a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z níž všecko naše bohatství pochází.“ Jalovici dostal chalupník, prozradil však pánovi, kdo vlastně hádanku uhodl.
Domů šel s těžkým srdcem, protože pan pro-kurátor přikázal, aby chytrá Manka zítra k němu přišla, ale jak: ani ve dne ani v noci, ani oblečená ani nahá, ani pěšky ani na voze. „To je toho!“ řekla Manka.
O dvou hodinách po půlnoci vstala, oblékla na sebe řídký pytel, na jednu nohu natáhla punčochu, na druhou střevíc naboso, sedla na kozu a polopěšky a polojezdecky se dostala do města.
Pan prokurátor se díval z okna a viděl, že chytrá horákyně svůj úkol splnila. Jsi vtipné děvče,” řekl jí, „chceš-li, vezmu si tě za ženu.”
„Proč ne, chci,” odpověděla Manka. Ženich vzal hezkou nevěstu pod paží a vedl ji do pokoje. A poslal pro jejího tátu i pro krejčího, aby ušil nevěstě šaty.
Den před svatbou jí přikázal, aby se do jeho věcí nepletla, jinak že by se musila vrátit k otci. „Učiním, co si přeješ,” řekla Manka.
Stala se z ní velká paní; ke všem byla vlídná. Jednou soudil prokurátor dva sedláky. Bohatší měl hřebce, chudší kobylu; hádali se o hříbě, které kobyla dostala. První sedlák prokurátorovi něco slíbil a hříbě bylo jeho.
Manka ve vedlejším pokoji slyšela manželův rozsudek a vyšla za tím chudším sedlákem. Když řekl, že nic nepoví, poradila mu, aby zítra na kopci u města dělal, jako že chytá ryby. Řekla mu taky, jak má prokurátorovi odpovědět.
Druhý den si vyšel pan prokurátor s jinými pány na lov. „Co to děláš,” se smíchem se ptali sedláka, který na kopci roztahoval sít. „Chytám ryby. Když může mít hřebec hříbata, mohou taky na kopci růst ryby,” odpověděl sedlák.
Pan prokurátor se začervenal, zavolal si sedláka a řekl mu: „Dostaneš to hříbě, ale napřed mi povíš, kdo ti poradil.” Sedlák paní prokurátorovou prozradil.
„Dobře víš, co jsem ti před svatbou přikázal,” mračil se pan prokurátor doma na Manku. „Nic ti nebylo po tom, že ten sedlák byl ošizen. Musíš domů. Můžeš si však odtud vzít to, co je ti nejmilejší.”
„Děkuji ti za tvou dobrotu,” řekla paní. „Dovol, abych naposled s tebou povečeřela.” Jedli a pili jako o hodech. „Tuto sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou,” ještě mu podala Manka plnou sklenici.
Pan prokurátor víno vypil a za chvíli tvrdě usnul. Paní pozamykala, služebníci vzali na ramena pána i s postelí a šli za paní.
Otec spínal ruce, když pozdě v noci viděl přicházet k chalupě podivný průvod. Manka mu všecko vysvětlila a on se upokojil.
Ráno se pan prokurátor probudil, udiveně se rozhlížel a tu vejde Manka v selské sukni. „Ty jsi tu ještě?” zeptal se jí. „Proč bych nebyla, jsem tu doma!” „A co já tu dělám?” „Dovolils mi, abych si vzala, co je mi nejmilejší.”
Pan prokurátor se smál, odpustil Mance a řekl: „Vidím, že jsi chytřejší než já, a proto budeš soudit ty a ne já.” Od toho dne soudila Manka a všem bylo dobře.
y
