Sama s tatínkem tu zbyla smutná naše maminka, za rok se jim narodila černooká dívenka.
Hanička je roztomilá, děvčátko jak z jara květ, ani trochu nezlobila, radost na ni pohledět.
Čípak tyhle košilky jsou? A proč pláčeš, mamičko? – Dítě moje, neptej se mě, neptej se mne Haničko!
Nakonec jí přece poví o bratrech a zakletí. – Neplač, maminečko moje, uvidíš, zas přiletí.
Večer je a všechno spinká, tiše svítí měsíček, najednou tu zpolehýnka ťuká havran bratříček.
Haničko má, sestro naše, přijď se na nás podívat! Daleko zas letět musím vzhůru na Havraní hrad.
Poraďte mi, babičko, kudy na Havraní hrad? – Nepovím, ti, Haničko. – Vítr poradí ti snad.
Pomoz, větře, pomoz mi, kdepak najdu bratříčky? Věru, nevím kudy jít – Měsíc moh´by poradit.
Na obláčku, hú a hou, letí Vítr s Haničkou, letí k bratru Měsíci hustou chumelenicí.
Pověz, bledý měsíci, kdepak najdu bratříčky? – Nevím, dítě, nevím sám,. Sluníčko snad řekne nám.
Na obláčku, hú a hou, letí Měsíc s Haničkou, bratru Slunci letí vstříc, nebe hoří víc a víc.
Pověz zlaté Sluníčko, kudy dojdu k bratříčkům? – Daleko jsou, Haničko, nepřístupný mají dům.
Slunce, zlatý mládenec, Haničku vzal do náručí, přes doliny, přes kopec letí, kolem lesy hučí,
na obláčku, nad mořem obletěli celou zem, na obláčku z bílých mlh letí na Havraní vrch.
Vysoko se skály tyčí, propasti a strmý sráz, mráz a zima kolem fičí, děvčátko je samo zas.
Kde se vzali tu se vzali, černým křídlem zamávali, sedm ptáků bratříčků objímá svou sestřičku.
Líbej, drahá sestřičko nás! kudy pak jsi přišla sem? Líbala je – vtom však náhle Haniččiným polibkem
kolkolem se řítí skály, v jeden květ se promění, mizí kouzla, mizí čáry, už jsou vysvobozeni.
Sluníčko se na ně směje, hubičku jim posílá, teď už chlapci vesele je, písnička ať zazpívá:
Sedm chlapců s Haničkou, po cestičce spolu jdou, hučí vody, šumí lesy, všichni s námi zpívejte si,
Hanička a bratři její poskakují, jen se smějí – sedm bratrů s Haničkou k mamince už domů jdou!
y
