V jednom velikém šedivém městě, kde domy byly hustě nalepené na sebe a zahrádky malinké jako dlaň, žily dvě děti — chlapec Kaj a holčička Gerda. Rodiče obou dětí pěstovali v dřevěných truhlících pod okny květiny a tak i ten ošklivý malý dvorek květy zvlídněl a celý se proteplil. Kaj i Gerda tam měli každý svou lavičku a báječně si tam spolu vyhráli.
Horší to bylo ale v zimě. Venku řádila občas taková metelice, že musely děti zůstat doma. Tu pak obě sedávaly u Gerdiny babičky a poslouchaly její pohádky. „Vidíte, to se tam rojí bílé včeličky,“ říkávala babička, když se za oknem chumelilo. „A mají také svou královnu?“ ptal se Kaj, protože věděl, že u opravdových včel tomu tak je. „Mají,“ odpověděla babička. „Létá vždycky uprostřed roje. Je z nich největší a nikdy neusedá na zem. Za zimních nocí často prolétá ulicemi, nakukuje lidem do oken a když na ně dýchne, objeví se pak na skle překrásné ledové květy.“ „To jsme viděly,“ volaly obě děti a Gerda se zeptala: „Co by se stalo, kdyby královna přišla teď k nám?“ „Co by bylo,“ odpověděl Kaj. „Jen ať přijde! Posadím ji na teplá kamna a ona roztaje.“ „Ale jdi, ty drndo,“ pohladila babička chlapce po vlasech a začala vyprávět zase jiný příběh.
Ale chlapci to nedalo. Večer, ještě než šel spát, přistoupil k oknu a díval se na to bílé hemžení. Tu najednou viděl jak jedna z vloček začala narůstat, rostla čím dál víc, až z ní nakonec byla ženská postava zahalená do bílých, jakoby z tisíců sněhových hvězdiček utkaných závojů. A teď ta ledová kráska dokonce kývla chlapci na pozdrav. Kaj se polekal a rychle odskočil od okna.
Druhý den se metelice zmírnila a dětí vyběhly ven. Kaj si s sebou vzal velkou lupu a chytal na cíp svého kabátu poletující vločky sněhu. „Podívej se, Gerdo,“ volal Kaj, když přiložil ke sněhové vločce lupu: „Podívej, jaká je to krása! To je jako nádherný květ, nebo jako deseticípá hvězda ...“ Když se však Gerda chtěla podívat, vykřikl najednou Kaj: „Au, to mě píchlo u srdce! A teď mi spadlo něco do oka!“ Gerda vzala Kaje kolem krku a podívala se mu do oka: „Nic nevidím, Kaji, ještě tě to bolí?“ zeptala se ustrašeně. „Už je to asi pryč,“ řekl Kaj. Ale nebylo. V oku vězela právě jedna střepinka z roztříštěného čertova zrcadla, které způsobilo tolik zla mezi lidmi. Však jsme si o tom povídali na začátku. Chudák Kaji Maličké zrnko z toho skla se mu dostalo i do srdce. Prudce odstrčil Gerdu: „Proč brečíš? Kdo se má na tebe koukat!“ Pak vztekle odhodil lupu. „K ničemu to není! Stejně je to obyčejná voda! A ty za mnou pořád nelez!“ křikl ještě na Gerdu a utekl.
Gerda ještě chvilku postávala a pak šla smutně domů. Kaj se za chvíli znovu objevil. Táhnul za sebou sáňky a zamířil si to rovnou mezi velké kluky ven za město. Ti se nejraději bavili tak, že uvázali své sáňky za projíždějící povozy a nechali se hezký kus táhnout. Bylo přitom hodně legrace a smíchu.
Když byli v nejlepším, přijely veliké saně a v nich seděla postava zahalená do huňatého bílého kožichu. Kajovi se podařilo za ně v rychlosti uvázat svoje sáňky a už se vezl. Velké saně zvyšovaly rychlost a než se Kaj nadál, byly už hodně daleko za městem. Pokaždé, když chtěl Kaj své sáňky odvázat, otočila zahalená postava hlavu a přívětivě Kajovi kývla, jen aby zůstal sedět. Saně svištěly zasněženou krajinou s větrem o závod. Kaj byl hrůzou bez sebe, křičel, ale nikdo ho neslyšel. Pak najednou saně zastavily a zahalená postava se zvedla. Byla to vznešená a krásná paní, celá bílá — byla to Sněhová královna. „Ale tobě je zima,“ řekla: „Pojď, schovej se do mého kožichu.“ Posadila Kaje k sobě do saní. „Máme před sebou ještě velký kus cesty.“ Pak políbila Kaje na čelo a zvedli se do vzdušného prostoru. Kajovi se nejdříve zdálo, že na něho sáhla smrt. Chlad mu pronikl až do srdce, ale ten pocit trval jen chvilku. Pak mu naopak bylo příjemně; zimu přestal vnímat. A když ho Sněhová královna znovu políbila, zapomněl na malou Gerdu, zapomněl na babičku i na všechny ostatní doma.
A jak se vedlo malé Gerdě? Ten den, co bez ní odešel sáňkovat, to dlouho doma nevydržela a sta za ním. Ale Kaje nenašla. Nikdo nevěděl, kde je. Kluci jen viděli jak si uvázal své sáňky za nádherné velké saně, které s ním zamířily do polí. Kaj se nevrátil večer, ani druhý den a začalo se proslýchat, že se utopil v řece, která tekla hned za městem.
Zima uběhla, ale malá Gerda stále často plakala a vzpomínala na Kaje. Když přišlo jaro a sluníčko začalo hřát tepleji, svěřovala se mu: „Kaj nám umřel.“ „Já myslím, že ne,“ odpovědělo sluníčko. „My si myslíme také, že ne,“ zašvitořily vlaštovky co letěly kolem a Gerda jim uvěřila.
Jednoho dne ráno se rozhodla, že půjde k řece a zeptá se jí. Políbila spící babičku, obula nové červené botky a vydala se za město k řece. „Je to pravda, žes mi vzala kamaráda? Když mi ho vrátíš, dám ti své nové boty.“ Vlny jakoby přikyvovaly — Gerdě se to aspoň zdálo. Zula tedy botky a hodila je do řeky. Dopadly však těsně u břehu a vlnky je hned zas odnesly zpátky k ní. Gerda proto skočila do loďky, která se houpala v rákosí. Šla až na samou špici a hodila botky znovu do vody.
Loďka však nebyla uvázaná. Gerdiným pohybem se odrazila od břehu a začala klouzat po proudu. Malá Gerda se náramně polekala a dala se do pláče. Nikdo jí neslyšel, leda vrabci co poletovali a čimčarovali kolem loďky. Loďku unášel rychle proud a Gerda se utěšovala, že ji třeba řeka zavede ke Kajovi. Hned jí bylo veseleji.
Tak doplula až k velikému třešňovému sadu, kde stál domeček s doškovou střechou a dvěma dřevěnými vojáky u vchodu. Gerda na ně zavolala, myslela si, že jsou živí, ale oni jí, přirozeně, neodpovídali. Loďka se zarazila přímo u zahradních vrátek. Gerda vyskočila na břeh a znovu zavolala.
Z domečku vyšla velmi stará žena. Opírala se o hůl a na hlavě měla veliký, květinami posázený, klobouk. „Ty moje chudinko malá, jak jsi se sem dostala? Tak jen pojď a pověz mi, kdo jsi a co tady hledáš.“ Gerda se té stařeny trochu bála, ale všechno jí vypověděla. Stařena jen vrtěla hlavou a když Gerda skončila a zeptala se jí, jestli neviděla jejího Kaje, řekla, že kolem jejího domku nešel. Ale, že se tu někdy určitě objeví. Pak vzala Gerdu za ruku a vešly spolu do domečku. „Po takové roztomilé holčičce jsem dávno toužila,“ řekla stařena a pohladila Gerdu po vlasech. „Uvidíš, bude nám spolu dobře.“ A jak hladila Gerdu po vlasech, zapomínala Gerda čím dál víc na Kaje. Ta stará žena byla totiž čarodějnice. Nebyla zlá, ale chtěla si u sebe holčičku ponechat pro vlastní potěšení. Když se Gerda najedla, zavedla ji stařena do zahrady. Panečku, to byla krása! A ta vůně! Gerda skákala radost! a hrála si, dokud slunce nezapadlo. Pak ji stařena uložila do hezké postýlky.
A tak to šlo den za dnem. Gerda už znala všechny kytky. Pobíhala mezi zlatými liliemi, sněženkami, svlačci, hyacinty, narcisy, a jednoho dne, když hladila květy růžového keře, vzpomněla si na hezké růžičky doma a na svého kamaráda Kaje. „Ach, jak jsem se zdržela... Měla jsem přece najít Kaje. Nevíte kde je?“ zeptala se růží. „To nevíme,“ řekly růže. Ani ostatní květiny nevěděly, kde je Gerdin kamarád. Gerda už na nic nečekala a rozeběhla se ke vrátkům na konec zahrady. Ještě se ohlédla po domečku a vyběhla bosky do širého světa.
Běžela dlouho a teprve, když už nemohla dál, posadila se na velký kámen. Tu si teprve uvědomila, že je již dávno po létě, že kolem ni je studeno a sychravo, že svět je šedivý a ponurý. To jen v kouzelné zahradě, kde stále svítilo slunce, nebylo tu změnu znát. „Bože můj, vždyť už je zima. Už nesmím odpočívat,“ povzdechla si Gerda a zvedla se k odchodu. Ale šlo se jí těžce. Nohy měla celé bolavé od zmrzlého sněhového poprašku a brzo byla unavená tak, že si musela opět odpočinout. A tu najednou, přímo před ní, přihopkal veliký havran. „Krá, krá, ... bré ráno, bré ráno,“ pozdravil zdvořile Gerdu a zeptal se, co tak sama v té širé pustině dělá. Gerda vypověděla havranovi svůj příběh a nakonec se zeptala, jestli náhodou Kaje neviděl. Havran zamyšleně pokýval hlavou: „Krá, krá ... myslím, že vím, myslím, že by to mohl být tvůj Kaj.“ Gerda radostně vyskočila: „Cože, myslíš to vážně?“
„V tomhle království žije princezna,“ začal havran rozvážně vyprávět, „a ta je nesmírně chytrá. Když přečetla všechny knihy co měla, chtěla si o nich s někým popovídat, ale neměla s kým. Rozhodla se tedy, že se vdá. Povolala k sobě dvorní dámy a rozkázala jim, aby daly do novin oznámení s tímto textem: »Každý dobře vyhlížející mladý muž se může měřit s princeznou v počtu přečtených knih. Toho, kdo zná nejvíce, si vezme princezna za muže.« Mladíci se na zámek jen hrnuli. To mi věř. Mám na zámku kamarádku a ta mi všechno vyprávěla.
Stáli ve frontě od městské brány až k princeznině komnatě a náramně se jeden před druhým holedbal co všechno nepřečetl. Jakmile však předstoupili před princeznu, najednou se jim tituly knih vykouřily z hlavy.“ „Ale co Kaj?“ chtěla vědět Gerda. „Byl mezi nimi také?“ „Počkej, jen žádný spěch. Hned se k tomu dostaneme. Princezna se nudila čím dál víc,“ pokračoval havran, „a už si myslela, že se jí nepodaří najít ženicha. Ale třetí den se do dvorany vhrnul takový malý človíček. Byl chudě oblečený, ale vůbec se nebál sloužících a dvorních dam. Než se kdo nadál, už se ukláněl před princeznou. Měl kuráž a pěkné způsoby. Přečetl také tolik knížek, že si s ním princezna povídala celý den a druhý den zase. Moc se jí ten chlapec zalíbil a ona jemu také.“ „To je určitě Kaj,“ zvolala Gerda. „Přečetl všechny knížky ze školní knihovny. On je moc chytrý, víš. Umí i velkou násobilku nazpaměť. Doveď mně k němu, prosím tě...“ „To se lehce řekne,“ odpověděl havran. „Ale nevím jak. Počkej tu na mne. Poradím se se svojí kamarádkou.“
Po, chvíli se havran vrátil a dovedl Gerdu k pootevřeným vrátkům v zámecké zahradě. Pak se jí ujala vrána a dovedla ji opatrně do princezniny ložnice. Gerda byla přesvědčena, že Kaje našla a že bude jistě rád až ji uvidí a uslyší jakou cestu kvůli němu podstoupila! Prožívala strach i radost zároveň, když pomalu odhrnovala závěs z vyřezávané postele a zdvihla lampičku. V prvním okamžiku si myslela, že opravdu vidí Kaje. Vykřikla jeho jméno a princ otevřel oči. Tu Gerda poznala, že se mýlila, že ten mladý a krásný chlapec není Kaj a zoufale se rozplakala. „Copak se tu děje?“ zeptala se princezna, kterou Gerdin pláč vzbudil. Holčička jim vypověděla svůj příběh. „Chudinko malá,“ litovali Gerdu princ s princeznou. „Nejdříve si musíš odpočinout a ráno uvidíme.“
Příští den jí nabídli, aby s nimi zůstala na zámku, ale Gerda měla jediné přání. Vydat se opět do světa a najít Kaje. A tak, když princ s princeznou viděli, že jinak nedá, věnovali jí malý kočár s koněm, teplý plášť, čapku, boty a huňatý rukávník. Do kočáru jí nechali nanosit spoustu cukrovinek a ovoce. Pak pomohli Gerdě do vozu a s přáním všeho nejlepšího se s ní rozloučili. Také havran s vránou jí přišli dát sbohem. Dlouho mávala Gerda na své nové přátele, až z nich byly docela malinké tečky a nakonec i ty jí zmizely z očí.
Jeli temným lesem, ale kočár v něm zářil do široka, daleka. A jak by ne. Byl celý pobit zlatými plíšky a to přilákalo lupiče, kterým z té záře až bolely oči. Zatarasili cestu a když se kočár musel zastavit, vrhli se na něj a začali plíšky odlupovat. Zatím stará loupežnice vytáhla z vozu třesoucí se malou Gerdu. „Co s ní uděláme,“ ptala se ta loupežnická bába ostatních. „Radši se jí honem zbav,“ odpověděli loupežníci. Ale vtom se k bábě vrhla malá rozcuchaná holka a vytrhla jí Gerdu z rukou: „Žádný takový,“ poroučela malá loupežnice. „Bude si se mnou hrát!“ Strčila Gerdu znovu do kočáru a vlezla za ní. Nejdříve se pustila do cukrovinek. S plnou pusou se pak vyklonila z okna a dala povel k odjezdu. Loupežníci měli před malou holkou respekt. Naskákali všichni do kočáru a ujížděli hlouběji do lesa. Cestou vyprávěla plačící Gerda malé loupežnici co všechno dosud zažila a o tom, jak velice má ráda Kaje. „No, no. Tak nebreč,“ utřela jí holka slzy. „Však se ještě uvidí.“
Kočár se najednou zastavil. Dojeli na nádvoří loupežnického hradu. Ve velké začouzené síni hořel uprostřed kamenné podlahy oheň. V obrovitém kotli se vařila polévka a na rožni se pekli zajíci a veverky. Loupežníci se hned pustili do hodování. Také Gerda s loupežnickou holkou dostaly najíst a napít. Pak se uložily v jednom tmavém koutě, kde na zemi ležela sláma a přikrývky. „Podívej se,“ řekla holka a máchla kolem sebe rukou. „To jsou moje zvířátka.“ Gerda uviděla nad sebou na bidýlku několik bílých holubů a hned vedle sebe uvázaného soba. „Rád by mi uplách, “ řekla loupežnická holka. „Musím ho držet zkrátka, viď, ty můj zlatý paroháči.“ Pak přitáhla Gerdu k sobě do postele a vedle sebe si připravila velký nůž. „Necháš si ten nůž u sebe i když budeš spát?“ zeptala se Gerda a trochu bojácně na něj upírala oči. „Vždycky spím s nožem. Člověk nikdy neví, co se může stát.“ Pak loupežnická holka dola Gerdě ruku kolem krku a poručila: „Vypravuj mi ještě o malém Kajovi a proč ses vydala tak daleko do světa.“ Gerda tedy spustila zase od začátku. Za chvíli malá loupežnice usnula. Gerda však strachem ani oka nezamhouřila. Najednou nad sebou uslyšela: „Huhú, my viděli malého Kaje. Seděl ve voze Sněhové královny. Hnali se nízko nad lesem. Museli jsme se rychle ukrýt před jejím mrazícím dechem.“ „Co to tam nahoře povídáte,“ zvolala malá Gerda. „Kam jela Sněhová královna?“ „Nejspíš do svého sídla v Laponsku. Zeptej se soba, ten se v Laponsku narodil,“ odpověděli holoubci. „0 ano,“ řekl toužebně sob, „tam je samý led a sníh. Tam je radost žít. Sněhová královna tam má svůj zámek.“
Ráno Gerda vyprávěla loupežnické holce co se v noci dověděla. „Počkej chvíli,“ řekla holka. „Až všichni zmizí, něco pro tebe udělám.“ Potom odvázala soba a vyvedla ho ven. Rozkázala mu: „To ti povídám, teď vezmeš nohy na ramena a odneseš tuhle holčičku do Laponska ke Sněhové královně do zámku, kde je její kamarád.“ Pomohla Gerdě vylézt na soba a pro jistotu ji ještě přivázala. „Na památku si nechám ten krásný rukávník a ty si vem moje palčáky. V těch ti určitě nebude zima,“ řekla holka a podala Gerdě ještě chleby s včerejší pečení. Gerda se rozplakala radostí. „Nebreč,“ řekla malá loupežnice. „Teď zrovna bys měla skákat radostí.“ Pak pleskla soba po zadku a ten se dal do běhu.
Letěl přes keře a pařezy hlubokým lesem, přes zamrzlé mokřiny a stepi. Zastavili se až u malého domku, kde bydlela stará Laponka. „Ach, vy chudáčkové,“ spráskla ruce, když vyslechla Gerdin příběh. „To se ještě naběžíte. Kde má Sněhová královna svůj zámek přesně, nevím, ale napíši vám pár řádek pro svou přítelkyni Finku. Někde tam poblíž bydlí a určitě vám poradí.“ Dala potom Gerdě najíst a napít a když se holčička dost zahřála, vysadila ji opět na soba a ukázala, kterým směrem se mají dát.
Jeli mrazivou nocí a vysoko nad nimi nádherně plála modrá polární záře.
Finka je srdečně přivítala. V její chatě bylo takové horko, že musela hned Gerdě pomoci sundat boty, palčáky i šaty. Sama tam chodila téměř nahá. Sob se zdržoval raději u dveří, u ohně by to nevydržel. I tak ho musela Finka chladit kusem ledu na čele. Teprve pak si přečetla zprávu od své přítelkyně Laponky. Neříkala nic, jen se zamyšleně dívala do ohně. „Ty jsi taková moudrá a znáš tolik věci, pomoz téhle holčice,“ prosil za malou Gerdu sob. „Dej jí silu, aby přemohla Sněhovou královnu.“ Finka zatáhla soba do kouta, dala mu na hlavu čerstvý led a šeptem mu povídala: „Malý Kaj je skutečně u Sněhové královny a moc se mu tam líbí. Je to tím, že mu uvízla střepinka skla v oku a srdci. Ty musí pryč, jinak nad ním bude mít Sněhová královna stále svou moc. Nemohu už dát Gerdě větší sílu a moc než má. Podívej, co všechno už dokázala.
Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny. Tam můžeš holčičku donést, ale pak se rychle vrať.“ Finka pak vyzdvihla Gerdu na soba a ten se rozletěl jak uměl nejrychleji.
Zarazil se až u keře, který stál ve sněhu obsypán rudými bobulkami. Tam sesadil Gerdu a rozloučil se s ní. Bylo mu holčičky nesmírně líto, ale nemohl jinak. Honem se rozeběhl zpátky. Ubohá Gerda stála bosá s holýma rukama uprostřed ledové zahrady. Ucítila štiplavý mráz, ale pomyslila na svého Kaje a dala se rychle do běhu směrem k zámku. Zimu a mráz už tolik necítila.
A jak se vede Kajovi? Na malou přítelkyni dávno zapomněl. Kdepak by si pomyslel, že stojí před zámkem. Měl jiné starosti. Ve velké ledové síni, kde uprostřed bylo jezírko s popraskanou ledovou plochou, se tahal s plochými kusy ledu a, skládal je do různých obrazců. Někdy se mu podařilo složit i slovo. Sněhová královna ho vždy po tomto výkonu pochválila a Kajovi se zdálo, že neexistuje na světě nic důležitějšího, než usilovat o její ocenění. Byl celý modrý zimou, ale necítil to. Královna ho svým polibkem zbavila pocitu chladu a jeho srdce už bylo beztak skoro úplně zledovatělé.
Občas se s ním královna na nějakou dobu rozloučila. To když se chystala obletět svět; tu přidat trochu sněhu na bílou čepici hor, tu svým ledovým dechem zmrazit tající jezero, nebo přikrýt sněhovými vločkami špinavá města. Tak tomu bylo i v této chvíli. Královna odšuměla a Kaj zůstal v té obrovské ledové síni sám.
V tom právě vešla malá Gerda do zámku. Procházelo rozlehlými studenými síněmi, kterými jen ostrý vichr občas profičel.
Konečně uvidělo Kaje. Rozeběhla se k němu a padla mu kolem krku. Tiskla ho k sobě a volala: „Kaji, můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“ Ale Kaj seděl bez hnutí, ztuhlý a studený. Gerda se zoufale rozplakala a ty horké slzy dopadaly Kajovi na prsa až pronikly k jeho srdci a rozehřály v něm ten kus ledu. Kaj zdvihl oči a podíval se na Gerdu. Ucítil najednou zvláštní teplo, které se mu rozlévalo po celém těle. Z očí mu vytryskly slzy a s nimi se vyplavil i ten střípek kouzelného zrcodla, který to všechno zlo způsobil. „Gerdo, moje milá Gerdičko,“ volal Kaj a objal ji. Oba pak plakali a smáli se radostí nad svým shledáním. Kaj se rozhlížel kolem sebe. „Kde to jsme a jak jsme se zde ocitli? Br... je tu hrozná zima, pojďme rychle odtud.“ Chytli se za ruce a utíkali ze zámku.
Gerda mu cestou všechno vyprávěla. O tom jak byli všichni smutní, když se nevracet domů, o svém rozhodnutí, že ho půjde hledat, o tom co ji všechno cestou potkalo, a než se Gerda nadálá, dorazili ke keříku s rudými bobulkami. Jak se zaradovali, když uviděli, že tam na ně čeká Gerdin starý přítel sob a není sám. Přivedl si společnici, mladou sobici.
Kaj i Gerda vylezli na jejich hřbety a už s nimi sobi uháněli nejprve k Fince, kde se ohřáli a napili horkého sobího mléka,
potom dál k Laponce, která jim připravila své saně, zabalila do houní a odvezla je až na samé hranice ledové země.
Tam, kde se objevila první zeleň, tam se děti se soby i s Laponkou rozloučily. „Sbohem,“ řekli si všichni a ještě pak Gerda s Kajem dlouho mávali na vzdalující se saně.
Ruku v ruce pak vykročily děti k domovu. To se jim to šlapalo! Všude kolem bylo jaro, louky voněly, ptáčci švitořili a zanedlouho děti spatřily věže rodného města.
Uběhlo jaro a přišlo krásné léto. Gerda a Kaj si opět spolu hráli na malinkém dvorku plném květin. Sedávali na svých lavičkách a povídali si. A když si někdy vzpomněli na Sněhovou královnu a její zámek, zdálo se jim, že to byl jen těžký hrozný sen.
Konec.
y
