y
Jak pásl Janek kobylku
Byli tři bratři. Nejmladšího, Janka, měl otec nejraději a proto ho bratři nenáviděli a říkali o něm, že je hloupý.
Když otec umřel, chtěl jít Janek do služby. „Hlupáku, vždyť ty ve světě zemřeš,“ řekl mu nejstarší bratr. „Nejdřív půjdu do služby já a když se mi bude dobře dařit, přijdu si pro vás.“ A šel.
Když tak chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, potkala ho stará baba. Pověděl jí, že si hledá službu. „Pojď ke mně,“ řekla mu, „nebudeš mít jinou práci, jen pást jednu kobylku.“ „Dobře, půjdu,“ řekl synek a šel s babou.
Přišli do malé chýše v lese, baba mu dala najíst i pálenky napít, a pak mu vyvedla kobylku, aby ji šel pást. „Ale dávej na ni dobrý pozor,“ přikazovala mu, „jak ti uteče, hlavu ti useknu.“
Synek vzal kobylku a šel s ní na pastvu; uvázal ji ke stromu, aby se pásla, sám ulehl pod strom a usnul.
Probudil se – a kobylka nikde. Velice se ulekl a šel ji hledat. Běhal po lese, křičel, volal, ale nadarmo.
Přišel k jedné studánce; nedaleko ní seděl stařeček jako věchýtek. Zeptal se synka, co hledá a pak mu řekl: „Snad bych ti o kobylce pověděl. Nenabral bys mi ale z té studánky vody? Jsem už starý a slabý.“ Synek odsekl: „Eh, mám dost své práce,“ a šel dál.
Kobylku nenašel a když se bez ní vrátil, baba mu hlavu sťala.
Bratři se nemohli doma nejstaršího dočkat, a tak šel do světa hledat si štěstí ten prostřední. Jankovi řekl, aby zůstal doma, že si pro něho přijde, jestliže se mu dobře povede.
Šel pustými dolinami a hlubokými lesy, až potkal babu; přijal u ní službu, a kobylka mu utekla jako jeho bratru. Také přišel k té studánce, u níž seděl starý žebráček. Vody mu nepodal, kobylku nenašel a baba mu sťala hlavu.
Janek si doma myslil: „Eh, bůhvíkde se bratři toulají, možná na mě dávno zapomněli. Půjdu do světa sám si hledat nějakou službu.“ A šel.
Přišel na pusté doliny a hluboké lesy, až jednoho dne potkal starou babu. Řekl jí, že bude pást třeba tři kobylky, jen když bude mít službu. Baba ho pohostila a pak mu odevzdala kobylku s připomenutím: „Jak ti uteče, hlavu ti useknu!“
Janek si myslil: Však ona mi neuteče! Ale nevěděl, co mluví. Dal kobylku do poutka, sám si lehl pod strom a protože pil kořalku, chtělo se mu spat; na chvilku usnul.
Velmi se ulekl, když se probudil a kobylku neviděl. Vyskočil a šel ji hledat.
Přišel ke studánce, u níž seděl stařeček jako věchýtek. „Nenabral bys tam z té studánky vody?“ požádal Janka. „Jsem už starý a slabý.“ „Ale rád, stařečku, měl jsem doma také takového starého otce, ale už mi umřel,“ odpověděl Janek pohnutým hlasem, sundal širák s hlavy, nabral do něho vody a donesl stařečkovi.
Stařeček se napil a Jankovi poděkoval. „A neviděl jste, stařečku, tu kobylku?“ zeptal se Janek. „Vždyť já vím, kde je, a za to, žes mně starému, posloužil, dobrým se ti odměním. Tady máš píšťalku; jak na ni zahvízdneš, kobylka přijde, kdyby kraj světa byla.“
„A tady – vidíš? Máš lískovou hůl; když ji tamhle na tom vršku zasadíš do země a řekneš: „Hůlko, otřes se!“ ozve se zahučení a kobylka bude vysvobozena.
Po těch slovech dědeček zmizel. Janek se tomu tak podivil, že by byl málem na kobylku zapomněl.
Ale vzpamatoval se, zahvízdl na píšťalku , a hle – kobylka naráz stála před ním.
Vzal ji a zavedl na ten vršek, který mu stařeček ukázal, rychle zasadil hůl do země a řekl: „Hůlko, zatřes se!“
Sotva to dořekl, celý les strašně zahučel a v tom okamžení se kobylka otřásla a proměnila se v krásnou pannu.
Chýše babina ale v tu chvíli zmizela i s babou.
Krásná panna děkovala Jankovi, že ji vysvobodil, a on se z toho radoval ještě víc, protože se mu krásná panna zalíbila.
Když mu řekla, že on se jí také líbí, s radostí si dovedl domů, vzali se a žili šťastně a spokojeně a v duchu dobrému stařečkovi děkovali.
