y
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Byl jednou jeden starý král, který měl jediného syna.
Jednoho dne ho zavolal k sobě a řekl: „Jsem už starý a rád bych viděl tvou nevěstu!“ Kralevic mu odpověděl: „Rád by ti, otče, vyhověl, ale nemám žádnou!“ Král mu dal zlatý klíč a poslal ho na věž, aby si tam vybral princeznu.
V zámecké věži byly malé zamknuté dveře. Princ je otevřel zlatým klíčem. Před ním se objevila nádherná síň. Měla strop modrý jako oblohu a plný stříbrných hvězd. Ve stěně bylo dvanáct oken ve zlatých rámech a v každém na skle vyobrazena krásná panna.
Když si je začal kralevic prohlížet, otáčely se a usmívaly. Poslední okno bylo zastřeno bílou oponou. Kralevic ji odhrnul a uviděl pannu ze všech nejkrásnější, ale smutnou a bledou, jako by vstala z hrobu.
Kralevic řekl: „Tuto chci a žádnou jinou!“ Panna sklopila hlavu a začervenala se jako růže. Když to syn řekl otci, král se zamyslil. „Zle jsi učinil, synu můj. Tato panna je v moci černokněžníka, který ji vězní na železném zámku. Chceš-li, jdi a pokus se ji osvobodit!“
Kralevic sedl na koně a jel. V lese potkal vysokého muže, který mu nabídl své služby. „Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat až k vrcholkům stromů..“ Na zkoušku se opravdu natáhl a sundal z větve hnízdo. Kralevic ho přijal za sluhu a jeli dál.
„Támhle je můj kamarád,“ řekl Dlouhý, když přijeli na rovinu. „Jmenuje se Široký a umí se znamenitě rozšiřovat.“ Jak je Široký uviděl, nafoukl se tak, že měli co dělat, aby je nerozmačkal. „Takového chlapíka každý den nenajdu,“ řekl si kralevic a také ho vzal do služby.
Ještě potkali třetího. Ten zase náramně dobře viděl, a proto mu říkali Bystrozraký. I Bystrozrakého vzal kralevic rád s sebou, protože viděl i se zavřenýma očima na velkou dálku.
„Když tak dobře vidíš, pomoz mi najít železný zámek,“ řekl mu kralevic. „Zámek je velice daleko, ale vidím ho. Princezna právě večeří.“ Potom jeli princeznu vysvobodit.
Jeli hlubokými lesy, mezi skalami a průrvami. Při západu slunce dorazili k železnému zámku. Přejeli přes most do železných vrat. Ta se náhle za nimi zavřela a most se zvedl do výše.
Když vešli do komnaty, viděli tam mnoho lidí, ale všichni byli zkamenělí. Potom vstoupili do jídelny, kde byla připravena večeře. I usedli a najedli se. Tu se objevil starý černokněžník, opásaný třemi obručemi. Přivedl bílou pannu s perlovou korunkou.
Kralevic princeznu poznal a šel jí naproti. „Dostaneš ji,“ řekl černokněžník, „jestliže ji po tři noci uhlídáš.“ Potom vyzval pannu, aby usedla a odešel. Princ si sedl vedle ní, ale ona na něho ani nepohlédla.“
Dlouhý se natáhl jako řemen a ovinul se kolem pokoje. Široký se posadil ke dveřím a nadmul se tak, aby je celé přikryl. Bystrozraký se postavil ke sloupu na hlídku.“
Ráno byla princezna pryč. Zděšený princ vzbudil své pomocníky. Bystrozraký řekl: „Nestrachuj se, pane, už ji vidím. Sto mil odtud je les, v něm roste starý dub a na vršku je žalud. Ten žalud je princezna!“ Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a šli.
Co krok, to deset mil a stáli před dubem! Když se vrátili, podal Dlouhý kralevici žalud a řekl, aby ho pustil na zem.V tom okamžiku stála krásná panna vedle něho. Když to černokněžník spatřil, zamračil se, a prásk. Jedna obruč na něm pukla a odskočila.
Večer se objevil s princeznou podruhé a ti čtyři ji hlídali druhou noc. Ale zase tak špatně, že ráno v komnatě nebyla.
Bystrozraký si promnul oči, podíval se z okna a řekl: „Dvě stě mil odtud je skála a v ní leží drahý kámen. To je ona!“
Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a šli co krok, to dvacet mil! Bystrozraký upřel na skálu zrak, ta se rozpadla a na zemi se třpytil drahokam. Když ho pustil kralevic na zem, stále před ním krásná panna.
Černokněžníka to tak rozlítilo, že na něm praskla druhá obruč. Potom princeznu odvedl a vrátil se s ním zase až večer, aby ji ti čtyři hlídali naposled. Ať hlídali jak hlídali, princezna zmizela i tentokrát.
Ráno povídá Bystrozraký: „Tři sta mil daleko je černé moře, uprostřed na dně leží skořápka a v ní je zlatý prsten. Ten prsten je princezna!“ Dlouhý vzal na ramena také Širokého a šli co krok, to třicet mil!
Na břehu moře se Dlouhý natáhl, jak mohl, ale nestačilo to. Tak se Široký nadmul a vypil tolik vody, že Dlouhý skořápku s prstenem mohl vylovit. A spěchali na železný zámek.
Tam trnul princ strachy a černokněžník se smál radostí. Když to Bystrozraký oknem uviděl, vhodil prsten do pokoje a před princem stanula krásná panna. Černokněžník řval zlostí, že se zámek otřásal. Přitom na něm pukla i třetí obruč a z černokněžníka se stal černý havran. Ten uletěl oken ven.
První princeznina slova byl díkem za osvobození. Také všechno ostatní na zámku ožilo a všichni se radovali. Lidé, kteří byli dlouhá léta proměněni v kamenné sochy, přišli kralevici a princezně blahopřát. „Kdyby nebylo Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, sám bych nic nesvedl,“ řekl princ skromně.
A hned potom se vydal na cestu k otci. Věrní služebníci doprovodili prince a princeznu do královského paláce.
