y
Jak si hrál pejsek s králíkem
Na jednom dvoře žil pejsek a ten si hrával s králíkem. Nejraději hráli klukovské hry, které se naučili od dětí. Tak si hráli i na honěnou, na slepou bábu, na žmukanou, na vojáky a na vodníka. Kdo se na ně díval, kroutil hlavou a říkal: „Kdepak se to jen ten náš pejsek a králík naučili?“
A opravdu, hráli si hezky jako děti, jen pejsek občas zaštěkal, ale to patřilo do hry. Když pejska omrzely klukovské hry, řekl králíčkovi: „Pojďme si hrát na zvířátka. Já budu jako králík a ty králíčku, budeš jako pejsek.“
Králík že ano a hned začal poskakovat jako pejsek a dělal, jako že štěká. Pejsek zase zkoušel hopkovat jako králík a natahovat uši, aby je měl delší.
Potom si přines králík pejskovu kost a dělal, jako že jí. Pejsek zase dělal, že jí trávu. Ani králíkovi kost, ani pejskovi tráva nechutnala. Ale když si řekli, že si budou hrát na zvířátka, tak si hráli.
„A víš ty co?“ řekl pejsek králíkovi. „Když si tak pěkně hrajeme na zvířátka, jdi ty spát do psí boudy a já se vyspím v králíkárně.“ A pejsek se protáhl pootevřenými dvířky do králíkárny a králík odhopkoval do psí boudy.
Pejsek si liboval, jaká je to hezká hra a že dělají všechno opravdovsky. Lehl si v králíkárně do kouta na slámu a usnul. I králík usnul ve psí boudě.
Večer řekla maminka Ivánkovi: „Běž, Ivánku, zavřít králíkárnu a podívej se, zda má pejsek v misce vodu.“
Ivánek vyběhl na dvorek, ale tam potkal Vítka. Vítek našel ježka a hledal bedničku, aby mu ustlal. Tak zapomněl Ivánek na psa i na králíky. Ustlal s Vítkem ježkovi a šel domů spát.
Pejsek spal v králíkárně a zdál se mu sen. Pejskům se zdají ve spaní skoro vždycky sny. Pak ze spánku mručí a vrčí, vrtí ocáskem a hýbají ušima. Tuhle noc se zdál pejskovi králičí sen. Kousal v něm do hlávky zelí, ale zelí chutnalo jako nejšťavnatější kost.
Když byla noc nejtmavší a všechno spalo, přiběhla z lesa na dvůr liška. Měla chuť na králíčky. Obešla potichoučku psí boudu, protože lišky se nemají se psy rády. Králík v boudě spal a spal, ani lišku neslyšel. Dobře se mu spalo.
Liška se přikrčila a hop, protáhla se pootevřenými dvířky do králíkárny. Už se těšila, jak se bude mít.
„Haf, haf!“ rozběhl se pejsek na lišku. Ta vám pelášila ze dvora. Však se jí to ještě nikdy nestalo, aby králík štěkal.
Ivánek slyší štěkot pejska, probudí se a poleká se: „To jsem to provedl! Vždyť jsem zapomněl zamknout králíkárnu!“
Rychle se obuje, vklouzne do kabátu a běží ven. Ale tatínek je už se světlem na dvoře.
„Vidíš, Ivánku,“ povídá tatínek, „ty jsi zapomněl zamknout králíky, ale pejsek nezapomněl hlídat.“ Ivánek se stydí. „Však já už nikdy nezapomenu,“ slibuje. Však by to také bylo, aby Ivánkové zapomínali a malí pejskové ne!
