Víla

Jednou v létě šel do lesa mládenec.

Spatřil nedaleko cesty ležet krásnou pannu. Byla oblečena v bílých šatech a spala. Mládenec se její kráse podivil, ale nechtěl ji probudit. Chvíli na ni hleděl, potom ho něco napadlo.

Aby neležela na slunci, šel po špičkách k nejbližšímu stromu, uřízl větev a zapíchl ji do země nedaleko spící panny. Stín husté větve padl na panenskou tvář, ale dívka se přece probudila. „Zdali tys mi ten stín udělal, mládenče?“ zeptala se panna neznámého mladíka.

Mládenec přistoupil k panně a přisvědčil: „Ano, bylo mně tě líto, že ležíš tak na slunci a že tě pálí.“ Mládenec bez rozmýšlení řekl: „Rád bych tebe za ženu.“ Panna souhlasila: „Dobře, vezmu si tě za muže, ale věz, že jsem víla. Ale ty mne nikdy takto nesmíš nazývat. Pojmenuješ-li mě jménem „víla“, navždy bych tě musela opustit.“

Mládenec slíbil, že ji „vílou“ jmenovat nikdy nebude, a dovedl si pannu domů. Všecko doma rodičům pravdivě vypověděl, jenom jim zatajil, kdo vlastně nevěsta je. Panna se rodičům zalíbila a potom byla svatba.

Do roka se mladým manželům narodila dceruška. Děťátko bylo hezoučké a miminka je velice milovala. Brávali je s sebou na pole do práce. Otec obilí kosil, matka je svazovala a do mandelů skládala.

Jednou časně ráno uslyšel muž bouři. Blýskalo se a strašlivě hřmělo. Vstal z postele, jde k oknu a praví: „Škoda, ženo, že jsme nepožali pšenici, nyní nám kroupy všecko potlukou.“ Žena odpověděla: „Nic se neboj, naši pšenici nepotlukou.“ Když se bouře přehnala krajinou, vyšla žena před chalupu a pravila: „Jdi jen na pole a podívej se, zdali nám potlouklo.“

Muž vyšel, sotva bylo po bouři. Všude na polích stála voda, i cestou tekla. I došel na pole a vidí všecku pšenici pěkně v mandelích urovnanou. I zvolal pln údivu: „Ach, víla je víla!“ a rychle se vracel domů.

Vrátí se domů a vidí dcerušku samotnou. I napadlo ho, že jeho žena zmizela v okamžiku, kdy ji pojmenoval „vílou“. Usedl v žalosti za stůl a naříkal, kdo mu bude vychovávat dcerušku.

Matka se o ni však starala sama. Přicházela noc co noc do chalupy a opatrovala svou dcerušku jako nejbedlivější maminka. Nikdo ji však neviděl a neslyšel, protože byla neviditelná. To trvalo tak dlouho, až děvčátko vyrostlo a už nepotřebovalo matčinu pomoc.

Víla

Výrobce

DiarMU

Rok

1956

Délka

Autor

Malý Fr.

Napsal

Pazourek Vladimír

Označení

B0519

Víla

Podobné pohádky

Kdo je hloupější

Muzikant a černokněžník

Svačina v lese

Havířská