Ale ani u otce nepochodila. Náramně se rozhněval, že snad dítě tak málo otce ctí, jako tu hloupou sůl, které každý špetku mezi prsty bere a sype! „Jdi, jdi mi z očí!“ rozkřikl se na ni, „když si mě o nic víc nevážíš, jen jako sůl! Až nastanou takové časy, že bude sůl platit víc jak zlato, potom se ohlas, budeš královnou.“
Maruška lítostí nemohla slova promluvit, když otec takto zneuznal její lásku. Byla uvyklá otce na slovo poslechnout a věděla, že by před sestrami víc v domě neobstála, sebrala si svých pár věcí a ubírala se pryč. Dala se přes hory a doly, až přišla daleko do tmavého lesa. Tu – kde se vzala, tu se vzala – postavila se jí do cesty stará žena.
Maruško, Maruško, řekni mi, kam jdeš a proč jsi tak uplakaná?“ „Ach, babičko milá, proč bych vám to měla vyprávět, vždyť vy mi stejně pomoci nemůžete!“ „Ej, děvenko moje, jen mně svěř své trápení, snad pro tebe radu najdu. Copak nevíš, že kde jsou šediny, bývají i zkušenosti?“ Maruška porozprávěla stařence všechno o svém trápení a svěřila jí své přání dožít se toho, aby se otec přesvědčil, že ho má opravdu ráda. Stařenka už napřed věděla, co jí Maruška poví, neboť to byla moudrá žena, věštkyně. Proto Marušce na všechno přikývla, a pozvala ji, aby k ní šla do služby. Maruška byla ráda, že našla někoho, komu se může svěřit. Vděčně se vydala za stařenkou, která přebývala v malé chýšce v lesní smrčině. Co má, to dá. Pohostila tak stařenka Marušku, čím mohla, a jí už opravdu bylo zapotřebí trošky občerstvení, neboť byla hladová a žíznivá.
„A teď,“ povídá stařenka, „zčerstva do práce. Jestlipak ty umíš příst, mést, navíjet, tkát? Zda mé ovečky napaseš a zda mi je i podojíš?“ „Nevím ještě, babičko moje, ale naučím se, jak mi to ukážete,“ pravila Maruška. „No, vždyť já ti všechno ukážu. A až přijde čas, všechno se ti bude hodit.“ Maruška byla do práce jako včelka. Třebaže ještě nevěděla, jak to u chudáků chodí, hned všemu přivykla. Vykasané rukávy a bílá zástěrka jí slušely, že bylo radost pohledět.
Doma v tom čase sestry užívaly života. Neustále otce hladily, okolo krku se mu ovíjely. Byly by ho snědly od samé lásky, neboť dával, co se jim zachtělo. Nejstarší se oblékala do stále dražších šatů a zdobila se zlatem. Prostřední strojila hostiny a bály. Obě si dělaly, co a kdy se jim zachtělo.
Otec brzy poznal, že nejstarší dceři je milejší zlato jak otec. A když mu prostřední oznámila, že by se chtěla vdávat, věděl, že se zeleným vínkem uvadne i láska k otci. Nejednou mu přišla na mysl i Maruška, ale co! O té už nebylo ani vidu ani slechu. „Eh, co!“ zaháněl vzpomínku na ni. „Vždyť mě má ráda jen jako hloupou sůl.“ Jednou měla být v zámku zas velká hostina, prý se měli dostavit i nápadníci té prostřední dcery. Tu přiletí kuchař jako bez rozumu.
„Pane králi, pane králi, veliká mrzutost, veliká mrzutost!“ „Co ti je, což jsi ztratil rozum?“ „Ano, ano, pane králi, rozum mi nad tím zůstává stát. Všechna sůl, co jsme měli, se snad rozmočila, či do země propadla, ale není ani zrnka. Čím budu solit?“ „Jsi ty ale blázen! Tak pošli pro další!“ „Kdeže pošlu, vždyť se to stalo v každém domě! Celý kraj je bez soli!“ „Tak sol něčím jiným nebo vař taková jídla, do kterých sůl netřeba!“ odbyl ho nakonec nevrlý král.
Kuchař si pomyslel: Jak rozkáže pan král, tak musí být. A vařil jídla bez soli. Nejdřív, co ho napadlo, potom samé sladkosti. Byly to divné hostiny, neslané! A hosté postupně od krále odcházeli a noví už nepřišli. Nač by také, vždyť tu neměli ani ten nejobyčejnější chleba se solí a dobrou vůlí. Král chodil rozmrzelý a dcery byly jako opařené. Kam se poděly jejich zlaté časy! Hle, zlata dostatek, ale soli ani drobeček, i kdyby na konec světa pro ni posílali. Zmizela a zmizela!
Pomalu lidé ztráceli veškerou chuť k jídlu. Už jenom tu sůl aspoň jako malé zrníčko si každý přál na jazyk. Dokonce i dobytek trpěl. Krávy a ovce přestaly dojit, protože neměly sůl. Lidé chodili jako omámení a upadali do nemocí. Král a jeho dcery už vypadaly jako stíny. Byl to trest pro celou zemi. Zlatem by odvážili toho, kdo by donesl špetičku soli. Teď král poznal, jaký vzácný dar je sůl. Ale toto trápení by ještě přetrpěl, jen kdyby ho před Maruškou svědomí netrápilo, že jí tak ukřivdil.
Naší Marušce se v tom čase dařilo velmi dobře. Nebylo žádné práce, kterou by se nebyla naučila a na niž by si nepřivykla. Bídu neměla. Nevěděla o tom, co se stalo v otcově domě a v jeho zemi. Ale moudrá stařenka věděla o všem, i kdy nastane čas. Proto jednou zavolala Marušku a takto k ní mluví: „Děvenko moje, říkala jsem ti, že přijde čas. Tobě nastal čas, aby ses vrátila domů.“ „Ach, babičko moje hodná, jak mohu jít domů, když mě otec nechce?“ řekla Maruška a pustila se do pláče. „Nu, jen neplač, děvenko moje, všechno bude dobré. Sůl se tam stala dražší než zlato, můžeš se tedy hlásit u otce.“ Věštkyně vyprávěla všechno, o čem Mařenka nevěděla a nakonec dodala: „Statečně jsi mi sloužila, tak teď řekni, co si přeješ za věrnou službu?“ „Dobře jste mě zaučila a od zlého ochránila, babičko! Za všechno vám děkuji. Nechci nic, jen hrst soli, kterou bych donesla otci jako dar.“ „Nic jiného si nepřeješ? Copak nevíš, že ti mohu všechno splnit?“ ptala se ještě jednou moudrá žena. „Nic si nepřeji, jen tu sůl!“ odpověděla Maruška.
„Nu, když si soli tak vážíš, ať ti nikdy nechybí,“ řekla nakonec věštkyně. „Ani ti nic víc nedám, jen tento proutek. Když poprvé zaduje vítr od jihu, jdi po větru, jdi přes tři doliny a přes tři vrchy. Potom zastav a švihni zem tímto proutkem. Kde švihneš, tam se zem otevře a ty vejdi dovnitř! Co tam najdeš, všechno je tvoje. To bude tvůj svatební dar!“ Maruška za všechno poděkovala, vzala zlatý proutek a pytlíček soli a smutně odcházela. Smutně, vždyť jí u babičky dobře bývalo. Ale utěšovala se, že se neloučí navždy, že si pro stařenku přijde, jen co se doma s otcem udobří. Babička se usmívala a pravila: „Zůstaň jen, děvenko moje, hodná a statečná, a vždy ti bude dobře. O mě se nestrachuj ani v nejmenším.“
Během hovoru došly až na kraj lesa. Maruška chtěla dobré stařence ještě jednou poděkovat, ale té už nebylo. Zmizela jak pára a Maruška zůstala sama jako prst. Těžce si povzdechla s pomyšlením na otce, ale zčerstva vykročila směrem k otcovu zámku.
Přišla na zámek. Snad proto, že ji dlouho neviděli, nebo že měla hlavu v šátku zavinutou, nepoznali ji a nechtěli ji pustit ke králi. „Ach, jen mne pusťte, žadonila Maruška, vždyť nesu panu králi dar nad zlato cennější. Takový lék, který ho jistě vyléčí.“
Pověděli to králi a on hned přikázal, aby ji k němu pustili. Když k němu přišla, požádala, aby jí podali chléb. Král ho dal přinést, ale vzdychl přitom zhluboka: „Chleba máme, ale sůl ne!“ „Co nemáme, můžeme mít!“ řekla Maruška, odkrojila krajíc, rozvázala pytlíček, posypala a podala králi. „Sůl!“ zaradoval se král. „Ej, ženo, to je vzácný dar, jak se ti odměním? Žádej, co chceš, všechno dostaneš!“ „Nic nežádám, tatínku, jen abyste mne měl rád, jako tu sůl!“ pověděla Maruška tak milým hlasem, jak dříve hovořívala k svému otci, a odkryla si hlavu. Král tak-tak že neplakal od radosti, když poznal svou drahou Marušku. Prosil ji, aby mu odpustila, co se stalo. Ona otce hladila a objímala a oči z něj nespustila. Prý, co se stalo, vše jen k dobrému bylo.
Rozneslo se hned po zámku i po městě, že nejmladší králova dcera přišla a donesla sůl. Z toho se každý radoval. Radovaly se i Maruščiny sestry, ne tak z Marušky, jako z té soli, že se jim dostane aspoň olíznout. A Maruška zapomněla na příkoří, co jí sestry způsobily, a vítala je osoleným krajícem chleba. Každému, kdo jen přišel, nadělila soli ze svého pytlíčku. Otec ze strachu, aby zase nezůstali bez soli, napomínal, aby všechno nerozdala, prý s dobrým jen pomalu. Ale ona pokaždé řekla: „Dost je tu ještě, tatínku!“
A opravdu, ať jakkoli z něho brala, stále ještě měla dost pro každého, jako by z pytlíčku vůbec neubývalo. Všechno pookřálo jako na slunci.
Z krále veškerá nemoc jakoby šmahem spadla. Z radosti dal svolat stařešiny města i země a Marušku ustanovil za královnu. Právě, když Marušku pod širým nebem královnou vyhlásil, ucítila, že jí teplý větřík zadul do tváře. Foukal od jihu. Svěřila otci, co jí moudrá žena naporučila.
Vydala se po větru a když přešla tři doliny a tři vrchy, zastavila se a proutkem uhodila zem. Zem se rozestoupila a Maruška vešla dovnitř.
Najednou – ani nevěděla, kde se tam vzala – přišla do velikého sálu, který byl celý jako z ledu: strop, stěny i podlaha, vše se lesklo a blyštělo, jakoby se jiskry sypaly. Po stranách byly lesklé chodby a z nich přibíhali malinkatí človíčci s hořícími kahany a vítali Marušku: „Vítej nám, vítej, královno, už na tebe čekáme. Naše paní nám přikázala, abychom tě všude provedli a vše ti ukázali, neboť toto je všechno tvoje!“ Tak okolo ní štěbetali, kahanci mávali a kývali, po stěnách nahoru – dolů lozili jako mušky. Stěny se třpytily, až byla Maruška oslepená takovou krásou. Skřítkové ji vodili po chodbách a štolách, kde ze stěn visely ledové rampouchy, které se blyštěly jako stříbro.
Zavedli ji i do zahrady, kde byly rudé ledové růže, sedmikrásky a všeliké jiné květy jako div světa. Skřítkové utrhli nejkrásnější růži a podali ji své nové královně. Ona přivoněla, ale růže byla bez vůně. „Co to je?“ ptala se, „vždyť jsem takovou krásu ještě neviděla!“ „To všechno je sůl!“ odpověděli jí skřítkové. „Opravdu? Tady roste sůl?“ divila se královna a myslela si, že by byla škoda z toho vzít i to nejmenší. Skřítkové uhádli, na co myslí, a volali: „Ber, jen ber, Maruško, vezmi si, co se ti líbí! Nikdy se jí nedobereš! Už nikdy víc ti nebude chybět.“ Maruška skřítkům pěkně poděkovala, otočila se a vyšla ven ze země. Ale zem za ní už zůstala otevřená.
Když se vrátila domů, ukázala otci růži a vše mu vyprávěla. Tu král poznal, že stařenka z chýšky obdarovala jeho dceru bohatším věnem, než mohl dát on sám. Ale ani Maruška na stařenku nezapomněla. Dala zapřáhnout do krásného kočáru a vydala se s otcem, že stařenku vyhledají a už ji od sebe nikdy nepustí. Maruška dobře znala cestu, poznala v lese každý chodníček. Ale i když stokrát křížem krážem horu prochodili, na všechny strany jako kdyby makové zrnko vyhlíželi, po chýšce ani vidu, po stařence ani stopy. Až teď se dovtípila, co to bylo za stařenku a že by všechno hledání bylo marné. Vrátili se domů. V darovaném pytlíčku už sůl nebyla, ale Maruška teď dobře věděla, kde sůl roste: brali ji tam a brali, nikdy se nedobrali, a nikdy víc jim nechyběla.
y
