y
Janko Polínko
Žil jednou jeden řezbář se ženou. Smutno jim bylo samotným, protože neměli děti. Řezbář vyřezal proto ze dřeva pěkné děťátko a dal ho ženě, aby si s ním pohrála. Dřevěné děťátko bylo jako živé.
Řezbářova žena se velice zaradovala. Položila ho do kolébky a začala mu zpívat: - Hajej, dadej, můj synáčku, navařím ti polívečku, budu já tě kolébávat, bude se ti dobře spávat.
Jednou, jak ho tak kolébala, z dřevěné panenky se udělalo opravdové děťátko, nožkama kopalo a pusinku otvíralo. Kdo by měl větší radost, než rodiče? Dali mu jméno Janko Polínko a dobře si svého synáčka chovali.
Janko Polínko rostl jako z vody. Když už byl větší, otec mu vyrobil pěknou lodičku a Janko chodil chytat ryby. Rodičům pomáhal statečně. Když mu matka navařila oběd, vyšla na břeh jezera a zavolala: Pojď sem, Janko, můj synáčku, nesu já ti polívečku, budu já tě kolébávat, bude se ti dobře spávat. Ale nedaleko jezera bydlel drak a ten nejednou slyšel Jankovu matku volat na syna.
Nechal si u kováře udělat tenký jazýček, jako měla Jankova matka a jednou doletěl k jezeru dřív jak ona. Dobře se schoval a zazpíval jejím hlasem. Jankovi se zdálo divné, že matčin hlas přichází někde odjinud, jak obyčejně, ale poslechl a zavesloval ke břehu.
Sotva vyšel na břeh, drak ho lapil a vlekl do svého domu.
Doma přikázal své dceři, aby dobře vytopila pec a Janka Polínka v ní upekla. Když už byla pec horká, drakova dcera Jankovi pěkně domlouvala: - Nuže, Janko, sedni si na tuto lopatu, povozím tě na ní. Jenomže Janko se dělal, že si na tu lopatu neumí sednout.
Nakonec, když se drakova dcera rozzlobila, Janko jí řekl: - Vždyť se přece nehněvej! Radši mi ukaž, jak si mám sednout! A ona nelenila, sedla na lopatu a Janko Polínko fuk! Milou drakovu dceru šoupl do pece! Ta se tam uškvařila.
Potom se dlouho nerozmýšlel, vyškrábal se na nejbližší dub, neboť už viděl draka letět domů. Drak nahlédl do pece a v dobré náladě si začal zpívat: - Upekl se, uškvařil se, Janko Polínko. A Janko Polínko, nezbedník, ozval se ze stromu: - Upekla se, uškvařila, drakova dcera... Jak drak Janka uviděl, zařval od zlosti.
Tu začal zubisky lámat dub. Když se dub už nakláněl, Janko Polínko žalostně zaplakal. Vtom zahlédl nad sebou hejno hus a zavolal na ně: - Husy, husy, husičky, vezměte mě na křídla. Zaneste mě za hory, do matčiny komory, tam se dobře najím, po chuti napiji. Ale husy nemohly. Za nimi letělo druhé hejno silnějších husí. Janko zas prosil, naříkal, aby ho vzaly, ale husy mu odpověděly: - Nemůžeme, nedokážeme, za námi letí nejsilnější husa, ta ať tě vezme.
Nešťastný Janko se tak tak držel na stromě, který se už-už měl svalit a zazpíval: - Huso, huso, husičko, vezmi mě na křídýlka, zanes mě za hory, do matčiny komory, tam se dobře najíme, po chuti napijeme. Slétla husa k Jankovi a zavolala: - Rychle sedej! Janko skočil huse na záda a ta se s ním vznesla do povětří. Byl už nejvyšší čas! Dub přímo zasténal a zřítil se. Když drak viděl, že mu Janko uletěl, vztekem tam praskl.
A husa zatím letěla, letěla a zanesla Janka k jeho matce do dvora. Matka se radovala, když viděla svého Janíka, a od těch dob si pěkně žili a žijí doufám dodnes.
