y
Sůl nad zlato
Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery, které velice miloval. Léta ubíhala a král zestárl. Čím byl starší a jeho hlava šedivější, tím více přemýšlel, která z těch tři by po jeho smrti měla být královnou. Bylo opravdu těžké se rozhodnout. Až stařičkého krále napadlo, že dá korunovat tu, která ho má nejraději. Zavolal princezny k sobě a zeptal se jich. Nejstarší odpověděla, že svého tatíčka miluje více než zlato. Prostřední dcera otci tvrdila, že ho má raději než svůj zelený vínek. Král s odpovědí svých dcer příliš spokojen nebyl. Zeptal se ještě tedy nejmladší a nejmilejší dcery Marušky. Maruška se na tatíčka pěkně zpříma podívala, mile se usmála a řekla, že ho má ráda jako sůl.
Krále odpověď nejmilejší dcery velice rozhněvala. Jak ho jen to dítě může mít rádo jako takovou docela obyčejnou věc, kterou každý doma má? I starší sestry byly Maruščinou troufalou řečí pohoršeny. Král ve zlosti Marušku vyhnal. Nakázal jí, že se smí vrátit až tehdy, až bude lidem sůl vzácnější než zlato. Teprve potom se může stát královnou. Byl však do hloubi srdce přesvědčen, že se to nikdy nestane…
Maruška plakala a vydala se ze zámku na cestu. Šla přes hory a doly, až došla do tmavého lesa. Vtom najednou – kde se vzala, tu se vzala – stojí před ní střenka, moudrá sudička. Maruška ji pěkně pozdravila a všechno jí pověděla. Babička vzala Marušku za ruku a zavedla ji k sobě, do své lesní chaloupky.
Maruška byla dívka skromná a pracovitá. Ochotně pomáhala babičce ve všem, co bylo zapotřebí. Brzy se od stařenky naučila i příst a tkát jemné plátno.
Mezi tím, co Maruška u babičky-sudičky pilně pracovala, utrácely její starší sestry dny v samých radovánkách. Nejstarší se po celé dny jen oblékala do nejdražších šatů, otáčela se před zrcadlem a zdobila se zlatem…
…druhá si krátila dlouhou chvíli zpěvem a tancem. Jedna slavnost stíhala druhou, dlouho do noci zářila okna královského paláce. Čím však bylo na zámku veseleji, tím častěji myslel král na svoji Marušku. Jak ho to dítě mělo rádo a jak se o něho staralo. To ty druhé dcery nedovedou. Pro samé radovánky jim na starého otce ani nezbývá čas. A na královském trůnu by byl stejně nejraději viděl Marušku. Ale když si vzpomněl, že ho má ráda jenom jako sůl, vždycky se na ni znovu rozhněval.
Jednou měl být zase na zámku veliký ples a hostina. Tu ke králi přiběhl kuchař, oči navrch hlavy, a hlásí, že se všechna sůl ztratila. A nejen na zámku, ani nikdo ve vsi už ji nemá. Jaká to bude hostina, když nebudou selata, zvěřina a drůbež? Král si vzpomněl na Maruščina slova. Krev se mu zlostí vehnala do tváře a poručil kuchaři, aby tedy vařil bez soli. Hostům neslaná jídla nechutnala; nechutnala ale ani králi, ani jeho dcerám. Zanedlouho všichni z nedostatku soli onemocněli. Teď už král poznal, jak vzácný dar je sůl, kterou on za nic neměl. Tolik litoval, že Marušce, své moudré dceři, ublížil. Rád by jí odpustil a byl by šťasten, kdyby se k němu vrátila.
Babička-sudička o tom všem dobře věděla. Zavolala Marušku a pověděla jí, že už přišel čas, kdy se může vrátit domů ke svému tatínkovi, protože sůl nabyla ceny daleko větší než má zlato a drahé kamení. Za dobrou službu odměnila babička Marušku mošničkou soli a kouzelným poutkem. A pak už ji babička vyprovodila se slovy: „Byla jsi hodná, Maruško. Ráda na tebe budu vzpomínat. Ale málem bych ti zapomněla říci, na co je ten kouzelný proutek! Až po poledni poprvé vítr zafouká, vydej se po větru na cestu, jdi přes tři doliny a přes tři hory, potom se zastav a švihni tím proutkem do země Kam švihneš, tam se země otevře, a ty vejdi dovnitř! Co tam najdeš, to všechno patří tobě; je to tvoje věno.“
Maruška chtěla babičce ještě jednou za všechno poděkovat, ale marně se kolem sebe rozhlížela. Babička jako by se do země propadla. Maruška se tedy vydala na cestu k domovu. Nepovšimnuta došla až k zámku. Prosté šaty a hlava ovinutá šálem ji změnily k nepoznání. Ani ji do zámku nechtěli pustit. „Jen mě tam pusťte,“ řekla Maruška strážím, „nesu panu králi tuze vzácný dar, vzácnější než zlato, stříbro a drahé kamení. Jistě ho vyléčí.“ Strážní se mezi sebou radili a pak šli zeptat krále. Král rozkázal, aby ji k němu pustili.
Maruška přišla až do komnaty, ale král ji také nepoznal. Stojíc u jeho lože, požádal o kousek chleba. „Chléb ti dáme, ale sůl nemáme,“ smutně odvětil král. Maruška se jen usmála. Vzala krajíc chleba, sáhla do mošničky, posolila ho a podala králi. To bylo radosti! Král se do krajíce hned pustil a řekl neznámé dívce, aby si z jeho pokladů za odměnu vybrala to, co bude chtít. O co požádá, bude její.
„Nic nežádám, tatíčku, jen mě mějte rád, jako tu sůl!“ odpověděla Maruška a odvinula si z hlavy šál. Král překvapením a radostí div neomdlel, když poznal svoji milovanou dceru. Prosil ji, aby mu všechno odpustila, ale Maruška ho jen hladila a neustále opakovala, že už stejně na všechno zlé dávno zapomněla, a že už navždycky zůstane při něm. Po celém království se hned rozneslo, že se králova nejmladší dcera vrátila a že přinesla lidem sůl. Posolený krajíc chleba se všem stal nejlepší pochoutkou. Král se brzy uzdravil a rozhodl se jmenovat Marušku svou nástupkyní. Lid celého království jeho moudré rozhodnutí schvaloval.
Na slavnostní korunovaci se sešlo tolik lidí, že se do zámku ani nevešli. Tak se tedy korunovační slavnost musela konat pod širým nebem. Když kladl král Marušce na hlavu zlatou korunu, začal vát lehounký větřík. Bylo po poledni. Když Maruška ucítila, jak jí vlahý vánek ovívá tváře, rozpomněla se na babiččina slova na rozloučenou a na zlatý proutek.
Svěřila hned své tajemství tatíčkovi, vzala zlatý proutek a vydala se na cestu. Šla po větru, tak, jak jí to babička přikázala…
…a když přešla tři doliny a tři hory, zastavila se a švihla proutkem do země. Sotva švihla, země se před ní s ohromným rachotem rozestoupila. Maruška vešla do veliké komnaty, ve které bylo nahromaděno mnoho krásných věcí. Všechny ty věci i strop, podlaha a stěny, všecičko bylo ze soli. Z chodeb vybíhali maličcí permoníci a vítali Marušku jako svoji paní a královnu. Maruška si ze všech těch pokladů, které jí patřily, vzala jen jednu jedinou růži a roztomilým permoníkům za ni pěkně poděkovala.
Vrátila se domů, tatíčkovi ukázala solnou růži a všechno mu vypověděla. A tu král viděl, že babička-sudička obdarovala Marušku bohatším věnem, než by jí mohl dát on sám. Maruška nezpychla; zůstala provždy taková skromná a dobrá a do smrti na babičku nezapomněla.
