Děti se rozhlížejí po nepořádku, rozhlížejí a nevědí si rady. Nahlížejí do koutů, jestli tam nestojí nějaké koště. Ne, metla v koutě není, ani lopatka, ani vědro, nic.
Sedli si na schůdky před domečkem a naříkají: - Jak máme uklidit medvědici domeček, nevíme, jak se to dělá... - Nevíme, jak se to dělá. - A padají jim slzy jako hrachy. Letí okolo ptáček-posměváček, letí a chce posbírat hrášek, ale je překvapený, když uvidí, že to není hrách, ale slzy. Švitoří: - Co pláčete, co naříkáte? Chytejte mě! - Brnk, a sedne na plot. - Nemůžeme tě honit, - říká Mařenka, - protože pláčeme. Medvědice nám poručila uklidit domeček a nevíme, jak. Nevíš, jak se uklízí u medvědů? - ptá se. - Nevím, jak se uklízí u medvědů, - říká ptáček-posměváček. Nikdy jsem u nich nebyl. Ale já si uklízím křidélkem. Poometám pavučiny, povymetám drobečky, frnk! - a ptáček-posměváček je pryč.
Děti se porozhlédly po dvoře, po komoře a po lese. U liščí nory našly vraní křídlo. Vzaly ho a poometaly všechny kouty, povymetaly všechny pavučiny. Když skončily, zůstala jim z křídla jen holá brka, holé kosti.
- Ale jak podlahu? - starají se děti.- Já si vymetám chaloupku ocáskem, - volá přes okénko sousedka veveřička. Přišla se podívat, co se to děje v lesním domečku. - Ale medvědice nemá ani koště, ani ocásek! - odpovídá Mařenka.
- Aha, - napadlo něco Jeníka. Zaběhl do lesa, nařezal březového proutí a svázal je. Metla byla hotová. Zametala líp, než veverčí ocásek. Zametalo se s ní – jedna radost! Vymetly domeček i dvorek, ba i zahradu by pozametaly, kdyby v ní nebyla nasazená zelenina.
Smetí děti nametly na hromadu před dům a sedly si na schody, aby počkaly na medvědici, když už domeček uklidily. - Chochó, - vyje vlk, co právě běží okolo a nese v tlamě kost. - Kolik je tu smetí, fuj, fuj! Já takové věci odhazuji na smetiště, vidíte, jako třeba tuhle kost. - A běží daleko, daleko na druhý konec lesa a zahodí kost do hluboké propasti.
V rukách to neuneseme, - říká Mařenka. Jeník natrhal u potoka vrbové proutí a upletl jaký- taký košíček. Mohli v něm odnést smetí na smetiště, do propasti, kde i vlk odhodil kost.
Večer přišla medvědice a vidí: pavučiny poometané, podlaha zametená, smetí poodnášené. - No, - povídá: - Dobře jste se dnes snažily, s prací jsem spokojená.
Naložila dětem i svým medvídkům do misek medu a kaše, uložila je ke spánku a sama si lehla na pec. Spí medvědice, spí medvíďata, jen tak odfukují, jen děti usnout ne a ne. - Och, maminko moje, - vzdychá Mařenka potichoučku. - Och, maminko moje, - vzdychá Jeník ještě tišeji.
Ráno medvědice vstala a řekla: Včera jste se hodně snažily, ale to ještě není všechno. Zdi jsou zatečené od lijáků, podlaha zanesená blátem, přes okna nevidět, na polici týden nemyté nádobí! - Vzala medvíďata a odešla. Než se děti vzpamatovaly, byla za horama, za dolama.
- Co budeme dělat, jak si máme pomoci? - teskní Mařenka: - Maminko moje, my tě už nikdy neuvidíme, my tady zahyneme!
- Co byste zahynuli, proč? Čiřik, čiřik! I jiní tu byli a nezahynuli, ani vy nezahynete! - Dobré ráno, vlaštovičko, jak jsi milá, žes nás potěšila, povídá Jeník. - Neplačte, neteskněte, do práce se rychle dejte! - švitořila vlaštovička.
No ano, ale jak? - Já to dělám tak: když mi moje děti umažou stěny, vybílím je hlínou. - A frnk: uletěla.
Děti došly pod kopec a nakopaly hlínu. V čepici nanosily vodu z potůčku, udělaly řídkou kaši a vymazali blátem všechny stěny. Hned byly jako nové.
Jeník našel v lese vykotlaný pařez: - To bude umyvadlo! Řekl a nanosil do něj vody. V umyvadle potom poumývali nádobí a uložili ho na polici. Když byli skoro hotoví, umyvadlo se převrátilo a všechna voda vyšplíchla na podlahu!
- Co teď? - polekal se Jeník. Mařenka si poradila. Vytáhla z komory starý medvědí kožich a podlahu krásně vytřela.
Jeník jí nosil čistou vodu z potoka. Ryba v potoce zamávala ploutvemi a zašeptala: - Já si také vymývám podlahu vodou!
Brzy bylo v chaloupce čisto, až se všechno blyštělo. Večer, když vyšly hvězdy, nahlížely okénkem do chaloupky a usmívaly se: - Jak je to všechno u medvědů krásné! Ale medvědice ještě nebyla spokojená. S mručením se cpala do nory. - Nepustím, nepustím! - vyrozuměly děti z toho mručení. - Ještě je nepustím! Děti usedly na břeh potůčku a přemýšlely: - Co ještě medvědici chybí? Co je třeba udělat? Najednou uvidí kačenku. Plave si po vodě, pírka si máčí, ve vodě se cáká.
- Už to mám: - vyskočila Mařenka. Zapomněli jsme medvídkům ustlat peřinky! Vynesli postýlky na dvůr, protože ve světničce už bylo čisto, vyházeli peřiny na plot, aby se vyvětraly, nastlali do postýlek čistého mechu a chystali se v potoce vyprat povlečení. Čisté, bílé povlečení sušili na trávníku, aby bylo jako sníh.
Přijde žabka celá zablácená a ťap, ťap, ťapká a skáče po čistém prádle a na povlečení samé žabí ťapičky. - Jdeš se umýt, žábo jedna! - zlobí se Mařenka. Žába šups do vody! Ale povlečení bylo potřeba znovu namočit do potoka.
Když všechno vyprali, sami se vykoupali. Och, byla ta vodička dobrá, mokrá a příjemná! Když se umyli, všechna únava jakoby z nich spadla. Znovi byli svěží a veselí jako dřív.
Potom Jeník ze suchých chorošů vykrájel vnitřek, naplnil vodou a zavěsil na stěnu. I na stůl vyrobil vázu. Mařenka do chorošů nasbírala luční květiny. Teprve teď bylo v chaloupce opravdu krásně a útulno. Když medvíďátka přišla domů, těšila se z čistých peřinek: - Hned se v nich vyválíme, vždyť jsou bílé jako sníh! - a už se štrachala do peřin.
- To teda ne! - řekli Jeník a Mařenka. Popadli medvídky a už je strkali do potoka. Pořádně je namočili a vydrhli vodou. Medvíďata výskala a frkala, mručela a bručela. Ale medvědice se smála. Byla spokojená. - Tak, tak, - pochvalovala si: - když pořádek, tak pořádek. Vždy by to tak u nás mělo vypadat. Potom řekla dětem:
Zalíbily jste se mi tak, že bych si vás tu nejraději nechala. Ale slib je slib. Co jsem slíbila, splním. Jde se domů! Z komory vykutálela soudek medu, pustila ho ze svahu dolů a pravila: - Běžte za tím sudem, zavede vás domů. Mějte se dobře a nevzpomínejte na mě ve zlém. Děti se rozloučily s medvědicí a s medvíďaty, vzaly svoje džbánečky s malinami, které kupodivu zůstaly úplně čerstvé, a vydaly se za soudkem. Soudek se kutálel dolů z kopce a ukazoval cestu k dědině, ba přímo až domů.
To bylo doma radosti, když se děti vrátily! Maminka je skoro oplakala. Seběhli se sousedé a známí a všichni chtěli vědět, jak děti v lese uklízely medvědici domeček. Divili se a nemohli uvěřit. Až tehdy uvěřili, když je děti pohostily medem. A med byl tak dobrý a sladký, že se po něm ještě teď olizují.
y
