
y
Do školy
Shora nebo snad zdola, přišel rozkaz do dvora, ať líbí se to, nebo ne, že už učení začne: Děti zavčas za svítání, do školy - vyučování!
Všichni horempádem vstali, hned jak to vybubnovali! Co jen zdravé nožky mělo, do školy hned všechno spělo, všichni chtěli do školy, aby hloupí nebyli. A maminky k této chvíli dětičky si nastrojily.
Kravička si telátko učesala, děťátko,
prasátko se umývalo,
hříbátko se učesalo,
jen kozička rohatá, že půjde tak- střapatá.
A tak vyšli, pár a pár, pod ramenem slabikář, zajíček s prasátkem,
telátko s hříbátkem,
ovečka s kozičkou
a psíček s kočičkou.
S nimi vážné drobátko kráčí malé oslátko.
Do školy když přišli, pane, všechno bylo nachystané! Straka, velká repetilka, byla paní učitelka.
Hned je ve své dobrotě rozsadila na plotě.
Ale žáci, ubožáci, nebyli přec žádní ptáci, jak tak byli všichni v řadě, spadli, byli na hromadě – a byl z toho nakonec velký smích a blázinec.
A když ticho nastalo, učení už začalo: Paní straka krákala, „a-b-c-d“ předříkala, abecedu, ba i „krát“ předříkala jim stokrát.
Ale chyba - chyba lávky: Žáci měli tvrdé hlavy, nechápali, co to, co je, každé mlelo jen to svoje: Telátko „mú“ a „hu-hu-hú“, ovečka „bé“, kozička „mé“, kočička „miau-miau-miau“ a psíček „haf-haf-haf“, koníček „hihi-hi“, oslíček „iá-iá-iá-iá...“ Zajíček, ten se jen díval, smál se, ocáskem kýval.
Ale straka nepřestala: krákala a rapotala, „a-b-c-d“, ba i „krát“ předříkala tisíckrát! Učila je bez přestávky. Ale tvrdé měli hlavy! Každé stále spokojeně po svém dokolečka mele:
Kozička „mé“.
Ovečka „bé“.
Telátko „mú“ a „hu-hu-hú“.
Kočička „mňau“
a psíček „haf“.
Koníček „hi-hi-hi“,
prasátko „kvik-kvik-kvik“
a malé oslátko: i-á – i-á – i-á ...“