Potom nejstarší syn odvedl kozu domů, zavřel ji do chléva a vešel do jizby. „A co koza?“ zeptal se ho otec. „Jak jsi ji napásl?“ „Dobře,“ odpověděl nejstarší syn. „Podívám se na ni, zda je to tak, jak říkáš.“ Krejčí zašel do chléva a zeptal se kozy, zda se dost napásla. „Mééé! Máličko, starý pane! Mééé! Mám hlad pořád jako lev!“
Krejčí dal na kozu a vyhnal nejstaršího syna z domu.
Koza pokračovala ve lhaní i na druhý ba i na třetí den. A krejčí neměl slitování ani nad svým prostředním, ani nad nejmladším synem. Vyplatil je metrem a vyhnal z domu. Čtvrtý den musel kozu na pastvu odvést sám krejčí. Vyhledal pro ni místo, kde rostla dobrá, šťavnatá tráva. Koza ji okusovala celý den. K večeru se jí zeptal, zda se dost napásla. „Mééé! Výborně, dosyta! A už se mě neptej!“ zamečela koza. „Ach, moji synové,“ vzdych si krejčí, když se vracel s kozou domů, „kdyby jste se vy o to ubohé zvíře tak starali jako já, mohli jste být dál u svého otce!“
Doma však dostal krejčí na svou otázku jinou odpověď. Když se kozy zeptal, jak se napásla, zamečela: „Mééé! Máličko, starý pane! Mééé! Mám hlad pořád jako lev!“ Odpověď kozy Rózy zasáhla krejčíka jako blesk. Za chvilku se vzpamatoval a hromoval, až se zem třásla: „Kvůli tobě, potvoro rohatá a bradatá, jsem své syny do světa vyhnal! To ti, kozo Rózo, nedaruju!“ Potom krejčí odběhl pro břitvu a kozu Rózu jí oholil. „A teď jdi,“ zakřičel na ni, „kam tě oči zavedou! Všude budeš jen na posměch.“ A od toho dne přemýšlel krejčí neustále o tom, jak a kde jeho synové, které zbůhdarma vyhnal z domu, žijí.
Nejstaršímu synovi se zle nevedlo. Vstoupil do učení u jednoho stolaře. Měl svoji práci rád a stolař měl rád jeho.
Když se vyučil, řekl stolařovi, že se trošku poohlédne po světě. „Jdi,“ řekl mu stolař, „a dobře se poohlédni, jak jinde dělají naše řemeslo. A za to, že jsi byl pilný, dám ti na rozloučení dar. Tento stoleček. Vypadá jako obyčejný, ale není. Když mu řekneš: „Stolečku, prostři se“, v okamžiku se na něm objeví nejlepší jídla a nápoje.“
Jen co se dostal mladý stolař za město, svůj dar vyzkoušel. Promluvil na stoleček slovy, která se dozvěděl od svého mistra: „Stolečku, prostři se!“ Na stolečku se hned objevil překrásný ubrus a na něm chutná, voňavá jídla a nápoje. Nejstarší syn se dobře najedl, potom si hodil stoleček na rameno a putoval dále. Prošel velký kus světa a stále se mu dobře dařilo.
Po čase se mu začalo stýskat po domově. Zamířil k němu nejkratší cestou. Jednoho dne se zastavil v hostinci, v němž bylo několik lidí. Sotva usedlíci uviděli vandrovníka, pozvali ho, aby si k nim přisedl. Mladý stolař jejich pozvání slušně odmítl a sám je pozval ke svému stolu, který shodil z ramen. Hosté se pobaveně podívali na neznámého šibala, který je pozval k prázdnému stolu. Jejich podivení se změnilo v úžas, když se po mládencových slovech: „Stolečku, prostři se!“ zjevila na stolečku jídla, která jen tak někdo často nejí. K plnému stolu už je nebylo třeba pobízet. Hostinský stál opodál a přemýšlel, jak by si mohl zázračný stoleček přivlastnit.
Do večera to vymyslel a v noci vykonal. Když mládenec spal, vkradl se mu do jizby a stoleček vyměnil. Namísto zázračného stolečku mu podstrčil také stejný, ale obyčejný stoleček.
Ráno si mladý stolař hodil stoleček na ramena a putoval domů.
Starý krejčí přivítal svého nejstaršího syna se slzami v očích. Vyptal se ho, jak se ve světě měl a kterému řemeslu se vyučil. „Vyučil jsem se stolařem,“ odpověděl nejstarší syn, „a tento stůl mi dal můj mistr na rozloučenou. Je to zázračný stoleček. Pozvěte, otče, nějaké hosty, potom ukážu vám i jim, co ten stoleček dokáže.“ Hosté přišli, ale odešli nepohoštění. Stoleček se po slovech: „Stolečku, prostři se!“ ani nepohnul.
Ani prostřední syn se neměl špatně. Vybral si mlynářské řemeslo. Měl ho rád a učňovské roky mu uběhly jako voda v říčce, u níž mlýn stál.
Jemu dal mlynář na rozloučenou oslíka. „Není to obyčejný osel,“ řekl mlynář. Když k němu promluvíš slovy „Ukaž, že jsi mistr v čase! Plivej, oslíku, plivej tolárky!“ bude ti plivat tolary dotud, dokud mu neřekneš „Oslíku, dost!“
Se zázračným zvířetem se vedlo mladému mlynáři na vandru tak, jak sám chtěl. Ale po čase se mu přece jen začalo stýskat po domově. Cestou domů se i on zastavil v hostinci, kde nocoval a o stoleček přišel jeho starší bratr. Když měl platit za jídlo, zjistil, že nemá u sebe tolik peněz, kolik od něj hostinský žádal. „Nebojte se, pane hostinský, hned vám doplatím,“ řekl a vyběhl ven. „Doplatí?“ divil se hostinský. „A kde má peníze?“ Potichoučku se vytratil za mlynářem a zaslechl, jak ten mluví v maštali na osla. Když zahlédl, jak osel plivá tolary, hned začal kout plán na přivlastnění osla.
V noci kouzelného osla odvedl z maštale na jiné místo a na jeho místo uvázal stejně takového - ale obyčejného osla.
Doma pochodil prostřední syn tak, jako jeho starší bratr. Otcovu radost z jeho návratu trošku zkalil nepodařený osel, který uměl plivat, ale tolary neplival.
Nejmladší syn se vyučil za koláře.
Když se s ním jeho mistr loučil, podaroval mu obušek v mošně. „Toto není obyčejný obušek,“ řekl mistr. „Když mu řekneš „Obušku, z mošny ven“, vyskočí a natluče tomu, kdo si to zaslouží, tak, že si to bude po celý život pamatovat.“
Po dlouhém putování se krejčíkův nejmladší syn dostal do hostince, v němž nocovali a o své dary přišli jeho starší bratři. Do hostince nezamířil náhodou. Cestou se od lidí dozvěděl všechno o kouzelném stolečku i o kouzelném oslovi. Když si sedl ke stolu, řekl: „Doslechl jsem se cosi o zázračných věcech, ale ty se nikdy nemohou vyrovnat tomu, co mám v této mošně.“
Jen co hostinský zaslechl jeho slova, začal kout plán, jak si přivlastnit i tu třetí kouzelnou věc. Z mošny sice trčel jakýsi kus dřeva, ale co je vevnitř, v mošně? Když nadešla noc, vetřel se hostinský do jizby, ve které byl ubytovaný mladý kolář, a chtěl nahlédnout do mošny. Ale kolář nespal. Jen co se hostinský došuchtal do jizby, zavolal na obušek: „Obušku, z mošny ven!“ Obušek v mžiku vyskočil z mošny a mlátil hostinského hlava-nehlava. Hostinský naříkal, prosil a slíbil, že vrátí i kouzelný stoleček i kouzelného osla. „Obušku, do mošny!“ rozkázal svému dřevěnému pomocníkovi kolář a obušek hned skočil do mošny.
Dál se už nejmladší syn vydal i s dary svých starších bratrů.
Otec se konečně dočkal i svého nejmladšího syna. A přesvědčil se, že kouzelný osel i kouzelný stoleček opravdu existují. Jeho synové však dlouho bez práce nevydrželi. Našli si ji nedaleko a čas od času navštívili otce, s nímž často vzpomínali na dávné časy. Občas mluvili i o koze – lhářce, která na své lhaní pořádně doplatila.
y
