Dědeček se prosit nedá, na židličku k dětem sedá, nacpe dýmku – zadýmá a pohádka začíná.
1.„Jeden sedlák měl tři syny. První zlý byl, druhý líný a ten třetí, jak mně zdá se, ten byl zcela hloupý zase.
2. Jednou starý sedlák vidí, že ho někdo s ovsem šidí, že když noc se sklání všade, někdo z pole oves krade.
3. Řekl synům, aby zdáli v noci pole ohlídali, a pak, ať se co chce děje, ať políčí na zloděje.
4. Ti dva první, málo dbalí, celou hlídku prostě spali. Ráno s hanbou k otci pílí: „Zloděje jsme nechytili.“
5. Ivan, který hloupý zdál se, též na hlídku uchystal se, i když se mu všichni smáli, že je na hlídání malý.
6) Jeho nemoh spánek zmoci, a tak vidí: o půlnoci kde se vzala, tu se vzala, kobylka tam v poli stála.
7. Byla krásná, celá bílá, jenže oves pustošila. A tak Váňa, jak to zočil, přikrad se, jí na hřbet skočil,
8. polapil ji. Tu však malá dojemně mu slibovala, když ji pustí, že mu poví o koníčku – hrbáčkovi…“
Vtom na dvoře kdosi buší. Děti ztrnou. Kdo nás ruší? Vejde soused ustaraný: „Pojďte, dědo, honem s námi!
Na návsi se fůra zvrhla, to jak hnědka sebou trhla. Pojďte, ruce k dílu dáme, ať tu fůru narovnáme!“
Dědeček se rychle zvedne, chvatně na vnoučátka vzhlédne: „Dnes už běžte pěkně spát, zítra budem povídat!“
Ve světnici všechno spinká, Měsíc hledí do okýnka a vypráví tichounce o pohádce bez konce.
Ráno Vendulička vstala, umyla se, učesala a má čekat, lidé zlatí, až se děda večer vrátí?
„Cvočku, víš co? Bez hádky, najdem konec pohádky! První bychom měli snad maminky se pozeptat.“
Maminka je v pilné práci, plné konve mléka vrací. Prosbu dcerky vyposlechne, hluboce si ale vzdechne:
„Nemám, Vendulinko, zdání, jak je konec povídání. Zajdi ale k Malých tetě, bývá doma teďka v létě.
Vendulička běží, běží, velká starost na ní leží. Co slíbila – splnit musí! Tak to tedy s tetou zkusí.
Teta Malých, ta je sice pohádková „pokladnice“, ať však myslela, jak chtěla, konec také nevěděla.
V krámě bývá mnoho lidí, leccos se tam slyší, vidí. I pohádky různé znali, tuhletu však neslýchali.
Listonoš ví možná více, chodí z města do vesnice, Cvoček už ho za plášť vleče. Alespoň nám neuteče!
Jenže ouha! Jaká běda! Odpověď nám také nedá. Snad prý hajný něco poví o koníčku – hrbáčkovi.
„Tak jsme, milý Cvočku, v lese, hajného tu zeptáme se. Snad zná konec od pohádky, vždyť mluvívá se zvířátky!“
Hajný ale hlavou kroutí, nemůže si vzpomenouti, že by se kdo zmínil slovy o podivném koníčkovi.
Pošle malou z lesa k řece. Ještě je tu rybář přece! Možná, Cvočku, něco zvíme, když ho spolu navštívíme.
Strýček rybář musí sice dávat pozor na udice, slyšel však od mnohých řek jistě spoustu pohádek.
Vendulka se říčkou brodí, ani zde však nepochodí, neboť rybář praví krátce: „Neslyšel jsem o pohádce!“
Vendulku už nožky bolí, běží s Cvočkem mezi poli, že se jí až cůpek třese: Koho ještě zeptáme se?“
Tady strýčka u trati můžeme se zeptati, hlídá závory a vlaky… Pohádku však nezná taky.
Vendulička, smutek v líci, běží k paní zahradnici. Už je celá utrápená a pohádku stále nemá.
Vašek – synek zahradnice, ten Vendulce řekl sice: „Naši někde v poli sejí,“ s hledáním však pomůže jí.
Cestou Vendulička milá počítá, kde všude byla. Kde však najde toho, kdo ví o koníčku – hrbáčkovi?
„To si tedy nevím rady, chodila jsi vlastně všady. Tady trochu jahod sníme a pak něco vymyslíme.“
Sotva přišli na kraj lesa, Vendulčino srdce plesá, Vašek jásá, šťastný celý: „Hle, na co jsme zapomněli!“
Když rodiče práci mají děti v družině si hrají. Se soudružkou učitelkou sdělíme svou starost velkou.
„Kdo nám, pěkně prosím, poví o koníčku – hrbáčkovi? Nikdo u nás ve vesnici nic nám o něm nemoh říci.“
„O tom koníčkovi báje, známá ruská pohádka je. Vidíš, tady stánek máme, pohádku v něm vyhledáme.“
Azbuku už malá umí, snadno všemu porozumí. Jiná starost však ji mučí. Nemá peněz. Kdo jí půjčí?
Vida, tu i o prázdninách čtou si děti v ruských knihách. „Z ruštiny tu jenom samé velmi dobré známky máme.“
Hle, kdo za Vendulku platí! Však to malá ráda vrátí, když má konec od pohádky. Už je s knížkou zase zpátky.
Martin doma uplakává, Vendulička knížkou mává, volá, až se stěny třesou, s Cvočkem pohádku mu nesou.
Klouček oči vyvaluje, Vendulinka slabikuje, zprvu tu a tam snad chybí, kloučkovi se to však líbí.
Stojí trochu namáhání, čtení a pak překládání. Zub však přestal, Martin skáče, volá další posluchače.
Děti tiše naslouchají, pak se Venduličky ptají, zdali by jim ukázala, kde tu krásnou knihu vzala?
„Ve školičce stánek mají, tam ty knížky prodávají. A když doma poprosíte, jistě si je koupit smíte.“
Kdo sovětskou knížku koupí nebude v ruštině hloupý. Děti běží, pospíchají: „Ať nám knížky neprodají!“
„Tu si vezmu!“ „Tu dej stranou!“ „Já chci tuhle malovanou!“ U stánku je velký ruch, až přechází zrak i sluch.
„Děti milé, nashledanou! Prodejnu mám vyprodanou!“ Holčička jen usmívá se: „Přijďte, děti, brzy zase!“
To je cestou štěbetání! Nikdo nemá ani zdání, co jsou v knížkách za poklady a co radosti je tady.
Ve škole si malá tiše o sovětské knížky píše. Nešlo by to u vás však při nejmenším také tak?
y
