Řidič otevřel dvířka a zahuboval: „jen tak tak, že, jsem tě nepřejel „Copak nevíš, že si máš hrát s koloběžkou na hřišti a ne na silnici?\" Potom vystoupil z auta, a když viděl, že se Jirkovi nic nestalo a že se Jirka pomalu zvedá, pohrozil mu ukazováčkem a povídal: „Tentokráte jsi měl štěstí. Příště by to s tebou mohlo dopadnout hůře. Ať tě už nikdy ani nenapadne jezdit s koloběžkou po silnici!“
Lidé, kteří se sem sběhli, zle na Jirku hubovali. I Milan z V.b to viděl. Šel k Jirkovi, odvedl ho na chodník, pomohl mu očistit prach s kalhot a vyprovodil ho až k domu. Doma se Jirka o tom, co se stalo, nezmínil ani slůvkem. Koloběžku postavil na chodbě do kouta a zařekl se, že už ji nechce ani vidět.
Večer nemohl Jirka dlouho usnout. Pořád myslil na tu dnešní příhodu. V uších mu zněl ještě skřípot kol a zahoukání trubky a znovu a znovu si připamatoval slova pana řidiče. Měl opravdu štěstí. Teprve teď si Jirka uvědomil, že po ulici nemůže jezdit, jak ho to napadne, to by se mohl dostat příště zase pod auto, a možná, že by už takové štěstí neměl. A když se ráno Jirka probudil, na všechno už zapomněl. Jirka zapomněl, ale Milan z V.b nezapomněl. U Milana zanechala vzpomínka na včerejší Jirkovu příhodu pocit, že tu něco není v pořádku. To, co potkalo včera Jirkovi, by se mohlo snadno stát i druhému, tu by měli pionýři opravdu něco podniknout.
A odpoledne na schůzce oddílu přišel Milan, a návrhem, zda by oddíl nemel požádat některého příslušníka SNB, aby seznámil děti s pravidly, jimiž se všichni lidé i vozidla na ulici mají řídit. Návrh byl přijat a bylo usneseno, aby Milan požádal toho usměvavého příslušníka SNB, který stojí každé ráno na křižovatce před školou.
První školení začalo v sobotu odpoledne. Přišlo mnoho chlapců a děvčat a Milan přivedl i Jirku. „Chlapci a děvčata\", začal člen SNB, „nejprve si musíte uvědomit, že pro nás pro všechny, pro chodce, cyklisty, automobilisty i kočí, platí na silnicích i ulicích určitá pravidla. Bez jejich dodržování by nebyla doprava rychlá ani bezpečná.
Základním pravidlem, které si dobře zapamatujeme, je poučení, že pro chodce je určen chodník, jízdní dráha pro vozidla. Chodník je proto chodníkem, že se po něm chodí, a jízdní dráha proto jízdní drahou, že se po ní jezdí. Ale ani po chodníku, ani po silnici nemůže nikdo chodit nebo jezdit, jak se mu zalíbí. I tu platí určitá pravidla. Bez jejich dodržování by lidé do sebe vráželi, vozidla by si překážela a jisté by to takhle nakonec špatně skončilo.“ Teď si teprve Jirka uvědomil, že to byl právě on, který si myslel, že jemu patří celá ulice a že tu si může jezdit jak chce.
„Aby do sebe lidé nevráželi“, pokračoval příslušník SNB, „chodí všichni jen po jedné straně chodníku, a to po pravé. Tak ti, kteří jdou proti sobě, do sebe nemohou narazit, poněvadž se každý drží po své pravé straně.\" Tohle mnoho chlapců a děvčat nevědělo. Mnozí si myslili, že si po chodníku může chodit každý jak chce. A teď poznali, že tomu tak není.
Když chcete po chodníku někoho předejít, například starší osobu nebo matku s kočárkem, předejdete je po jejich levém boku.
Řekli jsme si už, že se chodník jmenuje proto chodník, že se po něm chodí. A to znamená, že na něm zbytečně nezastavujeme, a nesmíme tu zejména tvořit hloučky a skupinky. To bychom překáželi ostatním chodcům, kteří by se nám museli vyhýbat a často by nebylo ani kudy. Teď si povíme to nejdůležitější - jak přecházet ulici. Každý z vás jde do školy přes několik ulic, přechází křižovatky, a proto je nutno, abychom si řekli, jak si máme při přecházení počínat.
Než přejdeme, musíme se dobře rozhlédnout, zda máme volnou cestu. Proto se podíváme nejprve vlevo, zda odtud nepřijíždí vozidlo,
potom vpravo a když je volno,
přejdeme rychlým krokem a nejkratším směrem přes ulici. Uprostřed silnice se nezastavujeme, až na druhém chodníku.
Před školou máte ochranné zábradlí. To je tu proto, aby některé neposlušné dítě nevběhlo ze školy přímo pod auto. Proto nesmíte zábradlí přelézat ani prolézat.“
V tom se vzadu hlásila Jaruška Kasanová. „Copak jsi chtěla vědět?“ „Prosím, my u nás v ulici nemáme chodníky, tak kde mám chodit? Někteří se dali do smíchu, ale příslušník SNB je napomínal: „Nesmějte se, chlapci a děvčata. To je správná připomínka.
Právě jsem o tom chtěl povídat. Všude tam, kde nejsou chodníky, a to je zejména na venkově a u silnic mezi jednotlivými obcemi, chodíme po silnici. Ale pozor! Tak jako chodci chodí po chodníku, tak i vozidla jezdí po pravé straně silnice. Kdybychom i my chodili po silnici po pravé straně, neviděli bychom auta, která nás předjíždějí.
Abychom ale viděli přijíždějící vozidla už z dálky a abychom se nemuseli stále ohlížet, je na řízeno chodit po silnicích, kde nejsou po stranách chodníky, po nejkrajnější levé straně silnice, tedy až při samém okraji. Tak můžeme i pro případ, že proti nám jede široké vozidlo, snadno ustoupit třeba i do příkopu, poněvadž je už z dálky vidíme.
A když už jsme u těch silnic, povíme si ještě o něčem. Často vidíme, jak jde celá skupinka chodců pěkně v řadě vedle sebe a zaberou tak celou šířku -silnice. To je nesprávné.
Chodci musí chodit i po silnici pěkně za sebou nebo nejvýše dva vedle sebe, aby nepřekáželi ostatním vozidlům; jinak by snadno mohlo auto do někoho vrazit.
Ve městech je doprava řízena- na křižovatkách příslušníky SNB. Tu si budeme pamatovat toto: Jakmile příslušník upaží a stojí čelem proti nám - dává znamení Stůj! Proto už nepokračuj do jízdní dráhy a počkej, až bude změna směru.
Potom vztyčí paži - dává tak znamení Pozor - připrav se, bude. změna směru – obratí se bokem k nám a
opět upaží. Ukazuje tak, že máme volno a můžeme přejít.
Tak jako na chodníku, i na přechodu chodíme v jeho pravé polovině. To proto, aby do sebe lidé zbytečně nevráželi a nepřekáželi si.
Ve velkých městech je doprava- na křižovatkách řízena světelnými signály. Každá barva má svůj význam. Zelená znamená volno, žlutá - pozor! a červená - stůj! Přecházíme, tedy na zelenou, to znamená, když svítí zelená proti nám. I když vždy přecházíte na zelenou, dávejte pozor do strany na odbočující vozidla. A jakmile se rozsvítí červená, nesmí nikdo vkročit do jízdní dráhy. Teď budou mít volno vozidla.
Snad jste už mnohý z vás viděl pochodovat na ulici vojáky. Jdou v sevřeném útvaru pěkně po pravé straně jízdní dráhy. Jdou ukázněně a nikdo z nich nevybíhá z řady!
Když však jde na vycházku školní třída, tu nemáme záruku, že některé neposlušné dítě nevyběhne a nevběhne přímo pod auto, a proto školní děti musí chodit po chodníku. Nu a tam, kde chodníky nejsou, například mezi obcemi, jdou po pravé straně silnice jako vojáci. Pozor, aby někdo nevyběhl z řady!\"
Chlapci i děvčata sledovali každičké slovo, ale ze všech nejpozorněji poslouchal Jirka. Škoda, že to všechno nevěděl už dříve. Nebyl by se dopustil takové lehkovážnosti a nebyl by také vystaven lidem na posměch. Už ví, jak má chodit, ale dosud tu nebylo řečeno ani slůvka o tom, jak má jezdit s koloběžkou. Konečně si dodal odvahy a zeptal se.
„Dobře, žes to chlapče, připomenul \" , -povídal člen SNB- „je nutno, abyste stále měli na mysli, že jízdní dráha je vyhrazena vozidlům, a proto si ji- nesmíte zaměňovat za hřiště. Proto tu nejezděte ani na koloběžce, ale —
zajděte se projet do parku nebo tam, kde vás nemůže žádné vozidlo ohrozit, a kde také nebudete nikomu překážet.\"
A nakonec připomněl příslušník SNB všem chlapcům a děvčatům, jak ukázněně se chovají sovětští pionýři, kteří dokonce pomáhají dopravním orgánům na křižovatkách řídit dopravu. „Je nutno, abyste si i vy z nich vzali příklad a byli všem ostatním dětem vzorem.
Mladší druhy poučujte a zejména pak napomínejte ty, kteří se na ulici nedovedou chovat a mohli by zavinit vážné dopravní nehody.
y
