y
Koberec a pišingrové drobečky
Jsou lidé, kteří si myslí, že koberce mají lehký život, ale není to pravda, takovým lidem nevěřte. Až vám budou vykládat, že koberce celý den leží a nic nedělají, řekněte jim: Cožpak jste neslyšeli o létajícím koberci? A tu se začnou vykrucovat, budou říkat, že samozřejmě o létajícím koberci slyšeli, že o tom ví kdekdo, ale že to je docela hezká věc létat si jen tak ve vzduchu a že to jenom dokazuje, jak pěkný život mají koberce. Nebudete je vůbec přerušovat, necháte je, aby řekli, co chtějí, a pak se zeptáte: A proč si myslíte, že se takový koberec pustí do létání, jen tak pronic zanic? A na to vám už nikdo neodpoví, protože o tom nikdo nepřemýšlel. A vy si odkašlete a začnete vyprávět:
Byl jednou jeden malý červený koberec a ten se měl všelijak. Ležel na studené podlaze, na jednom uchu mu stál svou tlustou nohou klavír a za krkem stoleček a židle, na které sedával při jídle Ondřej. A to bylo, pane, jídlo. Všechno mu padalo z talíře, rýže, brambory i rajčata, někdy mu upadla i vidlička, a když jedl rohlík, byl koberec samý drobeček, protože se Ondřej při jídle otáčel na všechny strany, místo aby jedl nad stolem. Není to nic příjemného mít drobečky za krkem, svědí to, lechtá to, jako vlasy když jdete od holiče, jenže vy chodíte k holiči jednou za tři týdny, kdežto koberec to musel snášet den co den, a dokud nebyl v pokoji sám, nesměl se ani podrbat.
A představte si, že ke všemu dostával kvůli těm drobečkům každou chvíli na dvoře výprask, jako by jedl tak nepozorně on a ne Ondřej. To je ale nespravedlnost, myslel si klavír, stůl i židle a malý červený koberec jenom vzdychal, měl slzy na krajíčku a někdy mu napadlo, že nemá zrovna na růžích ustláno.
Jednou večer jedl Ondřej sušenky, drobečky mu padaly od pusy, jako když sněží, a zůstávaly ležet na koberci v celých závějích. To zas bude ráno výprask, myslel si malý červený koberec a vzdychal, protože ho drobečky hrozně svědily,
ale pak ho napadlo, proč by se měl až do rána trápit a čekat na výprask, a když všichni spali, požádal slušně klavír, stůl a židli, aby laskavě na chvíli zvedly nohy, a pak vstal, opatrně vyšel na dvůr a tam se důkladně vytřepal, jako to dělají pejskové, když vylezou z vody. Ale některé drobečky ne a ne dostat ven. Bylo to tím, že je Ondřej rozšlapal, a to se pak těžko vytřepává. Nezbývá než zahvízdat na ptáky, kteří spí na stromech, řekl si červený koberec a zahvízdal docela potichounku, tak tiše, jak umějí hvízdat jenom koberce. Nebylo to lehké, ptáci zapípali ze sna, ale spali a malý červený koberec musel hvízdat znovu a znovu.
Zaslechla to kočka, která má tenké uši, seběhla se střechy a řekla koberci: Co tady, prosím tě, hvízdáš, nevíš, že je noc? Potřebuji vzbudit ptáky, řekl koberec, mám pro ně drobečky ze sušenek, třeba by na ně mohli mít chuť, byla bys tak hodná a vzbudila je, ale jemně, prosím tě, víš, že se ptáci koček bojí.
Buď klidný, řekla kočka a vylezla na strom, vzbudila ptáky a řekla jim: Nemáte náhodou chuť na drobečky ze sušenek? Je tady koberec.
A ptáci byli vděčni kočce i koberci, byli jim dokonce velmi vděčni, protože mají skoro pořád hlad a k drobečkům ze sušenek se málokdy dostanou.
Ale podívejme se, řekla ráno maminka, ten náš Ondřej se konečně naučil jíst hezky nad stolem, na koberci není ani drobeček. Tak se mi to líbí. A považte, Ondřej byl pochválen a dostal dva dobré pišingry. To přece není žádná spravedlnost, pochvalu měl dostat koberec a ne Ondřej, myslel si klavír i stůl i židle a malý červený koberec si jenom vzdychl.
A Ondřej se pustil do pišingrů, ani si s nimi nesedl ke stolu a drobil tak hrozně, že byl koberec celý kropenatý. Pišingrové drobečky jsou moc dobré drobečky, ale když je máte za krkem, jsou těmi nejhoršími drobečky na světě. Koberec byl na chvíli celý utrápený.
Už toho mám dost, řekl si, a když všichni spali, požádal slušně klavír, stůl a židli, aby zvedli nohy, šel na dvorek, zahvízdal na kočku, kočka vzbudila ptáky a koberec jim řekl:
Jsem plný drobečků, můžete je sezobat, jsou to dobré pišingrové drobečky, lepší než posledně, ale něco za něco. Už tady nechci být, tohle není žádný život, byl bych rád, kdybyste mě odnesli někam, kde děti umějí jíst. To nebude tak těžké, řekli ptáci,létáme sem a tam, díváme se oknem, víme, jak kde děti jedí. Na druhém konci města bydlí jedna holčička, která jí velmi způsobně a vůbec nedrobí. Dobrá, řekl malý červený koberec, sezobejte si drobečky a poletíme.
Ptáci sezobali pišingrové drobečky a červený koberec řekl kočce: Děkuji ti, budu na tebe vzpomínat. Rádo se stalo, řekla kočka, doufám, že ta holčička jí opravdu způsobně.
Pak vzali ptáci koberec do zobáčků a letěli s ním nad střechami domů a ulicemi města, bylo to už k ránu, někteří lidé šli do práce, elektriky začínaly jezdit
a před mlékárnou stála paní mlékařka a dívala se k obloze, jaké bude počasí. A jak se tak dívala, uviděla létající koberec. Podívejme se, řekla si, ani jsem nevěděla, že koberce létají. Nesmím si to nechat pro sebe.
A když přišly do mlékárny maminky pro mléko, vyprávěla jim o létajícím koberci, takže o tom dnes ví kdekdo. Ale proč ten malý červený koberec letěl a kam letěl a že ho nesli v zobáčcích ptáci, kteří měli k snídani pišingrové drobečky, to už ví málokdo.
