y
Sněhuláci
Byl jeden dům, u domku zahrádka a vůkol ticho, bílo... Panečku těm se tam žilo!
A byl druhý dům, u domku zahrádka – a vůkol? Nu, ticho, bílo! I těm se tu holečku, náramně žilo... Až jednou – sněhu vám bylo... jako na horách! (I nezapadnou, neměj strach!) Tak jednou, kde se vzal – tu se vzal, na té první zahrádečce –
sněhulák tam stál! Podmračený, zlý, jako by ho boty tlačily! Na hlavě má kastrol starý, o deštník se opírá. A ten nos...? Vždyť je to šiška husí! No ty jsi pěkný... Kakabusi! Ale my na čerty nevěříme! Kdepak ses tu vzal? A hleďme, za tebou se děti krčí! Olda – ten tě udělal! Dobrá a teď půjdem dál. Křupe snížek, vločky zvoní, jedna druhou v kole honí, ouha – stát! Máme se tam podívat?
Sněhulák! Jenže – z toho nejde strach. Místo oček uhlíky, pravda, není veliký, ale bříško má – jako řezník Halama! A to koště ... nos ... a klobouk s pírkem! Tebe, brachu, stavěl Véna s Mirkem!
A teď je tu máme oba. U jednoho – Olda s Janou, u druhého – Mirek s Vénou.
„Heč, my máme sněhuláka! A má klobouk s pírkem!“ – začíná si Véna s Mirkem. „Náš má kastrol, to mu stačí!“ „Ale to pírko je stračí!“ „Hm... a náš se na vašeho mračí!“
Jana zlostí celá zrudla. „Vždyť ten váš je jako kudla! Ukoptěná je to kulička...“ „A ten váš? Hubený jako tkanička...!“ „Kdyby náš chtěl, rozseká ho na tři kusy!“ „Cože? – Ať to tedy zkusí!“
Bim a bum! – jako dům letí koule k sousedům. – Sem a tam: Já ti dám!... No tohle sotva spočítám! Křiku, smíchu bylo, k tomu ještě chumelilo, a v tom náhle jak když zvonek zacinká u obou domků, na prahu dveří – maminka!
„Děti, děti! Než se sešeří, osušit šaty, uklidit věci a alou k večeři!“ A po večeři? Na celém světě půjdou děti spát... Noc vejde do zahrad a když sen se dotkne vašich víček, mňoukají kočky se střech na měsíček.
Je noc. A měsíc svítí... Už i ty kočky půjdou spát, jenom ti dva sněhuláci ne a ne se porovnat! „Poslyšte, pane...“ ten Oldův hartusí, „ ... – mně se zdá, že rozsekám vás na kusy! Já – já jsem hezčí!“ „Vy umrněná kuličko...!“ – A tak vám to šlo dál a dál, až ten malý sněhuláček zavolal:
„Prosím tě, měsíčku, poraď nám: jsem hezčí já, anebo... támhle ten? Já už ho praštím koštětem!“ Měsíc je šibal veliký. Neříká nic, pak dělá okliky a nakonec jim moudrou radu dá, že prý se ráno sluníčka zeptá!
Nový den – jak zlaťák z mincovny – obrátil lístek v kalendáři. Vyšlo slunce... Hřeje, září, k snídani si snížek chroupá. A jak vzhůru nebem stoupá, mrkne očkem do zahrádky.
A tam mezi vrátky naježení jako dva kaktusy – naši sněhuláci! A hartusí a přou se – o to pírko stračí... Stačí, hoši, to už stačí! Vždyť ten malý jako kudla do vody už bublá, z očí vypadly mu uhlíky, klobouk je mu veliký. A přitom – ne a ne se dát! Snad by se chtěl ještě prát?! – No je to švanda náramná: jak když dáš sněhuláky za kamna! V tom však slunce zabubnuje do oken: „Hola děti, pojďte ven!“
Utíkají děti, běží, běží podívat se zdali sněží, budou-li se dále přít o pírko stračí, o to, proč se jeden usmívá a druhý mračí. Ale na zahradě – pro pět ran! – zůstaly s pusou dokořán!
V kalužích se snížek ztrácí ... Kdepak jsou ti sněhuláci? Tuhle kastrol, tam se koště válí. Ale – tady přece stáli?! A támhle ... bez hádek a bez křiku – sedí si klobouk v deštníku! Děti, děti ... kampak teď půjdeme pro rozumy? No ovšem – taková kouzla jen slunce umí! A to pírko? To si jarní vítr vzal ...
Konec.
