”S tím chlapcem to bude mít hlubší příčiny,” řekl si pro sebe doktor Všetečka. ”Taky že má,” promluvilo to 'najednou v prázdné ordinaci. Lékař chtěl pokárat sestru Amálku, že ho nemá vyrušovat v práci a že má být vlastně vůbec dávno doma, když tu najednou zpozoroval, jak se Zdravuška na plakátě nad jeho hlavou vrtí a kroutí, jako by se chtěla zbavit papíru, na kterém byla uvězněna. A protože takový doktor zažije za život ledacos, ani se nediví, když se dívenka na plakátě hýbe a hovoří.
"No tak mi přece pomozte!” "Beze všeho. Co bys ráda?” ”Vysvobodit. Čtyři roky tu čekám, až to někdo udělá. Nemyslela jsem, že to budete právě vy ...” - a teď se Zdravuška zarazila. Uvědomila si, že to, co říká panu doktorovi, je velmi prostořeké. Proto začala dojemně škemrat, právě tak, jak to dělají děti, chtějí-li, aby jim maminka dovolila, jít na výlet nebo do cirkusu. Začala dokonce slibovat, co bude a co nebude dělat, až bude z plakátu venku a jak bude vždycky bodná a poslušná. Doktor Všetečka měl v tom ohledu již svoje zkušenosti, ale protože to byl opravdový všetečka, chtěl vědět, co bude dál. A pak — byl vědecky založen a vědec se snaží vždycky poznat všechno až do poslední tečky, která je nakonec.
Přistoupil k plakátu, a že tedy z něho Zdravušku, když tolik o to stojí, vysvobodí. Ale nešlo to. Zdravuška byla na papíře jako přilepena. Jen ručkama a hlavou mohla volně pohybovat. Co dělat? Ale to byste museli znát doktora Všetečku! On to byl lékař nejen všetečný a moudrý, ale i praktický. Vzal nůžky a milou Zdravušku z plakátu jednoduše vystřihl.
"Vždyť ty jsi docela hezký maňásek! Já si tě tu nechám pro svoje děti.” Ale Zdravuška byla maňásek neobyčejný. Hovořila a vůbec se chovala na loutku docela mimořádně. Přece ji nemohl nyní doktor Všetečka jen tak vzít a zavřít do zásuvky! Přemýšlel, jak to udělat, aby se Zdravušce v ordinaci dobře bydlilo.
Lámal si hlavu a přemýšlel, až se mu čelo začalo krabatit. Zdravuška způsobně čekala. Když to však trvalo už trochu dlouho, osmělila se: "Já vím ...” ”Co víš?” ”Že je zakletý ...” ”Zas někdo zakletý? Ne, pro dnešek se už dále nevysvobozuje. Mám s jedním vysvobozením starostí beztak dost.” ”Ale proto jsem tady. Chci ti pomoci.” "Mně?” "No ano. S Honzíkem!”
Honzík! Vždyť jsem kvůli tobě na něho dočista zapomněl! Je stále nemocný ...” ”Zakletý,” opravila ho Zdravuška. "Nemocný," vyjádřil se lékař méně pohádkové, ale o to s větším důrazem. "Zakletý, čestně," ještě horlivěji ujišťovala Zdravuška. "A dokonce vím, kde. V Zemi špíny!”
A Zdravuška se shýbala do koše pod lékařovým stolem a vytáhla z něho zmačkaný a ušpiněný papír. "Tady." Tady?" - teď se divil doktor Všetečka doopravdy, ačkoliv víme, že se jinak nedivil ničemu. Zdravuška vzala se stolu tužku a napsala na každou stranu papíru písmenko: S, V, J a Z. "To je mapa, že? Vypadá to na Zemi špíny, to mohu s čistým svědomím potvrdit." Však to také Země špíny je. A Honzík je v ní. A my ho musíme najít."
"Ale to znamená důkladně. Zemi špíny prozkoumat," poznamenal lékař a postavil na stůl mikroskop, pod který Zdravuška pomohla podivnou mapu umístit. A když se potom spolu do mikroskopu dívali, měli před očima celou tu špinavou zemi jako na dlani. Najednou zůstal doktor Všetečka jako přikován.
Do obrazu se souká Zdravuška! Než ji mohl zadržet, byla už v Zemi špíny. Doktor Všetečka si vyčítal, že nebyl dosti opatrný a že nechal Zdravušku jen tak odejít. Aby se jí tak něco stalo! Nesmí ji ztratit z dohledu!
Pro všechny případy si obrázek pod mikroskopem ještě víc zvětšil. Ukázalo se, že to, co vypadalo jako dělové koule odstřelující každého, kdo se s čistým úmyslem přiblížil k hranicím Země špíny, je vlastně prach. A kdo sedí obkročmo na jedné z těch koulí, není baron Prášil, ale bacil Tetanus, který je s prachem veliký kamarád. A tady druhý! A tamhle třetí!
A ten letí, letí, teď přistává u nějaké zvláštní stavby. Kdyby to nemělo věže a cimbuří, padací most a bránu, řekl by člověk, že je to smetiště. Odevšad vlají žluté prapory. "Tak tady bydlí žloutenka!" řekl si doktor Všetečka ...
... ale to už Tetanus přistává na nádvoří a spěchá k nejmocnější vládkyni Země špíny s hlášením, že do země pronikl nepřítel.
Doktor Všetečka začal usilovně pátrat po Zdravušce, která se mu v té špíně úplně ztratila. Ale místo Zdravušky - no ne! Tak tady je Honzík! Stojí před Žloutenkou v pozoru a ta hovoří sladkým hlasem: "Ale chlapče, jak tě mohlo napadnout, že se prsty necucají! Každý správný kluk si přece prsty cucá! A kouše nehty. Copak tobě nechutná? Všechno je jenom zvyk." "Zlozvyk!" řekl doktor Všetečka možná až příliš energicky, protože se obraz najednou roztřásl ...
... a on uviděl Honzu hrajícího si s kočkou na zemi. Chlapec držel krajíc chleba v tak špinavých rukách, že se kočce, které dával ukousnout, udělalo špatně a utekla.
Pak šel Honza do školy. Cestou všechno ohmatával, při tom zkoušel okusovat nehty.
Ve škole si slinil prsty, když obracel stránky v čítance. A když se vracel o přestávce s Jirkou ze záchoda, povídá: "Že by sis téct myl rupe! To je tak leda pro holky." řekl to s velikým opovržením. Člověk by čekal, že si Honza děvčat ani nevšimne, ale on ...
Alenka má k svačině jablko a chléb s máslem na bílém ubrousku. V lesklém červeném sáčku čeká ručník s mýdlem v zelené krabičce. Alenka se chce před jídlem umýt, když vtom najednou - BÁC! Mýdlo letí až k oknu. Honzík jí je vyrazil z ruky a křičí: "Fiflena, fiflena!" - a půl třídy to po něm opakuje.
To byl tedy kousek! Za ten by Honzík zasloužil! Ale co to! Že by zasloužil právě vyznamenání? Ovšem! Uděluje mu je sama žloutenka. A zas tím. vemlouvavým hlasem praví: "Získáš-li mi ještě nějakého spojence, vyznamenám tě ještě víc. Budeš smět nosit moje barvy." žlutý trikot není ničím proti žluté pokožce. Uvidíš, jak tě všichni budou obdivovat! "
A Honzík se činí. Nemyje se a prohlašuje, že si tak počíná každý správný kluk. Ostatní hoši se po něm opičí. A protože Honzovo slovo platí, nestříhá si nehty ani Vašek, ani Pepík, ani Petr, ani Jirka. Kudy chodí, tudy žvýkají a špinavými prsty natahují žvýkačku, kdo víc a kdo dál.
Ovoce je přece zdravé, to vědí všechny děti. Ale kdo by si je umýval! Jen nějaký maminčin mazlíček.
"To dobře neskončí," pokyvuje hlavou doktor Všetečka. Honzík vypadá jako skutečný král Země špíny na dobrodružném tažení se svými rytíři, když s kamarády prolézá dvorky, prozkoumává louže a ani jediné smetiště nenechá na pokoji.
A nevím, jak by to bylo s Honzíkem nakonec dopadlo, kdyby se nebyla v pravý čas objevila Zdravuška. Po dlouhém, předlouhém putování Zemí špíny došla až k žlutému hradu ...
... právě ve chvíli, kdy Honzík stál opět před vládkyní. "Vidím, že jsi můj nejvěrnější služebník," říká Žloutenka. "Dostane se ti slíbené odměny. Budeš povýšen do stavu nemocných. Nebude to jen na přechodnou dobu, chci, abys měl památku na celý život." "Ale já nechci stonat," namítá Honzík.
"Ty nechceš přijmout můj dar? Ty si troufáš odporovat? Všechny viry ke mně! Na chlapce útokem!" To už nebyla ta trpělivá, laskavá paní. Jako by tu najednou stála zlá čarodějnice. Mává rukama a mumlá nějaká slova. Není dobře rozumět. Lékaři se však přece jen podařilo zaslechnout: "... únava na chlapce padne, jídlo mu nechutná žádné, ani to, které má rád a ať se mu nechce hrát; nohy, ruce, hlava bolí, horečka ať nepovolí, čáry, máry, fuk — ať zežloutne kluk!"
A to už se celé šiky virů vrhají ha chlapce. Všude, kde je špinavé místo, na jeho rukou, kolenou, krku, na košilce, na kalhotkách, zachytávají se malýma ručkama. A špína je spolehlivě drží. Však je také ten nejlepší spojenec nemoci ... Honzík se marně brání. Marně se snaží útočníky setřást. Jen si je špinavými dlaněmi přenáší i tam, kam se jim dosud proniknout nepodařilo.
Žloutenka se už opět usmívá. Kde je tolik špíny, nemůže přece nikdy, prohrát. Už už se zdá, že chlapec podlehne. Pohádka - nepohádka, doktor Všetečka se rozhodl zasáhnout.
Ale vtom uviděl Zdravušku, jak běží Honzíkovi na pomoc. V jedné ruce drží namydlený kartáč, v druhé mokrou houbu. A pak už to šlo ráz na ráz.
Zdravuška vykonala hrdinský skutek. Ať to zní sebevíc neuvěřitelně, voda, kartáč a mýdlo se osvědčily jako to nejlepší zaklínadlo proti žloutence a jejím pomocníkům. "Kde jen ta holka tohle zaklínadlo sebrala?" divil se lékař. "Ovšem, mohlo mě to napadnout - vždyť jsou z mého vlastního umývadla! "
Doktor Všetečka se podíval opět do mikroskopu. Tam Honzík se Zdravuškou vycházejí právě ze žlutého hradu. Honzík sice vypadá doslova jako zmoklá slepice, ale oči mu září.
Lékař se dívá, co dělá Žloutenka. Dostala pořádný strach ze Zdravuščiných zaklínadel. Zabarikádovala se ve svém hradě, a ještě nechala vytáhnout padací most. Zatím se jí Honzík nemusí bát. Je rád, že ho Zdravuška zachránila. Však byl doopravdy zakletý! Jak-jen mohl sloužit nemoci a pomáhat jí, aby se dostala mezi lidi na svět.
„Inu, děti provádějí všelijaké věci a nemusí být ani zakleté! A velcí lidé nejsou někdy o nic lepší!” Vypadalo to jako Zdravuščino hubování. Doktor Všetečka to ovšem nemohl posoudit, protože konec už neslyšel. Zdravuška mu Honzíka odvedla nejen z dohledu, ale i z doslechu.
Co to? Zdá se, že má v kapse něco, co tam nepatří. Podívá se - a koho nevidí — červeného maňáska - holčičku! Tak nevím, děti, byla to pohádka -nebo nebyla?
y
