Jednou přijel na zámek bohatý princ a žádal krále o Pampeliščinu ruku. Ženich se králi zalíbil a odnášel si slib, že princeznu dostane.
Když to Pampeliška uslyšela, myslela si, že se jí chce starý otec zbavit a nechtěla o vdavkách ani slyšet. Utekla s pláčem a schovala se v komůrce u staré chůvy.
Král toho nedbal a vydal se za kuchařem na poradu, jak vystrojit hostinu. Kuchař vypoulil v údivu oči. V kuchyni nebyl ani drobeček, jenom na okně se povalovaly dvě cibulky.
Vtom se ozvaly slavnostní fanfáry a bohatý princ se svou družinou se blížili k zámku. Král si narovnal důstojně korunu, obrátil hermelínový plášť tou lepší stranou navrch a očekával ženichův příjezd.
Když se o tom dozvěděla princezna, vyklouzla z komůrky a běžela na zahradu. Nic nedbala chůvina volání, proklouzla brankou a zmizela v polích.
Král poslal lidi, co ještě v zámku zbyli, princeznu hledat. Ale všechna jejich námaha byla marná. Nikdo Pampelišku nikde nenašel.
Ta zatím běžela, běžela, až přiběhla k pasákům oveček. Chlapci se jí začali posmívat, ale tu se objevil silný, dobrý Honza, junák k pohledání, ten se Pampelišky zastal a vzal ji s sebou.
Jednoho dne dorazili k městu a žádali ponocného, aby je nechal někde přenocovat. Ponocný je do města pustil, ale odvedl oba do šatlavy.
To se dozvěděl zklamaný princ a žádal, aby Pampelišku propustili, že je to jeho nevěsta. Purkrabí přivedl Pampelišku k princi, ale ta o něm nechtěla ani slyšet a vrátila se k Honzovi.
Prince to strašlivě rozlítilo. Kázal město zapálit a spoutaného Honzu hodit do plamenů. Pampelišku posadil do kočáru a odvážel pryč.
Když se to dověděl král, velice si vyčítal, že svou drahou Pampelišku do všeho nutil. Protože mu utekl i kuchař a chůva, zůstal na zámku jen se starým sluhou.
Statečný Honza přetrhal pouta a prchl. Ihned se vydal za princovým průvodem, Pampelišku v noci unesl a chtěl ji odvést domů.
Byli spolu šťastni, ale Honza nemohl najít cestu k domovu. Nadešel podzim a Pampeliška chřadla. Trpěla stále více zimou, tváře jí zbledly a zlaté vlasy se už neleskly.
Dávno spadalo listí ze stromů a fičel mrazivý vítr, když ji Honza přivedl konečně do své rodné vsi.
Honzova maminka, dobračka od kosti, přijala syna i Pampelišku s otevřenou náručí. Všecko, co měla, hned churavé Pampelišce snesla, ale ta sotva stála na nohou.
Zpráva o Honzově návratu se roznesla vsí a kluci mu zpívali pod oknem: „Honza, Honza král, princeznu si vzal. Mají jednu kočku, princezna jí čočku, Honzo, milý Honzo, cos to udělal?“ Co naplat, že Honza kluky prohnal a vyplatil, Pampeliška se dala do hořkého pláče.
Teď už nedělala nic, jen seděla zabalena ve vlňáku u kamen, Honza ji konejšil a sliboval, že ji odveze domů k otci, jen co bude trochu lepší počasí.
Sám se pak vydal ve fujavici na zámek, aby všecko králi pověděl. Král Honzu vyslechl a nemálo se ulekl. Ihned dal zapřáhnout do posledního kočáru posledního koně a vydal se za Pampeliškou.
Pampeliška ležela na lůžku a Honzova máma ji pečlivě ošetřovala. „Mámo, mámo, někdo mě volá,“ šeptala Pampeliška v horečce. „I kdež, to jen meluzína hučí,“ chlácholila ji máma.
Vtom třesklo v okně sklo, vichřice zafičela chaloupkou a odnesla Pampelišku jako chmýříčko. Když se Honza vrátil domů, už tam Pampeliška nebyla. Nešťastný chlapec a nešťastný otec! Ani ten už Pampelišku nespatřil.
y
