y
První den ve školce
Karlíka do čtyřech roků opatrovala babička. Chodila s ním na procházky a na návštěvy k příbuzným a známým. Ani babička ba ani strýcové a tety nebyli už mladí. Mluvili spolu většinou o takových věcech, kterým Karlík nerozuměl a které ho ani nezajímaly. Jen občas se Karlík dostal mezi děti. Bylo to tehdy, když ho babička nebo maminka vzaly do loutkového divadla. Karlík se v divadle cítil jako v dětském ráji. Byly tu samé děti, všude se ozývalo dětské štěbetání, v němž zanikly hlasy maminek, tatínků i babiček. Když jednou Karlík viděl, jak pěkně pochodují do parku děti ze školky, moc jim záviděl. O školce slyšel jen dobré zprávy. Hovořil o ní sousedův Miško, který už od malička nosí brýle jako nějaký lékař, a proto nemluví nesmysly. „Ve školce,“ říkal Miško, „je plno hraček. Děti si tam mohou z plastelíny vymodelovat, co samy chtějí. Věrka také ráda navštěvuje školku. I ona nosí brýle. Vymodelovala prý z plastelíny takovou žábu, která vypadala jako živá. Jenom kvákat neuměla. Děti ve školce tancují, zpívají a obědvají u stolečků jako dospělí. Nikdo nikoho do jídla nenutí, a přece to dětem chutná. Karlík každý každičký den prosil maminku, aby ho dala do školky. Babičce se to moc nelíbilo. Jednoho dne ji ustavičné Karlíkovy prosby vážně pohněvaly. Řekla, že se vrátí na vesnici, kde si starých lidí víc váží, tak ať si Karlík chodí do školky. Své rozhodnutí babička také uskutečnila. Jednoho dne ji máma doprovodila na nádraží a když se vrátila, odvedla Karlíka do školky, kde ho už předtím byla zapsat.
Když přišli do školky, byla tam už kupa dětí. Přivítala je soudružka učitelka a po ní dvě děvčata. Jedno řeklo, že se jmenuje Zuzka a druhé Anka. I Karlík jim řekl své jméno. Nezapomněl připomenout, že je moc rád, že už bude chodit do školky a že mu máma koupila nové papuče, aby se mohl přezouvat.
Anka pomohla Karlíkovi svléci kabátek a zavěsila ho na věšák na stěně, na níž byla namalovaná loď. Karlík s tím souhlasil, protože se mu lodě vždy líbily. Řekl, že až vyroste, bude z něho odvážný námořní kapitán. Kapitánskou čepici už má doma ve staré skříni. Potom si ji jen vykartáčuje a bude jako nová. Ance se Karlík pro svou odvahu velice zalíbil. Přiznala se mu, že vodu, hlavně studenou, nemá moc ráda. Raději by chtěla létat vesmírem v kosmické lodi. Povídala, že spolužák Cyrilek, který už v září půjde do skutečné školy, vyrábí doma velkou kosmickou loď. Staví ji ze starého dětského kočárku a ze starého vědra na uhlí. Když bude kosmická loď hotová, vezme na první cestu okolo Země ji, Anku. Už si ji dokonce zapsal na první místo. Psát Cyrilek sice ještě neumí, proto namaloval do písanky dva copy a pravil, že je to Anka.
Miška vůbec nelhal. Ve školce byla hromada hraček. Byly tam jeřáby, traktory, lodě, letadla, všelijaké stavebnice, medvídci velcí i malí, a panenek víc jak děvčat. Karlíkovi se zalíbila velká stavebnice. Poprosil o ni soudružku učitelku a ona mu ji půjčila. Začal stavět velký, poschoďový dům. Určitě jste zvědaví, kdo v tom domě bude bydlet. Povím vám to, ale neprozraďte nikomu, nebo jinak by se Karlík moc nahněval. V přízemí bude bydlet Anka a na poschodí Zuzka. Karlík byt na souši příliš nepotřebuje, protože bude lodní kapitán. Kapitáni se nejlíp cítí na lodi.
„Každá věc musí mít své místo,“ povídala dětem soudružka učitelka, „jinak by byl všude nepořádek.“ Po skončení hry děti proto pouklízely hračky na ta místa, odkud je vzaly a šly se umýt. Velké školní hodiny ukazovaly dvanáct. Hodiny už mnohé děti znaly. Blížil se čas podávání obědů.
Děti se pěkně posadily okolo stolků a hned dostaly oběd. „Při jídle se nemluví,“ napomenula Zuzka Karlíka, když jí chtěl něco říct. Karlík jí to proto dopověděl až po obědě. Říkal, že mu oběd moc chutnal a že by byl rád, kdyby mu dali ještě dvě-tři dukátové buchtičky. „Běž k tamtomu okénku,“ vysvětlila mu Zuzka, „a vypros si tam „repete“. No jen běž, neboj se, určitě ti dají. Karlík šel a dostal dokonce pět dukátových buchtiček. Ej, ty mu ale chutnaly! Takové buchtičky ani jeho maminka neumí uvařit.
Po obědě je zdravý krátký spánek. Když nevěříte, zeptejte se lékaře, on vám to vysvětlí. Když děti spí, ve školce zavládne úplné ticho. Ozývá se jen jednotvárný tikot hodin, který každého uspává.
Když děti odpoledne vstaly, pozdravil je hrdina loutkového divadla, malý Janek Šůlanka. Říkal, že bloudil po světě a že byl i v Kocourkově, kde prý mraky mají přivázané na špagátech. Když chtějí, aby pršelo, potáhnou za špagát a prší jako z cedníku. Zajíci tam prý nahánějí psy a ryby tam tak pěkně zpívají, jako u nás ptáčci.
„Nevěř Jankovi Šůlankovi, ten lže o sto šest,“ šeptá Karlíkovi Julka. Kocourkov vůbec neexistuje. To jen o hloupých lidech říkají, že přišli z Kocourkova.
Potom přišla chvilka hraní a zpívání. Hra na zajíce se Karlíkovi velice zalíbila, jen to se mu nelíbilo, že on sám byl stále zajícem.
Vlk sice nevypadal hrozivě, ale horší to už bylo s chytáním. Vlk uměl moc dobře běhat a Karlík ho nemohl chytit. Karlíkovi trvalo moc dlouho, než chytil vlka, ale potom už se vysvobodil z ponižující zaječí role.
Děti se tak vžily do veselých her, že ani nezpozorovaly, jak se den chýlí ke konci. Začali přicházet rodiče a odváděli si děti domů. Přišla i Karlíkova maminka. Karlík byl už na konci ulice, když zaslechl, že ho někdo volá. Ohlédl se. Volal ho Cyrilek, budovatel kosmických lodí. Vyběhl před školku a volal za Karlíkem, aby nezapomněl zítra zase přijít do školky. „Přijdu, určitě přijdu, Cyrilku!“ odpověděl mu Karlík, vždyť ve školce je moc dobře a veselo. Na shledanou! „Na shledanou, Karlíku!
