y
O dvanácti měsíčkách
Byla jedna matka a měla dvě dcery, vlastní Holenu a nevlastní Marušku. Maruška byla krásnější než Holena, ale nevěděla o své kráse. Ráda vařila, prala, uklízela, trávu pro kravičku nosila. A Holena? Ta jen mlsala, fintila se a lenošila. Maruška musila Holeně sloužit.
Jednou v zimě Holena povídá: „Dones mi, Marušo, kytičku fialek!“ a vyhnala Marušku ven. Maruška s pláčem přišla do lesa. Všude bylo plno sněhu. Bloudila, trápil ji hlad i zima, až přišla na kopeček a na něm vidí oheň a u něho dvanáct mužů. Tři byli staří, tři mladí, tři ještě mladší a ti tři nejmladší byli nejkrásnější. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíců. Vládu měl právě měsíc leden.
Maruška pěkně zaprosila: „Dobří lidé, nechte mě ohřát.“ Veliký leden povídá: „Jen se ohřej a řekni, co tu hledáš.“ „Moje sestra Holena mě vyhnala na fialky. Prosím vás, strýčkové, kde je najdu?“ Měsíc leden pokynul: „Březne, ujmi se vlády.“ V tom okamžiku oheň vzplanul, sníh roztál, zazelenala se tráva a rozkvetly fialky. „Maruško, rychle sbírej!“ volal březen. Maruška si natrhala kytičku fialek, pěkně poděkovala a pospíchala domů.
Holena za fialky ani nepoděkovala. Jen se mračila. Druhý den povídá: „Marušo, dones mi jahody!“ a vyhnala ji z domu. Maruška šla, brodila se sněhem a plakala. Přijde k dvanácti měsíčkům a měsíc leden se ptá: „Proč jsi zase přišla?“ „Prosím vás, strýčkové, kde najdu jahody? Holena mě vyhnala a nesmím se bez jahod vrátit.“ Leden zvolal: Bratříčku červne, ujmi se vlády.“ Červen máchl kyjem, oheň vysoko vyšlehl, sněhy roztály, země se zazelenala, rozkvetla a zavoněla jahodami. Maruška nasbírala jahod plnou zástěrku, pěkně poděkovala a spěchala domů.
Holena jahody snědla a obořila se na Marušku znova. „A teď chci ještě červená jablka.“ Sotva to řekla, vystrčila Marušku ze dveří. Maruška spěchala rovnou k dvanácti měsíčkům: „Dobří lidé, zimou se třesu, nechte mě ohřát.“ Co tu zase hledáš?“ mračil se leden. „Holena mě vyhnala, abych jí donesla červená jablíčka. Prosím vás, kde je najdu?“ Leden zavolal na září. Ten mách kyjem, sníh zmizel, země rozkvetla a na jabloni se červenala jablíčka.
Proč neneseš jablíček víc?“ zlobila se Holena, když se Maruška vrátila domů. „Dej mi, matko, kožich, půjdu na jablka sama. Ta Maruša, uličnice, nám je cestou snědla.“ Holena vyběhla z domu, bloudila, bloudila, lakota ji poháněla dál a dál, až přišla k dvanácti měsíčkům. Nepozdravila je a hrnula se rovnou k ohni.
Co tu hledáš?“ zeptal se veliký leden. „Co vyzvídáš, ty starý vousáči, nemusíš vědět, kam jdu,“ odsekla Holena a odešla do lesa.
Leden se zachmuřil, mách kyjem a rozpoutala se sněhová vichřice. Holena nevidí na krok, bloudí a zapadá do sněhu hlouběji a hlouběji.
Holenu čekala doma matka, a když se nedočkala, odešla ji do lesa hledat. Avšak ani ona už se nevrátila. Maruška čekala, čekala, oběd uvařila, zvířátka nakrmila, ale ani Holeny, ani její matky se nedočkala.
Tak zůstala Marušce chaloupka, kravička i pole. K tomu se našel i Maruščin hospodář a žijí spolu v chaloupce šťastně dodnes.
