y
Divotvorný lovec
V hlubokém údolí bydlel starý lovec, který se živil jen tím, co ulovil. Nedaleko svého domku měl jezero, kde na loďce celé dny lovil. Jednou přiletělo na jezero mnoho divokých kachen. Po jedné je střílet se nevyplatí, odletí. Je potřebí je chytit všechny najednou, přece kačeny mají rády červa nebo hada, hlavně když je dost dlouhý a mastný. Sežere ho jedna, protáhne se skrz ni, sežere ho druhá, protáhne se a tak na dlouhém kuse provazu už jsou mnohé a další čekají a derou se o něj. Umotal lovec dlouhatánský provaz jako červa, jeden konec si uvázal okolo pasu a druhý pustil z loďky po vodě mezi kačeny. Divoké kačeny přilétaly a začaly se hašteřit o mastnou lahůdku. Zhltla ho první, a když se přes ni protáhl, postupně druhá, třetí... až se navlékly na šťavnatou lahůdku všechny. To byl nápad nad zlato. Jen je teď na provázku dotáhnout do chléva a bude masa jako dřeva.
Lovec začvachtal a chtěl na člunu popohnat celé hejno domů. Divoké kačeny se splašily a hurá do vzduchu. Bylo jich mnoho, a tak zvedly i lovce a vzduchem ho unášely pryč. Jistě by ho byly odvlekly až na kraj světa, kdyby náhodou nebyly letěly nízko nad jeho domem. Komín byl vysoký a otevřený jako udírna, tak se ho stačil zachytit a stáhnout kačeny dolů komínem rovnou do kuchyně. Tam je hned oškubal, vykuchal, upekl a snědl do posledního pařátku. Bříško bylo jako soudek a sil měl na celý rok. Tak na co se motat v kuchyni, když je člověk sytý? Vždyť svět volá na průzkumy, za dobrodružstvím.
Vydal se starý lovec do světa zkusit nějaké dobrodružství. Jde přes hory, přes doly až ho okouzlila měsícem ozářená noční krajinka. Rozhlíží se kolem a vidí divného střelce, co lukem míří na měsíc. „Co tolik míříš na měsíc?“ - ptá se starý. „Proč bych nemířil,“ odpověděl lukostřelec, „cožpak nevidíš na měsíci tu skálu? Tam v díře má sova své hnízdo a nechce vystrčit hlavu, abych ji trefil. Jsem střelec Šíp.“ „Ach, dej sově pokoj, ať vysedí mladé. Raději pojď se mnou do světa něco vyzkoušet!“ - volal starý na lukostřelce. Přemluvil ho a už byli dva.
Jdou přátelé, jdou a vidí dlouhána, co upíral oči na loučku na stráni, která byla na den cesty. „Proč tak hledíš na tu horu? Vždyť si oči vykoukáš,“ vyptávají se ho. „proč bych nehleděl,“ odpověděl dlouhán, „chci mít pečínku. Tam na horskou loučku se chodí pást jeleni. Čekám, až se jeden ukáže a skokem ho chytím. Jsem běžec Blesk.“ „Ach, nedívej se, kde lišky dávají dobrou noc. Pojď s námi do světa!“ Lákali ho, přemlouvali, až se vydal s nimi.
Poutníci jdou, jdou, a potkají siláka omotaného silnými řetězy, div mu svaly a prsa neprasknou. „Kampak jdeš s těmi řetězy?“- ptají se ho. „Nu, kam bych šel? Nemám při hospodářství žádný les, žádné dřevo, tak omotám řetězem na stráni celý háj i s ptáky a zvěří a přinesu si ho k domu. Nač jezdit vozem pro dříví tak daleko? Jsem silák Valibuk.“ Pomohli mu přenést celý háj, pomohli svázat stromy i zvířátka a on z vděčnosti šel s nimi na vandr.
Rozběhli se čtyři přátelé do kopců a vidí starce sedět na skále. Ten stařec měl jednu nosní dírku prstem zavřenou a druhou stále foukal, až se stromy ohýbaly. „Co se nadouváš jako holub?“ - ptali se ho. „Foukám. Vidíte ten větrný mlýn na sousedním vrchu? Na ten foukám jednou dírkou, aby mlel. Kdybych na něj foukl oběma dírkami, to už by ho rozbořilo. Jsem foukač Smršť.“ „Ach, nepohrávej si s mlýnkem jako děti, pojď s námi do světa!“ - přemlouvali ho všichni. Hned přestal a šel s nimi.
Když už se sešla taková slavná chasa - samý zázrak, samý divotvorce - prohlásili se za světové čarodějníky a prochodili všechny země a města na světě. Střelec střílel šípy za letu mušky, běžec na požádání přinášel pomeranče, hrušky, silák hravě spoutal tříhlavého draka na hradě, foukač odfoukl za kopec každou bouřku a kroupy a chránil tak úrodu i obec. Lidé jen s otevřenými ústy hleděli a velkým čarodějům se peníze jen sypaly.
Pověst o slávě divotvorných umělců se dostala až do turecké země, k nejmocnějšímu vládci - pašovi. Ten hned zavolal divotvorce na představení do zámku a potom k sobě na velkou hostinu. Panští hosté se nemohli vynadivit předváděným kouzlům. Překvapený paša se hned zeptal: „Od čeho máte takovou zázračnou sílu, krásu a moudrost?“ „Ech, to jen od dobrých slovenských bryndzových halušek a sladkého tokajského vína,“ byla odpověď. Mlsné pašově ženě až oči zasvítily. Halušky měli i na hostině, ale sladké víno ještě nikdy ani tajně neochutnala. Hned ho chtěla. „Když chcete jen tu láhev tokajského,“ řekl starý lovec, „tu vám mí lidé hned k obědu přinesou, přímo z tokajských vinic. „Ech, to bych rád viděl,“ kroutil hlavou paša. „Tokajské hory jsou až ve čtvrté zemi. Nu, když k tomuto obědu postavíte na stůl láhev tokajského vína, dostanete zlata, kolik unesete. Jinak přijdete všichni o hlavu.“ Co měl starý lovec dělat? Poslal hned běžce pro víno. Ten jako blesk zmizel.
Hostina pokračovala. Čarodějní umělci jedli zákusky i ovoce, ale jídlo jim nějak nechtělo jít do krku. Ba i krk je začal svrbět, neboť paša hrozivě cinkal šavlí. Běžec víno ještě stále nenesl, třebaže se oběd již chýlil ke konci. Zavedl starý lovec lukostřelce k otevřenému oknu a řekl mu: „Ty, měsíčníku, pohlédni do dálky, kde ten lenoch mešká!“ Podívá se bystrozraký střelec do dálky, vystřelí šíp a se smíchem povídá: „Ach, dareba, načepoval vína na Tokajských vrších, a sám si trochu přihnul. Teď spí pod jabloní. Odstřelil jsem mu nad hlavou jablko, přímo na nos. Probudil se a hned tu bude.“ Nu a zázrak nad zázraky, běžec s lahví vína už dokonce vstupoval do otevřených dveří.
Pašova žena i sám paša se pořádně napili tokajského vína, a to otevřelo štědrou ruku. Paša hned rozkázal naplnit pytle zlatými mísami, číšemi a penězi, ať umělci mají, kolik unesou. Ale nepodařilo se to. Služebníci vyprázdnili všechny skříně, i pokladnice v paláci, vysypali obsah peněženek, ale zlato stačilo sotva pro dva. Poslal paša komorníka s hosty do klenotnice, ať si ze skladu pokladů naberou podle vůle. Ale běda, komorník s klíči se nevrací, „Hej, pašo můj, zle je. Vždyť ti čarodějové zamkli za tvým komorníkem dveře, když vešel do klenotnice. Potom ten silák svými řetězy omotal celý sklad se zlatem i s komorníkem a odnesl na připravenou loď. A teď už s naším bohatstvím plují po moři.“
Paša vyskočil na nohy, za ním i jeho vojáci. V přístavu nasedli na nejrychlejší vojenskou loď a snažili se dohonit uprchlíky. Paša zatínal pěsti a zuřil, že se dal oklamat takovými komediantskými chudáky. „Ech, narazím vás na kůl, upeču za živa a poklady přivezu na lodi zpět!“ hrozil do dálky.
Přátelé se plaví po moři a těší se velkému bohatství. Vtom se podívá starý lovec do dálky a vidí pašovu vojenskou loď s napnutými plachtami: „No, za chvíli budeme mít pekelnou muziku. Paša na nejrychlejší vojenské lodi proti nám žene celý regiment vojska. Tí s námi opravdu pořádně zatočí a zlato nám vezmou.“ „Ach, vezmou-nevezmou, nechte to na mně“ - řekl foukač. „Ale já jim pofoukám tu horkou kaši.“ Potom si sedl na špici přídě a zafoukal do plachet pašovy lodi. Hned se obě lodi od sebe vzdálily na den cesty. Paša div hněvem nepukl.
Věrní kamarádi se šťastně dostali do svého kraje i se zlatem. Tam si svorně poklady rozdělili a rozešli se do svých domovů. Určitě tam žijí dodnes, jestliže poklady neutratili a neumřeli hladem.
