Za takových okolností bylo velmi těžko pokračovat v cestě. Pouze naděje, že jsou již blízko místa, kde Belcherova výprava našla uhlí, je pobízela na další cestu. Dne 23. ledna objevil bystrý pes Duk pyramidu poskládanou z kamenů. Čagany ji rozbořili a objevili v ní skříňku, v níž byla listina. Byla vlhkostí natolik porušena, že se daly rozluštit pouze úryvky zápisu, z něhož vyplývalo, že tudy prošli námořníci nebo trosečníci lodě Delfín 13. proince 1860. – Pokračovali v cestě za nesmírných útrap. V noci přišli téměř o život, když se jim zhroutila ledová chýše. Stav nemocného byl na pováženou. I psi se už sotva vlekli. Zdálo se, že jdou po stopách trosečníků lodi Delfín. Nejprve našli pušku, pak láhev a sextant.
Utrpení dosáhlo vrcholu 27. ledna. Simpson umíral. Zuřivá vichřice a sněhová vánice je bodala ledovými jehličkami do tváří. Prudké nápory větru několikrát odnesly stan, co si postavili. Simpson se v posledním vypětí napůl zvedl ze svého lože na saních. Pěstí pohrozil Hatterasovi a zemřel. Pak se už ani nezlomný Hatteras neodvážil pokračovat v cestě za nejistým cílem, od kterého je dělilo ještě téměř 100 km. Měli už jen tolik potravin, aby se mohli vrátit zpět ke své lodi. Bylo však nutné opravit porouchané saně a dopřát dva dny odpočinku lidem i zvířatům. Postavili si proto pevnou sněhovou chýši na dně úžlabiny.
Před odchodem je čekala ještě smutná úloha – pohřbít tělo svého nešťastného druha Simpsona. Vybrali si malou vyvýšeninu na konci úžlabiny, na kterou upozornil Duk. Při odstraňování ledu však objevili různé zásoby a nakonec vysvobodili z ledového hrobu i tři těla. Bylo jisté, že na tomto místě si trosečníci z lodě Delfín postavili ledovou chýši, která se zhroutila a pohřbila je. Doktor Clawbonny důkladně prohlédl těla a zde se rnu zdálo, že jeden z trosečníků ještě žije. Odnesli ho do své chýše, kde ho třeli lihem. Člověk se po čase opravdu probral, ale byl tak vyčerpán, že nemohl mluvit. Mezitím Hatteras objevil na dně ledového hrobu polospálenou schránu, z níž se dalo usoudit, že tu jde o kapitána Altamonte z Nového Yorku, jehož loď Delfín někde nablízku ztroskotala. Simpsona a dva neznámé námořníky pohřbili pod zbytky sněhové chýše tam, kde je byli našli. Altamonteho zachumlali a naložili na saně, a tak se vraceli ke své brize. Dvacet dnů od 31. ledna do 19. února překonávali podobné potíže jako při své neúspěšné cestě sem. Slunce se ukázalo poprvé 31. ledna a stále déle pobývalo nad obzorem. Zima byla ukrutná, všichni kromě Hatterase byli již zcela vyčerpaní, téměř slepí a napůl chromí. Nejednou se již zdálo, že Altamont dodýchal, ale doktorova péče ho přece jen udržela při životě.
Hatterase sužovaly obavy o osud lodi, proto pobízel ostatní k větší rychlosti. Sám kráčel vždy vpředu a tak 24. února náhle zastavil. \"Moje loď hoří!\" - zvolal na své druhy a už se řítil kupředu. Optický klam jim přiblížil sloup kouře mnohem blíž, než ve skutečnosti byl. Trvalo ještě hodinu, než spatřili hořící loď. Nedaleko lodě spatřili starého Johnsona, který zoufale lomil rukama. Velitel k němu přiběhl a z jeho úst se dozvěděl, že se posádka vzbouřila, sebrala zásoby, loď opustila a zapálila. Johnson zadržel Hatterase, který se chtěl k lodi přiblížit. Vtom otřásl ledovou pouští strašlivý výbuch. To explodovala prachárna lodi. Briga Kupředu se rozletěla na kousky a zmizela v záplavě ohně a kouře.
Hatterasova odvaha byla obdivuhodná. Když i ztratil svou loď, nezoufal, ba věřil, že s věrnými a odvážnými druhy i tak dosáhne severní pól. Bell a Johnson vydlabali do ledovce dost prostornou jeskyni, do které dali železnou pícku, kterou našli téměř nepoškozenou v troskách lodi. Do jeskyně uložili i Altamonteho a když zatopili třískami z rozbité lodi, začali se radit, co dál. Především se rozhodli posbírat všechny roztroušené zásoby z lodi. Bohužel bylo toho velmi málo. Zásob bylo asi na tři týdny. Proto se rozhodli opustit co nejdřív toto místo a pokusit se se saněmi dostat k pobřeží Smithova průlivu. Pouze kapitán ustavičně váhal, jakoby stále doufal, že bude moci pokračovat v cestě na sever.
Všechny zásoby dobře uložili a upevnili na saních a už se také chtěli vydat na cestu. Vznikla roztržka – Hatteras chtěl zůstat. Rozchodu zabránil neočekávaný zásah Altamonteho. Vztyčil se na kolenou a snažil se promluvit. Z neartikulovaných zvuků se jim podařilo vyrozumět, že o tři stupně na sever je jeho loď Delfín. Na severu byla tedy jejich záchrana. Vždyť na lodi – byť ztroskotala – bylo zajisté dost rozličných zásob, paliva i potravin. Přestože se takto splnila Hatterasova touha, přece ho mučila závist, že právě Američan se dostal o tři stupně severněji než on.
Trosečníci se rozhodli, že co nejdříve se vypraví k lodi Delfín. Tesař Bell důkladně opravil saně. Naložili na ně všechny své zásoby a dřevo. Pro Altamonteho připravili pohodlné lůžko. Vypočetli si, že při snížených denních dávkách jim zásoby potravin vystačí asi na tři týdny. Museli proto pospíšit. Vyrazili 26. února a počítali, že do 15. března dojdou až k Delfínovi. Do saní zapřáhli kromě čtyř grónských psů i Duka, takže zpočátku postupovali dost rychle po ploché a jednotvárné ledové poušti. Přestože postupovali bez větších překážek, přec jen se dostali za 16 dnů pouze k 82 ° severní šířky, a Altamontova loď ztroskotala na skalním pobřeží na 83 ° 35 \'severně šířky a 120 ° 15\' západní délky. Docházely jim potraviny a co bylo horší, i střelivo. Marně se pokoušeli zastřelit ledního medvěda, bez úspěchu vystřelili i poslední kulku. Nejedli už téměř dva dny, když si postavili ledovou chýši, aby alespoň nezmrzli. Přemýšleli, co dál. Věděli, že už dva dny jde za nimi velký lední medvěd, ale bez kulky ho nemohli zastřelit. Zde měl doktor dobrý nápad. Venku byl totiž tuhý mráz, 45 ° C pod nulou. Při takové teplotě mrzne rtuť v teploměru. Pokud rozbijí trubičku teploměru, získají tvrdý váleček zmrzlé rtuti, který jim nahradí kulku.
Měli ještě střelný prach, ale pouze jedinou kulku. To znamenalo, že se lovec musel dostat ke kořisti docela blízko, aby ji mohl bezpečně zasáhnout. Ujal se toho sám kapitán. Natáhl si kůži tuleně, jehož předtím ulovil dr. Clawbonny. Hatteras si lehl na led a napodoboval pohyby tuleně. Vyhladovělý medvěd se dal opravdu splést. Obezřetně se blížil k nepravému tuleni. Hatteras ho připustil až na tři kroky. Tehdy shodil tulení kůži a kleče střelil medvěda do srdce. Hned na to vrazil zvířeti nůž do hrdla. Bylo to téměř tři metry dlouhé tučné zvíře, které mohlo vážit asi 700 kg. Johnson mu rychle stáhl kůži, vybral vnitřnosti a rozdělil na čtvrtky. Spěchali s těžkým nákladem do ledové chýše, chtěli si co nejdřív upéct čerstvou pečeni.
Bohužel v loveckém zápalu zapomněli na oheň, který zatím vyhasl. Johnson při lovu ztratil křesadlo (zapalovač) a tak byly chvíli bezradní. Pomohl dr. Clawbonny, který z ledu vysekal velkou průsvitnou čočku. Slunce bylo už dost vysoko nad obzorem, proto jeho soustředěné paprsky v ohnisku čočky brzy zapálily střelný prach a za chvíli už kamna vesele hřála. Po dlouhém hladovění jim čerstvá medvědí pečeně nesmírně chutnala. Nakrmili i psy a tak mohli posílení pokračovat posledním úsekem cesty. Podle měření a Altamontových údajů měli dorazit k lodi za dva dny. Další cesta uplynula bez vážnějších příhod. Nakupené ledové kry, jakož i sladkovodní led zelenkavé barvy naznačovaly, že se blíží k neznámé pevnině.
A opravdu, 24. března dorazili k lodi, která byla zcela pokryta sněhem. Při ztroskotání uvízla mezi skalami, ztratila všechny plachty a stěžně, skály její roztrhali bok a tak ležela nakloněná a zavalena ledem a sněhem. Především prozkoumali zásoby lodě. Výsledek překonal jejich očekávání. Bylo tu tolik zásob potravin, že by jim stačily na dva roky. Doktor našel účinné léky proti kurdějím, fyzikální přístroje, ba i silnou elektrickou baterii. Hojnost střeliva, uhlí i dřeva zajišťovaly dostatečnou ochranu před chladem i hladem. Protože na samotné lodi se nedalo zřídit pohodlnější bydlení, rozhodli se postavit prostorný ledový dům.
Dům stavěli na blízké náhorní plošince podle plánu, který vypracoval dr. Clawbonny. Měl být dvanáct metrů dlouhý, šest metrů široký a tři metry vysoký a skládat se měl ze tří místností: společenské místnosti, ložnice a kuchyně. Zadní stranu tvořila strmá stěna kopce. Pět dní vytrvale pracovali. Stěny domu byly silné jeden a půl metru, střecha se opírala o strmou stěnu vrchu. Když byla stavba hotová, začali dům zařizovat. Tuto práci dokončili do 31. března. Další týden věnovali stavbě a zřizování skladiště a přístřeší pro psy. Nakonec ještě celou plošinku ohradili pevnou sněhovou hradbou, takže vznikla opravdová pevnost, která je dobře chránila před případným útokem zvířat nebo lidí. Veškeré práce dokončili do 13. dubna. Dobrou náladu narušovalo pouze napětí mezi Hatterasem a Altamontem, které se zvětšovalo tím více, čím větší byly vyhlídky na úspěšné dokončení expedice na severní pól. Rozpory vznikaly už při určování zeměpisných názvů těchto neobjevených končin; dalo se očekávat, že boj o prvenství povede k vážným hádkám a sporům mezi oběma kapitány.
Cestovatelé se rozhodli, že využijí čas, dokud se počasí nezlepší, na vycházky, průzkumy a hony v blízkém okolí. Aby tyto výpravy i ve tmě našly cestu zpět, postavil dr. Clawbonny elektrický maják na temeni vrchu, o jehož stěnu se opíral jejich ledový dům. Doktor přitom použil jednu z elektrických obloukových lamp lodi Delfín a výkonné Bunsenovy články. Sloup postavili z ledu, na něj umístili lampu, kterou spojili s bateriemi v ledovém domě. Když maják vyzkoušeli, pronikly jeho paprsky daleko do tmy.
Do 20. dubna bylo počasí velmi nestálé, ale jakmile se trochu zlepšilo, rozhodli se cestovatelé uskutečnit loveckou výpravu, aby si doplnili zásoby čerstvého masa. Výpravu tvořili doktor, Altamont a Bell se psem Dukem. Po delším hledání spatřili v dálce obrovského mrože, který se natahoval a převaloval asi 200 metrů od lovců. Dalo jim dost práce, než se ho zmocnili. Museli víckrát vystřelit a pomoci si i sekerou, aby ho zabili. Mohutné zvíře měřilo od hlavy po ocas téměř pět metrů. Vyřezali nejchutnější části masa, ostatek ponechali dravým ptákům. Mezitím nastala noc. Ačkoli svítily hvězdy a měsíc, přece zabloudili. Spolehli se na neomylný pud psa Duka. A opravdu, brzy spatřili v dálce jasnou záři – to svítil elektrický maják. Brzy se přivítali s Hatterasem a Johnsonem, kteří je již netrpělivě očekávali.
Další dny plynuly dost jednotvárně, protože venku zuřila vichřice a cestovatelé museli zůstat celé dny v domě. Koncem dubna, když se počasí zlepšilo, vydali se cestovatelé na průzkumy a hony. Jedna taková výprava pro ně skončila téměř špatně. Zatímco dr. Clawbonny dělal výzkumy na blízkém ostrově a Johnson hlídal dům, Hatterase, Altamonteho a Bella přepadlo pět velkých ledních medvědů, kterým stěží unikli do domu. Bohužel Clawbonny zůstal venku. Medvědi je doslova obléhali a dobývali se všemi otvory. Obléhané osvobodil doktor, který si prokopal směrem od prachárny šachtu ve sněhu a ledu a tak se dostal do domu. Pod jeho vedením obléhaní vykopali dlouhý tunel a medvědům nastavili smrtelnou past: pod zabitou lišku položili nálož 50 kg střelného prachu, rozbušku spojili elektrickým vedením s Bunsenovými články. Když se medvědi vrhli na chcíplou lišku, zapálili nálož a tak se zbavili nepříjemných obléhatelů.
Pomalu nastávala polární jaře. Bylo třeba rozhodnout, co dál. Dr. Clawbonny nakonec přesvědčil Hatterasa, že se bez člunu nemohou vydat na další cestu k severnímu pólu, protože je čeká volné moře. Nakonec musel souhlasit, aby se z materiálu americké lodi vybudoval dost velký člun, který by mohli v případě potřeby použít. Tesař Bell se dal do práce. Za základ mu sloužila rozbitá šalupa lodi Delfín, o materiál na její opravu nebyla nouze, takže práce rychle postupovala.
Čím víc se přibližovala chvíle, že expedice znovu vyrazí směrem na sever, tím napjatější byly vztahy mezi Hatterasem a Altamontem. Hatterasovi se nijak nezdálo, že by se měl dělit o prvenství svých objevů s Američanem, a Altamont se zase nechtěl jednoznačně podrobovat jeho rozkazům. Vždyť se při výpravě měla použít šalupa, pocházející z jeho vlastní lodi. Při takovém sporu se sokové již neovládali a dlužno děkovat pouze zákroku Bella a Johnsona, jakož i smírným slovům Clawbonnyho, že nevznikla přímo rvačka.
Od 29. května slunce nezapadlo, nastal dlouhý polární den. Teplota vystoupila na 14° C nad nulou. Ledy tály a půdu ostrova začalo pokrývat bídné rostlinstvo. Doktor rozséval léčivé rostliny, které chtěl použít v boji proti kurdějím. Zatímco Bell stavěl šalupu, ostatní chodili na hon. Uviděli polární zajíce, stádo sobů i rozličné ptactvo. Hledali zejména pižmové tury, kteří mají velmi chutné maso. A opravdu, Duk jich vystopoval celé stádo. Byli však opatrní a dali se na útěk. Dva kusy se jim podařilo zaskočit na vrcholku kopce. Z jedné strany byl Hatteras se psem, z druhé doktor a Altamont. Tuři se obrátili směrem k Hatterasovi. Ten vystřelil, ale i tak se zvířata na něj vrhla, shodila ho na zem a už se zdálo, že bude po něm. Vtom doběhl Altamont. Jedno zvíře zastřelil, druhému sekerou rozdrtil hlavu. Zachráněný Hatteras stiskl Američanovi ruku a řekl mu, že bude rád, pokud oba spolu vkročí na severní pól. Takto se nepřátelé smířili.
Jelikož Bell již dokončil stavbu šalupy, rozhodli se, že nebudou čekat, až se moře zcela uvolní. Vždyť lehkou šalupu mohli naložit na saně a tak postupovat na sever; až narazí na volné moře, mohou pokračovat v cestě na palubě šalupy. Den odjezdu určili na 25. červen. Pár dní před odjezdem se v ledu uvolnilo několik kanálů, proto se rozhodli vyzkoušet plavební schopnosti člunu. Při návratu z plavby se stali svědky lovu medvěda na tuleně. Medvěd číhal na tuleně u vzduchového otvoru. Když se vynořil, polapil ho medvěd silnými tlapami a zardousit. Několik dní před odjezdem dělali poslední přípravy na cestu, naložili na saně šalupu, potřebné zásoby, zavazadla, nafukovací člun a ostatní potřeby. Vskutku psi budou mít co táhnout, vždyť sáně s nákladem vážily snad sedm set kilo. Od severního pólu je dělilo asi 725 kilometrů; počítali, že denně urazí asi 24 km, to znamená, že cíl dosáhnou za měsíc.
Když už provedli všechny přípravy, ba pod dozorem doktora se i tělesně zotavili, nastoupili ráno 24. června cestu na severní pól. Hatteras chtěl podle možností postupovat pevninou přímo k pólu. První dny se jim dařilo urazit až třicet kilometrů denně. Počasí bylo stále teplejší. Místy už sníh zcela roztál a cestovatelé museli obcházet velké kaluže vody. I ráz krajiny se měnil, jakoby působením sopečné činnosti. Strmé štíty dosahovaly značnou výšku, z některých se občas valily laviny sněhu a ledu.
Čtvrtého července se dostali do husté mlhy. Postupovali jen velmi pomalu. Na návrh doktora si udělali několik pochodní tak, že namočili koudel do lihu a přivázali na dřevěné tyče. Mlha trvala dva dny, ztratili orientaci a bloudili do kruhu, takže natrefili na vlastní stopy, které zpočátku pokládali za stopy cizince. Proto se v následujících dnech snažili postupovat co nejrychleji. V noci běsnila strašná vichřice a nejednou se zdálo, že jim odnese i stan, pod který se uchýlili. Bylo slyšet hukot a praskot, jakoby se řítili laviny nebo trhaly a na sebe narážely velké ledy. Z toho usuzovali, že jsou blízko pobřeží.
Na druhý den se vichřice utišila, takže mohli pokračovat v cestě. Už pohled z kopce je přesvědčil, že na severu je moře, tam se totiž nad obzorem vznášel tmavý opar, který nazývají mořským odleskem. A opravdu, za tři hodiny dorazili k pobřeží. Kam oko dohlédlo směrem na sever, všude bylo volné moře. Pouze u břehu zůstalo něco z ledového pole, zbytek rozmetala a odehnala noční vichřice.
Rozhodli se co nejdříve pokračovat v cestě po vodě. Podle měření a výpočtů byli v přímé čáře ještě 280 km od pólu. Sáně rozebrali a spolu s ostatními zásobami naložili na šalupu, která se už kolébala na vlnách moře. Mořskou pouť nastoupili 10. července. Hladina moře byla klidná, voda zcela průzračná, takže se zdálo, jako by se jejich člun vznášel ve vzduchu nad bezednou propastí. Moře se hemžilo rybami a jinými mořskými živočichy. Nad nimi se vznášeli velcí bílí albatrosi. Při příznivém větru urazili takto za dva dny značný kus cesty.
Navečer spatřili v dálce nad obzorem jakýsi kouř, z čehož usuzovali, že v blízkosti pólu je činná sopka. Doufali, že brzy jako první lidé vstoupí na neznámý sopečný ostrov, který je buď přímo na severním pólu, nebo velmi blízko u něj. Pochopitelně se tak nestalo bez překážek. V noci se strhla hrozná polární bouře, jakoby jim příroda chtěla zabránit dostat se k pólu. Bouře trvala i celý druhý den. Směr větru se stále měnil, nárazy prudké vichřice střídalo úplné bezvětří. Takto se dostali až na 5 kilometrů k pobřeží. Hatteras držel kormidlo a křižoval proti větru. Vtom se k šalupě blížila obrovská ledová kra, na níž se zmítalo množství bílých ledních medvědů. Jen o vlas unikli srážce. Najednou se loď dostala do mohutného kruhového víru, který ji táhl do svého středu. Člun se hnal a točil velkou rychlostí. Když se plavci vzpamatovali, spatřili, že Hatteras zmizel. Marně ho volali a hledali. Zajisté se ho zmocnil vodní vír a kapitán těsně před cílem zahynul.
Ráno 11. července se vichřice utišila a vlnobití ustávalo. V dálce asi pěti kilometrů spatřili zem – byla to vlastně jen jediná velká, 1.500 metrů vysoká sopka. Z jejího kráteru šlehal kouř a oheň, chrlil celé masy rozžhavených kamenů, po jejích svazích stékaly jako bouřlivé potoky proudy lávy. Šalupa vklouzla do malého skalního zálivu. Duk ani nečekal, až přistane na břehu, ještě předtím vyskočil na skalní břeh a zmizel za skálou. Brzy se však ozval znovu. Když ostatní přistáli a běželi za ním, stál nad bezduchým tělem svého pána, zahaleném do anglické vlajky. Doktor však brzy zjistil, že Hatteras žije. Když se probral z mdlob, tiše oznámil, že ostrov je přesně na severním pólu, jeho sem vyhodily vlny, a tak je prvním člověkem, který na toto místo vkročil.
Když později Altamont a Clawbonny provedli měření, zjistili, že severní pól je přesně na temeni sopky. Sepsali o tom listinu, kterou všichni podepsali. Našli i malou jeskyni, do které se na noc uchýlili. Všichni předpokládali, že tím se jejich cesta skončila, vždyť dosáhli země, která se rozprostírala na severním pólu. Podle geologické struktury usoudil dr. Clawbonny, že se sopka pouze nedávno vynořila z moře a možná, že za krátký čas opět klesne pod hladinu. Hatteras byl celou noc neklidný a ráno oznámil, že dosáhne svého cíle, i kdyby měl přitom zahynout. Marně mu to ostatní rozmlouvali. Zmocnilo se ho zajisté šílenství a neuspokojí se, dokud neprojde těch posledních 1500 metrů, které ho dělí od pólu, i kdyby měl vkročit přímo do kráteru sopky. Nechtěli použít násilí, proto se rozhodli, že ho doprovodí při výstupu na sopku s tím, že pokud bude třeba, zadrží ho i násilím. Hatteras rychle vystupoval po strmém svahu sopky. Po třech hodinách byli ostatní již zcela vyčerpaní, k vrcholku chybělo ještě asi půl kilometru. Clawbonny chtěl Hatterase zadržet. Ale Hatteras neuvěřitelně odvážným skokem přeskočil široký proud lávy a zmizel za kouřovou clonou. Slyšeli pouze jeho hlas: \"Na sever! Na sever! \". Pouze Duk se odvážil přeskočit široký proud lávy, ostatní se marně pokoušeli ho obejít. Hatteras pořád stoupal. Když se kouř trochu rozdělil, uviděli jeho postavu, jak nese hůl s anglickou vlajkou. Přes hodiny trvalo, než se Hatteras dostal na temeno sopky. Clawbonny ještě jednou zoufale volal, aby se vrátil. Ale Hatteras neslyšel. Vtom vykřikl Altamont: \"Zachráním ho!\" Ale než ho mohli zadržet, přeskočil široký proud lávy a rychlé stoupal za kapitánem. Hatteras zatím vystoupil na útes, který se tyčil nad kráterem. V ruce držel vlajku. Kolem něj létaly rozžhavené kameny ze sopouchu. Najednou se skála pod ním uvolnila a Hatteras zmizel. V této chvíli tam však doběhl Altamont a zachytil ho při pádu do propasti. Za půl hodiny už spočíval v náručí svých zoufalých přátel. Brzy se probral z mdlob, ale jeho oči hleděly nepřítomným pohledem. Dobyvatel severního pólu zešílel.
Cesta kapitána Hatterase tak smutně skončila. Jeho druhové navršili na místě, kde kapitán vstoupil na břeh ostrova, skalní pyramidu z obrovských balvanů a do ní vložili opis listiny, kterou všichni podepsali. Na čelní balvan vyryl Bell dlátem nápis: JOHN HATTERAS – 1861. – Téměř tři měsíce trvala cesta zpátky, nejprve po moři, pak po pevnině, překonávali nebezpečí a útrapy. Cestou našli i mrtvoly vzbouřenců z Hatterasovy lodi, kteří zahynuli na zpáteční cestě. Nakonec je zachránila dánská velrybářská loď. 15. října podal dr. Clawbonny zprávu o výsledcích cesty Londýnské zeměpisné společnosti. Hlavní hrdina však žil klidně, i když duchem nepřítomný, v sanatoriu nedaleko Liverpoolu. Když se procházel po parku ústavu, vždy kráčel neochvějně na sever ...
Mapka severních polárních oblastí s vyznačenou cestou dobrodružné výpravy kapitána Hatterase.
y
