y
Jak švec čerta ošidil
Kdysi žil jeden nespokojený švec. Osud mu nepřál ani dost suchého chleba a ještě mu nadělil svárlivou ženu.
Jednoho dne si řekl: „Jinde se mi povede líp. Nikdo mi nebude vyčítat, že jsem lenoch, a co si vydělám, aspoň v pokoji sním.“ Sebral se a utekl z domu.
S rancem na rameni a s holí v ruce si vykračoval cestou – a tu někdo za ním volal: „Kampak, příteli?“ Obrátil se a uviděl spěchat za sebou nějakého cizince.
„Do světa jdu,“ odpověděl švec. „Utekl jsem od ženy nemohl jsem s ní vydržet.“ „Já také od své báby utekl. Zlá byla, div mi oči nevyškrábala,“ řekl cizinec. „Jsem čert, ale nic ti neudělám. Dobře se nám povede.“ Šli spolu a povídali si.
Švec se čerta nebál. Spřátelil se s ním a brzy byli nerozluční, jako by spolu rostli od narození a husy pásli. Přicházeli ke královskému městu a čert řekl: „Budeš-li mne poslouchat, nemusíš se starat o chleba. Usadím se do královské dcery a ty mne půjdeš vyhánět. Král ti dobře zaplatí.“
V královském městě si všude lidé povídali, že princezna se roznemohla a třeští, jako by se pomátla. Král dal vyvěsit na rohy ulic vyhlášky, že kdo princezně pomůže, bude jeho zetěm a spoluvladařem.
Z celého království se hrnuli do zámku nejlepší doktoři. Ale proti moci pekelné jejich vědění nic nezmohlo. Král byl zoufalý: princezně bylo den ode dne hůř.
A tu se u brány královského zámku objevil švec, přestrojený za učence. Přivítali ho a vedli do komnaty nemocné.
Všichni se divili, že podivný učenec jí nedal žádné léky. Jen dobrou čtvrt hodinu cosi nad ní povídal nesrozumitelným jazykem.
Sotva umlkl, princezna se utišila a byla zdravější než kdy dřív. Učenec se obrátil k jejímu otci: „Starý jsem, pane králi. Nechť si tvá dcera vybere muže sobě rovného. Spokojím se s odměnou, abych bezstarostně mohl trávit svoje staré dny.“
Král mu dal tři sta zlatých a nabízel mu ještě veliký statek. Ale švec poděkoval, vzal jen peníze a odešel.
Za městem ho čekal čert. Rozdělili se o peníze a měli se dobře. Když všechno utratili, čert řekl: „Půjdeme do jiné země a já se zase usadím v dceři královské. Ty mne přijdeš vyhánět a král ti dobře zaplatí. Sám si ale plat určíš, a to šest set zlatých.“
I do tohoto královského zámku se sjížděli lékaři z celé země. Přijížděli slavní doktoři i z ciziny. Museli však odejít s nepořízenou, princeznu nevyléčili. Pomohl jí švec, přestrojený za učence. Král mu rád dal mnohem víc než šest set zlatých.
Na silnici za městem podával švec čertovi polovinu odměny. Čert ji nevzal. „Víš, ševče, mne už to toulání po světě omrzelo. Nechej si všechny peníze a vrať se domů. S penězi tě tvá bába u sebe strpí.“
„A kam půjdeš ty?“ zeptal se švec. „Usadím se zas v nějaké dceři královské. Až ji umořím, zahnízdím se do jiné a tak nachytám hodně duší. Ale ty si pamatuj: Kdyby tě nevím jak nutili léčit posedlé, neodvažuj se! Roztrhal bych tě na kusy!“ To pověděl a byl pryč. Jen smrdutý dým po něm zůstal.
Švec se vrátil domů. Když ševcová uviděla váček s penězi, přivítala muže s vlídnou tváří. Nepověděl však, jak vlastně přišel k tolika penězům. Namluvil ženě, že našel poklad.
A tu jednoho dne zastavil před ševcovou chaloupkou kočár se zpocenými a uprášenými koňmi. Vystoupili z něho dva nastrojení páni a vrazili do světnice.
Švec byl sám doma. „Přijíždíme z daleké země a náš král ti vzkazuje, abys hned jel s námi. Musíš uzdravit jeho dceru,“ vyřizovali poslové. Dobře víme, že jsi dvěma královským dcerám pomohl.“ Marně se švec vymlouval, že se drží svého řemesla a do umění lékařského se neplete. „Buď půjdeš s námi, nebo tě dá král oběsit. To je poslední slovo.“
Mám viset nebo mne má roztrhat čert, pomyslil si švec, a jel s královskými posly. Byl rád, že jeho žena chodila kdesi po klepech. Musil by jí povědět, že mu k penězům pomohl čert.
Přijeli do zámku a švec se zhrozil: s dcerou královskou bylo mnohem hůř než s těmi předešlými. Předložili mu jídlo; ani se ho nedotkl, seděl jako bezduchý.
Pak vstal a poručil: „Nikdo nesmí být svědkem mého umění. Musím být s nemocnou sám.“ Třásl se jako osika, když vstoupil do komnaty. Ubohá byla v nejprudším zuření.
Zasípal z ní čertův hlas: „Ty přece jdeš?“ „I mlč!“ křikl švec. „Ani nešpitej!“ „Co se stalo?“ zašeptal čert. „Naše báby nás hledají, aby nám navlékly chomouty a oraly námi - .“ Švec ještě nedopověděl a okno se rozlétlo, kusy skla na podlaze a komnata plná čpavého dýmu.
Čert odletěl do horoucích pekel. Bába ho poděsila a znechutila mu bydlo mezi lidmi. Víckrát se na svět nevrátil a dcery královské od té doby měly pokoj.
Král vzal ševce na zámek. Poslal i pro jeho ženu a zaopatřil jim dobré živobytí až do smrti. Švec vypověděl ženě všechny své příhody. Když ji chtěl pozlobit, říkal, že s ženami nemůže vydržet ani čert.
