y
Koza rohatá a ježek
Bylo, nebylo, přesně to nikdo neví, v horské dědině žil starý zahradník. Ten měl doma dva poklady, které opatroval jako oči v hlavě: zahradu na plody bohatou a mlsnou kozu rohatou. Zahrada mu péči zlatým ovocem oplácela a koza ho chutným mlékem sytila. Přivázaná ke kůlu spásala trávu a když ji nikdo neviděl i listí ze stromů ožírala.
Jednou zahradník obíral jablka a na kozu nedával pozor. A koza sama si v sadu hrála na zahradníka. Odtrhla z kůlu svůj provaz a spásla všechno, šípky, štěpy, mladé stromečky, zelí i řepu. Žrala jahody i květiny, byly to pro ni hody. Hospodář běží, vlasy si trhá a na kozu se zlostně vrhá: Počkej, čerte rohatý, hned se dočkáš odplaty! Napůl oderu ti hřbet, vyženu tě hned. Co jí slíbil, udělal. Milou kozu chytil za rohy a odřel jí kus jejího kožichu.
Byla koza rohatá, do půl boku odratá, utíkala horami, lesem, říčkou, děrami. Unavená ukryla se do liščí nory a uvelebila se na měkkém pazdeří.
Vtom přišla liška domů a souká se do nory. Nakoukne dovnitř a vidí, že v brlohu je podivné zvíře. Neznámé zvíře vstalo ze slámy, zadupalo nohama a volá: Já jsem koza rohatá, do půl boku odratá, cupy - dupy nohama, potrkám tě rohama.
Ulekla se liška, utíkala, naříkala, až se to z hory ozývalo. Potkal ji vlček, ryšavý strýček a ptá se: „Proč pláčeš, lištičko sestřičko?“ „Ach, vlčku, dobrý strýčku, jak bych neplakala, vždyť jsem tak tak z domu utekla. Z vlastního brlohu mě vyhnalo jakési hrozné zvíře. Oči mu jako oheň svítí, hlava – jak čert rohatý. Utíkejme, vlčku, utíkejme!“ Naparuje se vlček, zuby cení: „Pojď, já ho vyženu!“
Přišli spolu k noře a vlk dovnitř zavolal: Kdo jsi, zvíře v liščí díře? Nato koza zaječela, zadupala, oba strašpytle odehnala: Já jsem koza rohatá, do půl boku odratá, cupy - dupy nohama, potrkám vás rohama.
Lekl se i vlček, chudák, a oba utíkali, naříkali po horách. Na mýtině u potůčku je potkal medvěd: „Proč pláčeš, lištičko sestřičko?“ „Ach, můj milý bratříčku medvěde, jak bych neplakala? Srdce se mi strachem svírá, z nory strašné zvíře zírá.“ Rozhněval se medvěd, zařval, až se hory třásly: „Pojď, já ti ho vyženu!“
Všichni přišli k noře a medvěd do tmy zavolal: Kdo jsi, zvíře, v liščí díře? Ale koza zase zadupala, takže se i medvěd polekal.
Tři zvířata utíkají, naříkají, až se hory ozývají. Na cestě dolů kopečkem potkali se s ježečkem: „Proč pláčeš, lištičko kmotřičko?“ Ptá se ježek. „Jak bych neplakala, když mě z domu vyhnalo strašné zvíře.“ „Pojďte, já ho vypudím!“ chlubil se ježek. „Ach, ty malý ježečku, co to povídáš? Vždyť my jsme tam všichni byli a nic jsme nesvedli,“ říkají zvířátka. Ale ježek se nedal: „Třebaže jsem malý ježourek, předběhnu vás a první vlezu do díry.“
Běží ježek dolů z kopce, do klubíčka se stočil a tak se kutálel dolů ze svahu. Liška, vlk a medvěd za ním opatrně sestupovali.
Ježek přišel k díře a hned volá dovnitř: Kdo jsi, zvíře, v liščí díře? Uvnitř koza zamečela a zadupala: Já jsem koza rohatá, do půl boku odratá, cupy - dupy nohama, potrkám vás rohama. Ale ježek se nelekl a vkutálel se dovnitř: Jestli trkat chceš, honem z nory běž. Moje ostny píchají, do práce se hned dají. Já jsem ježek, jež, popíchám tě též!
V noře začal ježek kozu píchat do odřeného boku, škrabat a kousat ji do ucha, až koza div že z kůže nevyskočila. Zamečela od bolesti a vyběhla ven.
Při křiku přiběhli všichni. Medvěd chytil kozu za rohy, liška za nohy, ježek se držel ucha a vlček ji roztrhal. Při práci si vesele zpívali: Už je koza rohatá celá z kůže odratá, nedupe už nohama a netrká rohama.
Všichni měli výbornou večeři. Z masa byla pečínka, z kůže střapatý kožich a z rohů věšák na šaty. Medvěd vypil krev, vlk sežral maso, liška si pochutnala na vnitřnostech a ježkovi dali okousat kosti.
Od těch dob bydlí liška spokojeně ve své noře. Vlk i medvěd spokojeně slídí po hoře a ježek si na zimu ukládá jablka v komoře. Večer se vždy u lištičky zastaví na kus řeči a vzpomínají, jak přemohli hrozné strašidlo – kozu rohatou.
