Marně prosili chudí lidé primátora, aby se staral o pomoc, marně k němu vztahovali ruce. V nevšímavé pýše procházel představený města uličkami a raději se chudým čtvrtím vyhýbal. Pravdu měl kovář Vít, který radil nespoléhat na radniční pány.
A opravdu – konšelé si s myší pohromou příliš hlavu nelámali. V jejich prostorných a čistých domech bránili přece sluhové panský majetek proti myším. Konšelé a písaři na radnici hodovali a připíjeli si – co jim bylo do nuzáků, podruhů a žebráků!
Když se už zdálo, že myši Hammeln zaplaví, když už na trávnících a na stromech v městských zahradách zbýval sotva zelený lístek, když už se obyvatelé v nejvyšší nouzi chystali opustit své rodné město, objevil se tu znenadání podivný cizinec. Hubený, kostnatý šel uličkami a po náměstích s pohledem upřeným k zemi. Lidé se mu vyhýbali, v divné bázni jen zpovzdálí za ním pokukovali.
Zamířil rovnou k radnici. A kdo se za ním odvážil až tam, nelitoval. Cizinec totiž nabídl radním pánům, že město myší zbaví. Zaradoval se primátor i konšelé – však už i jim bylo z té myší havěti úzko -, ale první jejich otázka byla, co by to stálo. Dohadovali se, smlouvali – inu, nadarmo to nebyli bohatí kupci a cechovní mistři. Nakonec se přece jen domluvili. Cizinec odvrátí myší pohromu a konšelé mu vyplatí dvě stě tolarů.
Ukázalo se, že je to krysař napodiv znamenitý, jakého dosud nikdo neviděl. Sedl si on na roubení staré, dávno vyschlé kašny, vytáhl z torby tenounkou píšťalu a zahrál zvláštní, podivně písklavý nápěv. Hned při prvních tónech myši po celém městě strnuly, zvedly slídivé čenichy, ale už jako v zavanutí větru se celý myší pronárod rozběhl ke kašně, kde seděl krysař.
Ze všech stran jako mrak zavalily náměstí kolem kašny, tísnily se v přilehlých uličkách, kupily a tlačily se jedna přes druhou. A tu se krysař zvedl a pustil se městem k jedné z bran. Myši v proudech za ním, jako beze smyslů, jako očarované – za hlasem jeho píšťaly.
A krysař je vede ven přes luka za městem k řece. Tam je konec myší slávy. Krysy, potkani i ty drobné hlodaly se ženou jako slepé do vody, proud je odnáší, vlny se nad nimi zavírají a brzy je louka prázdná. Jen řeka šumí a plyne dál pod starými vrbami.
Vesele vítají Hammelnští krysaře. Ruce mu podávají, děkují mu šťastnými úsměvy a vděčnými pohledy, i ta poslední kytička, co zůstala uchráněna, patří jemu. V celém městě nezbyl jediný myší ocásek. Krysař se vrací jako vítěz z boje.
Ale v radní síni ho čeká překvapení. Radní páni sice děkují, úlisně špulí ústa, ale platit smluvenou odměnu – to prý ne, to byl jen žert – hehe -, kdepak dvě stě tolarů! A zač – za trochu pískání, za myší písničku a za procházku k řece? Krysař mlčí, nehádá se. Jen oči přimhouří a odchází.
Zase usedá na zábradlí staré kašny, zase hraje písničku, ale jinou než prve, podivnou, mnohem smutnější. Její melodie přivolává děti z celého města. Jdou, běží, batolí se, beze slova. Přestaly uprostřed svých her a teď se tlačí kolem krysaře a poslouchají.
Za chvíli celý ten ztichlý zástup chlapců a děvčátek jde za krysařem, za jeho písní jako v snách. Nevidí ani neslyší své táty a mámy, kteří stojí v hrůze a bezmoci. Divné kouzlo jim brání hnout se z místa, zadržet, zachránit synky a dcerky. A krysař míří opět k bráně, která vede do luk – k řece.
Běda! Není záchrany pro děti města Hammeln. – A přece! Krysař se náhle zastavil a zamyslil se. Vždyť vlastně za vinu konšelů trestá nevinné. Přestal pískat – kouzlo pominulo. Děti se probraly z omámení a letí do náručí svých rodičů. A krysař se usmívá.
Jeho úsměv je stále spokojenější, když potom večer nahlíží okny chudých domků. Rodiny se tam sešly k večeři, maminky ukládají děti k spánku. Tolik štěstí by byl krysař zničil svým nespravedlivým trestem.
Odplata čeká pravé viníky. Krysař se pustil k radnici. Okna tam září, veselé hlasy zaznívají. Město spí, ale radničním pánům se do postele nechce. Radují se, vesele si mnou ruce.
Však mají proč. Pochvalují si, jak vyzráli nad tím cizincem, nad krysařem. Město je čisté, bez myší – a oni ušetřili dvě stě tolarů. Pokladnice je stále plná, bude dost peněz na hostiny.
Zatím krysař pod balkónem začal hrát po třetí – a zase jinou písničku. A už se otvírají dveře radnice, primátor, konšelé, písaři – jako očarovaní vycházejí do měsíční noci a mlčky jdou za krysařem.
Vede je tichými uličkami k bráně, která směřuje k řece. Žoldnéři v hradebních strážnicích se mohou zdivit, kamže se radniční panstvo vydává tak pozdě na noc – a z města ven.
Jdou cestou v lukách, noční rosou, ve stříbrném měsíčním světle. Šlapou těsně za sebou, kam je vede hlas píšťaly, tam, kde se černají staré vrby, tam, kde šumí řeka.
Krok za krokem po břehu, rákosím, do vody, do hluboké tůně – teď už vpředu ne krysař, ale primátor a za ním ostatní. Jeden za druhým – šláp, ťáp – a řeka se nad nimi zavírá – jako nad těmi krysami.
Slavně se ráno město probudilo. Po vydřiduších z radnice ani potuchy. Krysař napověděl, lidé si domyslili, strážní dosvědčili, kam panstvo zmizelo. Jen plná pokladnice po nich zůstala. Na náměstí u radnice hlava na hlavě. A kovář Vít jménem všech tiskne krysaři pravici za všechno, čím městu posloužil.
Zvou ho, aby s nimi zůstal, však by jim jeho rady byly k dobrému. Ale krysař s úsměvem vrtí hlavou. Musí dál, je ho potřebí i jinde. Doprovázejí ho k bráně a ještě dlouho mu mávají, když krysař odchází cestou v lukách – pomáhat lidem a napravovat křivdy.
y
