Zatím dospěla nejstarší dcera a dostala povolení vystoupit na mořský povrch. Když se vrátila, vyprávěla o světlech, která viděla zářit z přímořského města.
Druhá sestra, která se následujícího roku vynořila z moře právě ve chvíli, kdy zapadalo slunce, vypravovala o nádheře jeho pohasínajících paprsků, bílých labutích, letících nad vodou, stejně jako ona vstříc klesajícímu slunci. Ó, jak jim malá mořská víla záviděla!
Třetí sestra byla nejodvážnější. Připlula až do ústí řeky a když se vynořila, spatřila lesem porostlé vrchy, zámky s nádherně upravenými zahradami a poblíž, v tichém zálivu, koupající se děti. Divila se, jak je možné, že mohou plavat a nemají rybí ocas jako ona. Také si s nimi chtěla pohrát, ale děti před ní poděšeně prchly, a když na ni začal štěkat pes, dostala strach a zase odplula zpátky do moře.
Čtvrtá sestra se po jejích zkušenostech neodvážila daleko. Nechala se houpat vzdouvajícími se vlnami, dívala se na modrou oblohu a lodě, které se vynořili nad obzorem. Netoužila se jim přiblížit. Raději si hrála s delfíny.
Narozeniny páté sestry byly v zimě. Moře bylo celé zelené a kolem plavaly velké ledovce, které se leskly jako démanty. Princezna si sedla na největší z nich a pozorovala lodě, opatrně proplouvající mezi ledovci. Bavilo ji zděšení námořníků, když ji spatřili.
Sestry teď často společně vystupovaly nad hladinu a malá mořská víla zůstávala sama. Toužebně se za nimi dívala a bývalo ji v té chvíli moc smutno. Nesmírně se těšila na svět lidí tam nahoře.
Konečně jí bylo také patnáct let. „Tak jsi vyrostla,“ řekla babička. „Pojď, ozdobím tě jako tvé sestry.“ Posadila jí na hlavu věnec z vodních lilií a kolem krku pověsila perlový náhrdelník. „Aby každý viděl, že jsi dcerou mořského krále!“
Ale to již princezna neslyšela. Vznášela se lehounce vzhůru a vyhoupla se nad mořskou pláň. Přímo nad ní svítila večernice. Vzduch byl mírný a svěží, moře hladké jako zrcadlo. Tu najednou zaslechla hudbu. Ohlédla se a spatřila velký koráb, spočívající klidně na hladině.
Víla k němu připlula a okénkem kajuty nahlédla do nádherně osvětleného sálu, kde bylo plno slavnostně ustrojených dam a pánů. Někteří tančili, ale většina z nich se tlačila kolem mladíka, který byl ze všech nejkrásnější. Byl to princ, který právě dnes slavil své šestnácté narozeniny a slavnost se pořádala na jeho počest. Bylo již pozdě, ale malá mořská víla se nemohla od lodi a pohledu na krásného prince odtrhnout.
Tu najednou se zvedl vítr. Loď se začala kymácet. Plachty se nadouvaly, vlny stoupaly a na obzoru se začaly kupit hrozivé mraky. Vypukla bouře. Blesk stíhal blesk. Veliká loď letěla divokým mořem a vlny se převalovaly přes její palubu. Marně se námořníci snažili stáhnout plachty. Pod prudkými údery vln se zlomil hlavní stěžeň, loď se začala pokládat na bok a vnikla do ní voda.
Víle se ten zmatek zpočátku líbil. Hledala mezi lidmi, klesajícími ke dnu svého prince. Těšila se, že s ní bude dole v hlubinách. Tu si ale uvědomila, že lidé nemohou žít ve vodě, že by ho již živého nespatřila. Musí ho stůj co stůj zachránit. Vrhla se mezi trámy a zbytky lodě až konečně prince uviděla. Jen s velkou námahou se mu dařilo udržet se nad vodou. Síly ho opouštěly a zdálo se, že již musí zemřít. Víla k němu rychle připlula, zdvihla jeho hlavu nad hladinu a nechala se nazdařbůh unášet vlnami.
Druhého dne bylo ráno po bouřce, ale po lodi nebylo již ani památky. Vlny donesly malou vílu s princem na břeh, kde moře tvořilo malý záliv a odkud bylo vidět na dům zpola ukrytý citroníky a palmami. Zde položila prince na hebký písek. Vroucně si přála, aby se mladík probral z mrákot. Hladila jej a líbala, volala, ale princ byl stále nehybný a oči neotevřel.
Tu najednou víla spatřila, jak z blízké budovy vyběhlo několik mladých dívek a ubíralo se ke břehu. Rychle se schovala za nejbližší skalisko a s napětím čekala, zda některá z nich nalezne ubohého prince.
Netrvalo dlouho a jedna z dívek se rozběhla ke břehu. Nejprve se ulekla, když spatřila nehybné tělo. Pak k němu poklekla. Ostatní dívky běžely zpátky pro pomoc. Tu najednou víla spatřila jak princ otevírá oči a usmívá se na dívku. Nevěděl, že jeho zachránkyní za skaliskem v tu chvíli zabolí srdce. Malá víla ještě počkala až prince odnesli do budovy v zahradě. Pak se smutně ponořila do vody a vrátila se do otcova zámku. Od té doby se často ráno i večer vracela na místo, kde prince zanechala, ale již ho nespatřila.
Malá mořská víla byla čím dá tím smutnější. Nemohla už svoji bolest sama unést a svěřila se sestrám. Jedna z nich znala prince a věděla, kde se rozkládá jeho království. Ještě ten večer se hned všechny společně vydaly k princovu zámku, který se vysoko tyčil nad okolí.
Nyní, když víla věděla, kde princ žije, probděla v jeho blízkosti téměř každou noc. Odvážila se proplout úzkým kanálem pod terasu, která vyčnívala daleko do moře. Odtud pozorovala mladého prince, někdy tančícího, nebo vracejícího se v houfu rozradostněné družiny z lovu, jindy zase sedícího samotného v záři měsíce na terase. V té chvíli jí byl princ nejbližší. Její touha stát se člověkem, byla tak veliká, že na nic jiného již nemyslela.
„Dala bych 300 let svého života za to, abych se mohla stát třeba jen na jediný den člověkem“, svěřovala se babičce. Moudrá žena se ulekla: „Takhle nesmíš mluvit! Věř mi, my vodní národ jsme mnohem šťastnější než lidé nahoře. Čím vším oni trpí! Bolestí, zlobou, závistí...buď šťastná, že můžeš 300 let se svými sestrami tančit a zpívat. A nyní pojď, má milá, dnes večer je na zámku ples a sejde se celá vodní říše. Všichni si přejí slyšet tvůj líbezný hlas.“ Slavnost již byla v plném proudu. V nádherně osvětleném sále tančili a zpívali vodní žínky a mužíci. Za skleněnou stěnou bylo vidět plno rybek a všelijaké vodní havěti, jak zvědavě sledují ten mumraj. Několik okamžiků se i malá mořská víla cítila šťastná. Když zpívala. Potom jí všichni tleskali a chválili, jaký má krásný hlas, nejlíbeznější v celém moři a jistě i na celé zemi.
Ale nepodařilo se jí zapomenout na krásného prince. Znovu ji zachvátila ta podivná slabost, kterou teď tak často cítila a malá mořská víla se rozhodla: „Chci mít lidskou duši, chci svého prince. Půjdu za mořskou čarodějnicí. Snad mi poradí a pomůže.“ Nikomu nic neřekla a vydala se k bouřícímu víru, za kterým čarodějka bydlela. Ještě nikdy nebyla v těchto strašidelných místech. Nerostly zde květiny, ani rybky se sem neodvážily. Stromy a keře byly holé a jejich větve připomínaly spíše chapadla chobotnice. Vymršťovaly se po víle, ale ta nedbala a prolétla kolem nich jako šíp.
Jak se teprve polekala, když uviděla dům mořské kouzelnice! Srdce jí prudce bušilo, a byla by se snad i vrátila. Touha po princi ji ale posílila a ona vykročila k domu postaveného z kostí lidských utopenců, před kterým seděla ohyzdná mořská čarodějka.
„Vím, proč ke mně přicházíš,“ přivítala vílu čarodějnice. „Tak ty se chceš zbavit svého rybího ocasu, aby se do tebe princ zamiloval!“ Babizna se skřehotavě zasmála, ale pak pokračovala dál: „Já ti pomohu, i když tě tím vlastně uvrhnu do záhuby. Připravím ti nápoj, který musíš před východem slunce na souši vypít. Po něm se ti rybí ocas změní na lidské nohy, ale pozor! Bude tě to bolet, moc bolet. I při každém kroku budeš mít pocit, že šlapeš po ostrých nožích. Chceš to vytrpět?“ „Ano, chci,“ odpověděla víla chvějícím se hlasem. „Jakmile se ale staneš člověkem,“ pokračovala čarodějnice, „nemůžeš se již nikdy stát opět vílou. Nevrátíš se již nikdy do vody ke svým sestrám. A nezískáš-li si princovu lásku a on se ožení s jinou, pukne ti srdce a ty se staneš mořskou pěnou.“ Princezna byla bledá jako smrt. Přesto znovu řekla: „Chci se stát člověkem.“
„To ale ještě není všechno, milá princezno,“ řekla čarodějnice. „Máš nejkrásnější hlas na světě a tím mi zaplatíš. To nejlepší co máš chci za svůj vzácný nápoj.“ „Co my potom zůstane!“ polekala se víla. „Tvá krásná postava, vláčná chůze a tvé výmluvné oči. To stačí na okouzlení lidského srdce.“ „Chci se stát člověkem. Připrav mi ten nápoj,“ řekla teď víla bez zaváhání. Čarodějka zatopila pod kotlem a začala do něho házet a přilévat různé tajemné přísady. Stále něco mumlala a princezny si ani nevšimla. Když byl nápoj hotový, podala ho princezně se slovy: „Tu jej máš a teď zavři oči!“ Princezna uposlechla. Neviděla co čarodějnice dělá, slyšela jen mumlání a ucítila její ruku na svých rtech. Když pak směla otevřít oči a chtěla čarodějnici poděkovat, nešlo to. Byla němá. Ani nevěděla, jak se dostala přes ten hrozný les k otcovu zámku. Několik okamžiků před ním postála, rozloučila se pohledem a pak se vnořila do temného moře.
Před východem slunce již seděla na mramorovém schodišti u princova zámku. Vypila kouzelný nápoj a rázem bolestí omdlela. Když se probrala, spatřila nad sebou skloněného prince. Tu se rychle podívala, zda její rybí ocas opravdu zmizel. Princ k ní vlídně promlouval. Ptal se kdo je a odkud se tu vzala. Jen smutně se na něho podívala a pokrčila rameny. Tu ji vzal princ za ruku a odvedl do zámku. Při každém kroku cítila bolest, jakoby šlapala po ostrých jehlách. Ale byla šťastná. Byla konečně s princem a ráda to pro něho snášela.
Oblékl ji do nádherných šatů z hedvábí a mušelínu. Z bývalého domova jí zůstaly jen perly od babičky. Všichni byli nadšeni její krásou. A co teprve, když začala tančit! Ještě nikdy nikdo neviděl tolik lehkosti, půvabu a krásy. Její oči zářili, ale zesmutněla, když princ tleskal zpěvu dívek. Vzpomněla si, že sama zpívala mnohem krásněji.
Večer, když všichni na zámku ulehli ke spánku, sedla si malá víla na poslední schod mramorového schodiště a smáčela si bolavé nohy v chladné vodě. To jí dělalo moc dobře. Vzpomínala na sestry tam dole v mořské hlubině. Jednou v noci se náhle její sestry objevily. Držely se za ruce a smutně zpívaly. Víla na ně mávala, až ji poznaly. Od té doby ji navštěvovaly každou noc a vyprávěly o domově.
Krásný princ si malou mořskou vílu zamiloval. Bylo mu v její blízkosti dobře. Ale nemyslel na to, že by ji učinil svou ženou. Měl ji rád jako svou rodnou sestru a proto se jí se vším svěřoval. Jednoho dne jí vyprávěl o dívce, která ho zachránila před smrtí, když jeho loď v bouři ztroskotala. Svěřoval se stále, jak byla krásná a dobrá, že ji nosí stále v srdci a žádnou jinou by již nemohl milovat. Ubohé víle se naplnily oči slzami. „Ach ne, neplač, ty jsi moje drahá sestřička. Tebe mi poslal vlídný osud. Tolik se mému obrazu podobáš. Máš dobré srdce a vím, že mě máš ráda. Nikdy se spolu nerozloučíme,“ zvolal princ, objal ji a něžně líbal do vlasů. Netušil, co způsobil. Malé mořské víle se zdálo, že na ni sáhla smrt. Nemohla mu říci, že ho tonoucího zachránila ona.
A tak přišel den, kdy požádal, aby ho doprovázela na cestě za nevěstou, za dívkou, kterou nosil v srdci. Byla to královská dcera, která se konečně vrátila z kláštera, kde byla na vychování. Víla věděla co ji čeká, ale chtěla být s princem do posledního okamžiku a tak svolila. Brzo odpluli do dívčina království. Jednou, za jasné noci, kdy se upřeně dívala do čisté hlubiny, zdálo se jí, že vidí rodný zámek a babičku stojící na cimbuří. Tu se náhle vynořily její sestry z vody a zoufale lomily rukama.
Příštího jitra vpluli do přístavu královského města. Na jejich počest se rozezněly všechny kostelní zvony, trubači troubili fanfáry a v přístavu je s jásotem vítal nespočetný dav lidí. Královský kočár si jen těžko klestil cestu pro vzácné hosty.
Zanedlouho potom spatřila malá mořská víla princeznu nevěstu, a dívala se zoufalýma očima na její vroucí přivítání s princem. S nevýslovným utrpením sledovala princovo štěstí. Jeho nevěsta byla opravdu krásná a hodná. Malá víla ji při svatebním obřadu držela dlouhou vlečku, ale téměř nic už nevnímala. Myslela na vlastní smrt.
Ještě toho večera se svatební pár rozhodl odplout zpátky do princovy země. Celý koráb byl slavnostně vyzdoben a osvětlen pestrými lampami. Námořníci a hosté se radovali, zpívali a tančili. Malá mořská víla se rozhodla, že svému princi naposledy zatančí tak, jak nikdy předtím. „To pro tebe, má lásko, jsem všechno opustila, svého hlasu se vzdala a denně muka snášela. A teď pro tebe zemřu.“ Ale princ nemohl číst její myšlenky. Když tanec skončil, vypukl jásot a potlesk a ona,
v tom všeobecném zmatku se vytratila na zadní palubu, kde nikdo nebyl. Položila unaveně ruce na zábradlí korábu a dívala se k východu, kde se již ukázaly první červánky. Věděla, že první sluneční paprsek ji přinese smrt.
Tu se náhle z moře vynořily její sestry. Byly zrovna tak smutné jako ona a bez svých krásných dlouhých vlasů. „Daly jsme je čarodějnici za radu pro tvoji záchranu. Tady máš nůž, pospěš si, dříve než vyjde slunce, musíš prince bodnout do srdce. Dělej sestřičko, je málo času!“
Víla odhrnula závoj ze svatebního lože, naklonila se nad spícím princem, který i ve spánku držel v náručí svoji ženu
a políbila ho na čelo. Zdvihla ostrý nůž, pak opět upřela oči na prince. Nůž se jí začal v ruce třást. „Nemohu ho zabít, mám ho příliš ráda... Odpusťte, sestřičky, to raději zahynu sama.“ odhodila prudce nůž
a vrhla se z lodi do moře právě ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a jeho paprsky už jenom ozářily
perlový náhrdelník, který se lehce houpal na mořské pěně.
Konec.
y
