Sedím pod stromem a přemítám, jak mi bude dobře, až budu tím čarodějem. Vyčaruju si dům a zahradu plnou zeleniny a stromy obsypané ovocem, jablky a hruškami velkými jak moje hlava. A za domem dvůr plný drůbeže a prasátko v chlívku a kravičku ve stáji, abych měl co jíst. Abych si mohl kdykoliv navařit zeleninovou polívku, brambory s máslem a mlékem, nebo sladký kompot a ještě všelijaké jiné dobroty.
Najednou na mě kdosi zahuhlá hrubým hlasem: - Hej ty, co tu chceš? - Hledám čaroděje, rád bych se u něj vyučil. - Já jsem čaroděj! - praví ten neznámý: - a právě potřebuji učně. Jak chceš, pojď se mnou! - Byl vysoký, štíhlý, na hlavě měl vysokánský klobouk jako rouru a černý kaftan se mu plandal kolem nohou. Vypadal úplně tak, jako čarodějové v pohádkových knížkách.
Zavedl mě do své chatrče, která byla nedaleko pod stromy. Chatrč byla vetchá, taktak že nespadla. Zakouřené, oprýskané stěny ji velice slabě podpíraly. Starý masivní stůl a postel s rozházenou slámou – to byl nábytek. V koutě starodávná pec s hliněnými potlučenými hrnci, pořádně připálenými – celé zařízení.
U malého okénka, zaskleného barevnými sklíčky, stál stojan s velikánskou čarodějnickou knihou. To bylo nejdůležitější. - Něco si vyčarujeme k obědu! - pravil čaroděj, když jsme vstoupili do chatrče. Přistoupil ke stojanu s knížkou a zalistoval v ní. Zepředu i zezadu chybělo pár stránek se zaklínadly a čarami. Ty, co v knize zůstaly, byly ohmatané a slepené, takže jen stěží mohl listovat. A mimo to myši ohryzaly rohy, protože v čarodějově chatrči nic vhodnějšího na zub nenašly. - Postav hrnce na sporák! - pravil. Začal z knihy předčítat. Čekal jsem, že najednou zabublá v hrncích voda a vykoukne z vody šunka, klobásy a jiné dobroty. Ale hrnce nic. - Zatop v peci, dřevo je pod kůlnou! - zahuhlal na mě nevrle. Zatopil jsem, nalil vodu do hrnců a čekám. Čaroděj čte, čte, přistoupí k peci, máchá rukama, míchá vařečkou vodu, ale voda zůstala vodou. Nezhoustla jako omáčka, ani jako polévka a o nějaké šunce nebo klobáse ani potuchy. Nevyčaroval vůbec nic.
- Ta zaklínadla a čarování nemají začátek ani konec, nic nemohu vyčarovat. Bylo by dobře, kdybys došel na pole a přinesl trochu zeleniny a brambor – řekl.
Když jsem se vrátil, byl na stole chleba bez střídky a holá kost. - Podařilo se, přece jen se podařilo! Raduje se čaroděj. - Aspoň něco! - A kde je maso? - zeptal jsem se, když jsem zvedal tu holou kost. - Mělo být v rozích té knihy, co myši ohlodaly. Proto chybí. Nevadí, i tak uvaříme dobrý oběd!
Čaroděj dál četl z knihy a já jsem očistil zeleninu, hodil do hrnce k té holé kosti a brambory jsem postavil do druhého hrnce. Navařil jsem jakýsi chudobný oběd, nemastný, neslaný, nechutný. Čaroděj se mračil, ale snědl oběd a rozmrzelý odešel. Nakázal mi uklidit chatrč a vyhledat v knize taková zaklínadla, u nichž nechyběl začátek, konec nebo prostředek, aby se nám čáry vydařily.
Čtu v té knížce, vlastně jen slabikuju, protože jsem se ani pořádně číst nenaučil, ale celého v ní nic nebylo. Vyčaroval jsem si od metly hůlku. Ale když mám pozametat, březové proutí si k ní musím přivázat. Číst umím moc pomalu, kdo ví, kdy se vyučím za pořádného čaroděje. Chtěl bych být velice moudrým čarodějem, abych znal všechna kouzla nazpaměť. Potom by mi mohly myši sežrat celou knížku, i tak bych mohl čarovat.
Toto není u mě žádný mistr! Měl bych zmizet! - myslím si. Nevím, či můj mistr čaroděj něco tuší, ale najednou mně stál za zády, jakoby věděl, na co myslím a huhlá: - Co, našel jsi něco kloudného? - Tady, tady – říkám celý polekaný a otevřu knihu asi tak vprostředku, kde byly stránky nejširší.
Čaroděj čte: - jak možno penýze z nyčoho vyrobyty a neslýchané množstvý majetku nahonobyty. - To je ono! - zaradoval jsem se.
Čaroděj čte, čte, rukama rozkládá. Najednou se mu pod rukama zabělá papírek. - Přisámbůh! - zahučí čaroděj, - Zase nic. Jen prázdný papír. - Pomalujeme ho jako peníze! - Neumím malovat, jsem čaroděj, ne malíř! - Tak udělejte spoustu papíru! Zanesu ho do sběru! - Těžká práce pro čaroděje! - Ale za něj bychom si mohli koupit novou čarodějnickou knihu! - Čarodějnické knihy se už teď neprodávají. Čarodějnictví vymírá. Já jsem poslední tohoto řemesla. - Ještě jsem tu já! - vytahoval jsem se. Věřil jsem, že se v knize najde aspoň něco, co co bych se naučil a šikovně využil. Ale mistr mě zarazil: - Běž, ty čaroději, přines těch brambor a uvař večeři!
Po večeři mi vyčaroval místo peřiny a polštáře pár hader na pec. Spal jsem na nich. Tvrdě. Zdálo se mi o palácích, které jsem si vyčaroval, aby mi bylo lehčeji.
Ráno mistr čaroděj vymyslel, že půjdeme na ryby. Suché brambory se mu zprotivily. - Vezmi knihu a stojan! - Nařídil mi a šel napřed. Kráčel rychle a netrpělivě se rozhlížel na všechny strany. Zahlédl jsem nápis: Zakázáno chytat ryby! Čaroděj si nevšiml ničeho. Vzal knihu a četl. Vyčaroval udici a zaradoval se. Ale když jsme si udici prohlédli, viděli jsme, že nemá háček. A já jsem si myslel, že vyčaruje i ryby. Ty budu muset nachytat sám. Háček jsme nenašli, ani špendlíček, který bychom ohnuli. - Zkuste čarovat, - povídám mistrovi: - Namočím provázek udice do vody, snad něco chytíme i bez háčku.-
Čaroděj nenačal ani řádek, když se zpoza křoví vynořili strážci pořádku, zařvali a ukazovali na mistra: - Aha, to je on, ten příživník! Žije z cizích mozolů! A hleďme, má i kamaráda! No pojďme, pojďme! A vedli nás s knihou a stojanem a udicí bez háčku. - Nic jsme neprovedli! - bráním se. A oni: - To si řekneme na strážnici! - Kdybychom byli chytili velrybu, mohli byste... - Ticho! - Pohrozili mi. Čaroděj neříkal nic.
Za velkou železnou bránou nás rozdělili. Od té doby jsem mistra neviděl.Možná, že se z vězení vyčaroval. Já jsem uvízl. Jinak je to tady jako u čaroděje: dveře bez klik, postele bez peřin, stěny odřené, nepěkné. Ale chleba má i střídu a polévka zeleninu a nočky, a pro brambory nemusím chodit na cizí pole, ale do kuchyně. Čistím je, jako u čaroděje. Ale k večeři je mám s máslem a mlékem. A nemusím se bát, že mě kvůli nim někdo chytí. Mohu se těšit, že mě už brzy propustí.
Kuchař mě učí za jiného čaroděje, než byl můj mistr. Za takovému, kterému se podaří všechna kouzla, vyjde mu začátek i konec i prostředek. Dal mi ušít bílý plášť a vysoký bílý klobouk, ne černý, jako měl můj starý mistr čaroděj. Koupil mi i velikou čarodějnickou knihu, kde jsou návody na všešlijaké mocné čáry a kumšty. Na obálce má nápis: „ Jak vařit zdravě, chutně, hospodárně“. To je něco pro mě! Už jsem se z ní naučil nazpaměť: - Zamíchat s kouskem másla, s troškou mouky a špetkou prášku nastrouhanou mrkev – a nevěřil jsem svým očím. Vyšla mi z toho vrchovatá mísa koláčků posypaných vanilkovým cukrem. A tak žluťoučké, jako by v nich bylo aspoň pět vajec.
V knize jsou i taková kouzla, jak je možné téměř z ničeho, řekněme z trošky zeleniny udělat takové pochoutky, o jakých se mi v životě nesnilo. Ani v těch mých vymyšlených palácích jsem se s ničím takovým nesetkal. To jsou kouzla! Člověk nemá vařit jen proto, aby se nasytil. Ale musí vařit tak, aby byl zdravý a odolný proti chorobám. To jsem vyčetl v knize v kapitole „O vitamínech“. Teď už budu opravdovým čarodějem. Takovým, co umí přičarovat člověku víc zdraví, radosti do života, spokojenosti. A to je největší kouzlo na světě.
Konec.
y
