O sedmi kozlátkách

V pěkné, čisté a útulné světničce žila koza se svými sedmi kozlátky. Kozlátka byla čiperná, skotačivá a hravá, ale málo maminku poslouchala. Dělala jí značné starosti. Jednou se stalo, že musela někam sama odejít. Zavolala tedy kozlátka, shromáždila je okolo sebe a povídala: „Dětičky moje, musím odejít, nechám vás doma na chvíli samotné. Buďte hodné a nikomu neotvírejte, dokud neuslyšíte můj hlas.“ Kozlátka poslušně přislíbila. Matka pevně zavřela dveře a odešla.

Cestou lesem neustále myslela na své děti. Zatím doma mladá kozlátka si spolu hrála. Poskakovala, kutálela si s míčem, tancovala vespolek a zkrátka dováděla. Pomalu by byla maminku zapomněla.

Najednou někdo skřípavým hlasem volá za dveřmi: „Kozlátka moje milá, otevřete mi, já jsem vaše maminka.“ Ve skutečnosti to byl nenasytný vlk. Kozlátka se překvapením ulekla, ale poslouchala, poslouchala a potom odpověděla: „My neotevřeme, to není hlas naší maminky, ona má tenký hlásek.“ Vlk se tím ale nedal odbýt. Netrvalo to dlouho, přišel zase a volal tenčím hlasem: „Kozlátka, má děťátka, otevřete rychle dvířka, nesu vám lahůdky pro vaše potěšení.“ Kozlátka zase poslouchala, ale potom odpověděla: „Neotevřeme, to není hlas naší maminky. Naše maminka má ještě tenčí hlásek. Ty jsi jistě zlý vlk. Ukaž nám nožičku!“ Vlk rozzlobeně poodešel. Věděl, že maminka kozlátek má bílou nožičku a tak i on si nabílil svou packu. Za chvilku zase byl u dveří a volal hlasem co možná nejtenčím: „Kozlátka zlatá, otevřete dvířka, nesu Vám mnoho sladkostí.“

Kozlátka již nemohla matčin hlas rozeznat. Dohadovala se mezi sebou, zde mají otevřít a když jim byla na požádání ukázána bílá nožička, nepostřehla záludnost vlkovu a domnívajíce se, že maminka již přišla, přece otevřela. Co však následovalo. Když kozlátka dveře pootevřela překvapená viděla, že do světničky místo maminky vběhl vlk. Ó ta hrůza. Nastal zmatek, pláč, ale všechno bylo marné. Vlk kozlátka sežral.

Pouze jediné se zachránilo, když se rychle schovalo do kyvadlových hodin. Vlk se nasytil a odešel si odpočinout. Zůstaly po něm pouze krvavé stopy a nepořádek ve světničce.

Vracející se maminka viděla, že se stalo neštěstí.

A tu, když tak stála smutná, přiběhlo k ní nejmladší kozlátko a všechno, co se přihodilo, jí podrobně vypravovalo.

Maminka věděla, kde má zlého vlka hledat. Vzala si sebou nejmladší kozlátko i nůžky a spěchaly, aby nešťastná kozlátka vysvobodila. Vlka našla ležícího v zahradě za plotem. Spal, jen si tak odfukoval. Rozhněvaná maminka nemeškala, nůžkami mu rozstřihla břicho a pak ihned všechna kozlátka k vzájemné velké radosti vyskočila a byla zachráněna. Na přání maminky naházela vlkovi do útrob kamení.

Ten se později probudil a měl velkou žízeň. Pomalu se dovlekl k vodě, avšak když se chtěl napít, byl kamením v břiše stržen do vody a utonul. Voda se za ním zvířila, zavlnila a tak nenasytný vlk zmizel navždy. Kozlátka již byla pamětlivá příkazů maminky a těšila se, že jsou zase všechna pospolu.

O sedmi kozlátkách

Výrobce

KSM

Délka

Označení

B0513

O sedmi kozlátkách

Podobné pohádky

Koza rohatá a ježek II.

Jak se Honza učil latinsky

Brok a puntík

Pohádka o třech oslech