y
O neposlušném kuřátku
Přišlo jaro. Starostlivá kvočna byla celá šťastná, že má kolem sebe medově žlutá kuřátka, která jí svým štěbetáním potěšovala. Měla však též hodně trápení s těmi malinkými batolátky-kuřátky, protože byla neposedná, neustále odbíhala, tu za letící muškou, tu za sestřičkou, takže je jen steží stačila uhlídat. Zvlášť jedno kuřátko z té malé rodinky bylo neposlušné a maminka je často musela shánět a hledat. Marné bylo napomínání a vysvětlování, že musí chodit pěkně s ostatními sestřičkami. Kdykoliv šly trochu na procházku, kuřátko odbíhalo, zůstávalo pozadu, lehce se stratilo a bylo třeba, aby se maminka za ním nejednou vracela. Na vážné domluvy kuřátko pokorně slibovalo, že bude hodné a nebude odbíhat. Ale obyčejně co slíbilo, ke své vlastní škodě nedodrželo.
Jednou, když tak sluníčko již pěkně hřálo, odebrala se kvočna s kuřátky na delší procházku. Měly se učit hrabat a vyhledávat potravu. Šly nedaleko potůčku, kde se samo hrálo malé kačátko. A tu se stalo kuřátko neposlušným. Jakmile zahlédlo černé kačátko, nemělo již trpělivosti se svými sestřičkami, využilo menší pozornosti maminky a uteklo k potoku. Černé kačátko lákalo kuřátko tak, že nemohlo odolat. Obě se navzájem rychle spřátelila.
Když si tak spolu hrála, najednou se kačátko odrazilo od břehu
a zlehka se houpalo na vodě.
Volalo při tom na kuřátko: „Pojď se mnou, kuřátko, zaplavem si spolu.“ Před překvapeným kuřátkem se otevřel zase nový, dosud nepoznaný svět. Nikdy ještě nevidělo tolik vody, jako v tomto potoce, do kterého před chviličkou skočilo hlavou dolů černé kačátko. Čistá vodička žbluňkla při břehu a vábila kuřátko, aby se též osvěžilo. Při tom si představte, že kačátko ještě na kuřátko neustále volalo: „Pojď, kuřátko, za mnou, pojď, neboj se.“ Kuřátku bylo velmi líto ,že se nemůže s černým kačátkem houpat na hladině vody, ale při tom si zase vzpomínalo na vážné připomínky maminky, že musí být vždy opatrné a hodné. Zatím co kuřátko stálo na břehu, kačátko kroužilo na vodě sem a tam a pobízelo kuřátko: „Neboj se, zavři očka a skoč za mnou, budu počítat, kdy se odvážíš.“
Tu nešťastné kuřátko rázem zapomnělo na všechny rady i dané sliby a skočilo za kačátkem do vody. Avšak běda, kuřátko si vůbec neuvědomilo, že neumí plavat.
Počalo se potápět a z velkého strachu, že se utopí, křičelo jak jen mohlo o pomoc.
Maminka zaslechla své děťátko a bez meškání běžela k potoku, odkud k ní doléhal zoufalý hlásek. Věděla při tom dobře, že se stalo něco vážného. Nejhorší ale bylo, že i když přestrašená doběhla k potoku, nemohla kuřátku pomoci a jen nešťastná musela přihlížet, jak se kuřátko topí.
Náhodou volání kuřátka slyšela též maminka kačátka. Rychle doplavala k místu neštěstí a ještě se jí podařilo umdlévající kuřátko zachránit. Opatrně ho chytila do zobáčku a vynesla na břeh. Malé kuřátko bylo celé zmáčené a třáslo se zimou. Kdo měl největší radost?
Byla to jeho maminka, když viděla své děťátko zachráněné. Poděkovala kachničce a pomalu odešla s kuřátkem mezi ostatní drobotinu. Všechny sestřičky se radovaly, že celá příhoda šťastně skončila. Pro neposlušné kuřátko toho dobrodružství bylo skutečným ponaučením a od té doby patřilo mezi nejhodnější ze všech. Poznalo, že neposlušnost se nevyplácí.
