y
O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku
V jednom království žil král a měl syna a tři dcery. Děti už byly dospělé, přesto si celé dny jen hrály. Na výtku krále, že by měly převzít zodpovědnost, odpovídaly smíchem. Král už byl unavený, a tak si řekl, že na pár dní přenechá vladařské povinnosti Silomilovi, a odjede si odpočinout k sousednímu králi. Jakmile se princ ujal kralování, jeho sestry, Jaromila, Květomila a Dobromila si z něho začaly utahovat. Když ale ke královské koruně přilepily oslí uši, princ toho měl dost. Rozhodl se, že královské holky převychová.
Princ si s převychováním princezen nevěděl rady. Najednou se před ním objevil pán ve zlatém kabátě. „Jsem Slunečník, král slunce, dej mi Jaromilu za ženu.“ Silomil si pomyslel, že by bylo nespravedlivé, kdyby provdal pouze jednu sestru. Jen na to pomyslil, přistoupil k němu pán ve stříbrném kabátě. „Jsem Měsíčník, král měsíce, rád bych se oženil s Květomilou.“ „A co já? Já se vdávat nebudu?“ rozplakala se Dobromila, když viděla štěstí sester. Ale i na ni čekal ženich. Byl to Větrník, pán větrů, na větrném koni si ji odnesl do svého království.
Když se král vrátil domů, pochválil syna, že princezny dobře provdal. I Silomilovi se zachtělo ženitby, a tak se vydal do světa najít si nevěstu. Jel dnem i nocí, Slunečník a Měsíčník mu svítili na cestu, Větrník mu ovíval unavenou tvář. Princ dojel do kraje, kde žila princezna, která se oháněla mečem jako tucet rytířů. Byla na svůj um pyšná. Prohlásila, že se provdá jen za toho, kdo ji v boji přemůže. Princ se s ní dal do boje. Švagříci vdechli do jeho meče sílu slunce, měsíce i větru. Silomil jen jedenkrát sekl a princeznin meč v půli přeťal.
Princezna bojovnice pokorně sklopila hlavu, odložila zbraň. „Vyhrál jsi. Teď na tři dny odjedu a až se vrátím, bude svatba. Čekej tu na mě. Smíš vstoupit do všech komnat, jen do té sklepní nechoď.“ Princezna se rozloučila a odjela. Princ si prohlížel zámek a zvědavě nahlédl i do místnosti ve sklepě. Tam v železných poutech našel sténajícího staříka. Zželelo se mu ho a daroval starci svobodu. Sotva však okovy rozťal, muž nabral na síle a zaskřehotal: „Jsi hlupák, osvobodil jsi krále ohně. Tvá princezna patří teď mně.“ Ušklíbl se a zmizel.
Silomil hořce zaplakal, požádal švagry o radu. Slunečník pokýval hlavou: „Zle se teď vede princezně, král ohně ji vězní na svém hradě.“ Měsíčník přisvědčil: „Odsud ji jen tak nevysvobodíš.“ „Ledaže bys měl nejrychlejšího koně na světě, Stříbrohříváka, ale ten patří zlé čarodějnici,“ dodal Větrník. Silomil se rozhodl, že si koně opatří. Vydal se k čarodějnici. „Stříbrohříváka ti nedám, musíš si ho vysloužit,“ řekla čarodějnice. „Celý den budeš pást mých dvanáct železných koňů. Ale běda ti, zaběhne-li se ti jeden jediný, v koně tě proměním.“
Sotvaže princ otevřel stáj, koníci se rozutekli po louce. Princ je marně volal zpátky. Tu mu přišel na pomoc švagr Slunečník. Nechal sluníčko pálit tak, že se koníci rádi vrátili do chládku stáje. Když čarodějnice viděla, že princ úkol splnil, zlostně zaskuhrala: „Ohlídat dvanáct koní není žádný těžký úkol, zítra ti jich dám na starost dvakrát dvanáct. Ale to si pamatuj, ztratí-li se ti jeden jediný, proměním tě v kamenný žlab.“ Tentokrát pomohl princi Větrník. Foukal tak silně, že se koně nemohli hnout z místa a raději drželi při sobě.
Když čarodějnice zjistila, že i tentokrát princ obstál, zlostně odešla pryč. Co prince na druhý den čeká, prozradili švagři. Slunečník mu podal zlatý bič. „Zítra budeš muset podojit divoké krávy. Než začneš, každé zvíře šlehni bičem a práce se ti zdaří.“ „Čarodějnice ti pak přikáže, aby ses vykoupal v horkém mléce. Ničeho se neboj, včas lázeň zchladím,“ řekl Větrník. I Měsíčník přidal radu: „Stříbrohříváka najdeš ve staré stáji na konci louky. Než ho osedláš, vykoupej ho v řece.“
Vše se událo, jak švagři předpověděli. Princ podojil divoké krávy a čarodějnice mu přikázala, aby se v horkém mléce vykoupal. Silomil viděl, jak Větrník fouká do kádě, koupeli se tedy nebránil. Když se vykoupal, byl stokrát krásnější. Čarodějnice mu krásu záviděla, přičarovat si ji nedokázala. Rychle hupsla do lázně. Nevšimla si, že Slunečník mezitím mléko do varu rozehřál, a tak se v něm uvařila. Dobře jí tak. Její zlobě je navždy konec.
Princ Silomil si mohl vzít svou zaslouženou odměnu. Avšak jaké bylo jeho zklamání, když Stříbrohříváka poprvé uviděl. Koník byl vychrtlý, špinavý a na nohy chromý. Princ se cítil podvedený, přesto koně odvedl k řece, aby se vykoupal. Sotva Stříbrohřívák smočil kopyta ve vodě, stal se z něho statný kůň. Dravá řeka mu dodala síly. Silomil na něho vyskočil a kůň s ním rychle utíkal k hradu krále ohně. Ten princovu nevěstu věznil ve vysoké kamenné věži.
Princ se na koni vznesl k věži a princeznu vysvobodil. Stříbrohřívák se rychlým cvalem dal na cestu zpět. Když král ohně zjistil, že mu Silomil princeznu vzal, ihned osedlal Černohříváka. Černý kůň stíhal stříbrného koně, od kopyt mu létaly jiskry, avšak Stříbrohříváka nedohonil. Král prohrál. Poznal, že Silomil je soupeř, kterého neporazí. Vrátil se na hrad a mezi kameny na princeznu zapomněl. Princ a princezna dojeli na zámek starého krále. Hned vystrojili svatbu, na které nechyběli Slunečník, Měsíčník a Větrník, dobří to švagři a přátelé.
