
y
Pravý indián
Na břehu Stříbrného jezera, v malé indiánské vesničce Sewaru, žili otcové a matky, stařenky a starci a kopa veselých dětí. Ty se honily a dováděly, potápěly se v jezeře, válely se po loukách.
Když všechno dokola přikryl bílý sníh, lyžovaly dolů po svahu, po ledě se klouzaly. A jen co zasvítilo jarní sluníčko, už byla zase kopa dětí na louce za vesnicí.
Jenom jeden indiánský chlapec nebyl mezi nimi. Seděl před stanem, mžoural do sluníčka a hladil svou přítelkyni kočičku. Ta potichu předla, také mhouřila očička a oběma bylo dobře. Jednou se u chlapce zastavil náčelník, moudrý Jakanaw. – A copak ty, Kočičáčku? – zeptal se chlapce. – Proč neběháš po louce jako ostatní mládenci? – Nechce se mi. – Odvětil malý Indiánek. – Mně je takto dobře. – Hm... dobře... Možná jednou budeš litovat... – pravil náčelník a odešel. Kočičáček by se ho byl rád zeptal, jak to myslí, ale Indiáni jsou už jednou takoví. Moc toho nenamluví.
A tak Kočičáček dál seděl před stanem, jedl, co mu máma přinesla a usínal při kočičím předení. Najednou ho probudilo bubnování. Kočičáček horko-těžko vstal a šel se podívat, co se děje.
Uprostřed vesnice stál Náčelník a hovořil: – Poslouchejte, všichni Indiáni od Stříbrného jezera! Slunce se vrátilo na teplou oblohu. Je jaro. Přišel čas, abychom vyzkoušeli naše děti, jestli z nich budou praví Indiáni! – Jaké zkoušení – zabrblal Kočičáček. – Indiánem jsem se narodil, tak tedy jsem Indián. – A náčelník pokračoval. Uspořádáme závody. Kdo doběhne do cíle na druhém konci jezera dokud nezapadne slunko, toho přijmeme mezi muže. Komu se to nepodaří, zaslouží si posměch. – Potom se náčelník podíval na Kočičáčka a pokračoval, jako by mluvil jenom k němu. – Věřím, že jste schopní mládenci. Vždyť jste trénovali dlouhý čas.
Kočičáček nesnesl pohled náčelníka Jakanaw. Raději se vytratil a vrátil se před svůj stan. Tam stál a potichu přemýšlel. – Trápí tě něco? – Ozvala se kočička, která uměla se svým přítelem rozmlouvat indiánskou řečí. – Prý trénovat... – Zamumlal Kočičáček. – Vždyť bych i trénoval, kdybych věděl, co to je. – To znamená cvičit, běhat, skákat... Ale pravidelně. Každý den. – Vysvětlila mu kočička. – Co? Každý den? – divil se Indiánek. – To je moc. – Když chceš, aby tě přijali mezi pravé Indiány, nezbývá ti nic jiného. – Odpověděla kočička a vzdychla si. – I tak je už pozdě. Stále jen sedíme, jídlem se cpeme a zase sedíme... Zatímco jiné děti...
Nemusela dál nic vysvětlovat. Stačilo se podívat na louku, na skotačící mládež. Kočičáček vstal, protáhl se a povídá: – Dobře tedy. Pojďme.
– Trénovat? – Ptala se kočička. A když Indiánek kývl hlavou, vesele se rozběhla. – Chytej mě! Chytej, Kočičáčku! A tak se proháněli vesnicí i přes louku, přes borovicový les a stále výš, ke skalám. – Už... už nemohu! – Zanaříkal Kočičáček a sotva dech popadal.
– Tak se zastav a zacvič si! – Zvolala kočička z vysoké skály. Sama mu mňoukala do rytmu a Kočičáček cvičil. A potom zase běh a zase cvičení.
– Už nehraju! – Vykřikl nahněvaně Indiánek a sedl si na kámen. – Všechno mě už bolí! – Byl unavený a bodejť by ne, když mu ruce i nohy zlenivěly, bříško se zakulatilo od ustavičného sedění. – Pojďme, Kočičáčku! Pojďme! – Nutila ho kočička. – Nebuď líný! – Ani mě nenapadne. – Odpověděl Kočičáček. – Teď si lehnu a dost!
– A to však dělat neměl. Jak se natáhl na skále, převážil se... kočička nestačila ani vykřiknout, když malý Indiánek přeškobrtl přes kámen a spadl dolů, do hluboké propasti.
Kočička si strachem zakryla očka a otevřela je až tehdy, když se z hloubky ozvalo: – Aúúú! To bolí! – Sláva! Žije! – Zavolala vesele kočička a přiběhla na kraj propasti. – Co to je za slávu? Jaká sláva? – Hněval se Kočičáček. – Vždyť jsem se potloukl. – To nic. Jen když se nic horšího nestalo. Vylez ven! – Řekla kočička. A vtom se ozvalo další bubnování. To náčelník svolával mládence na závody. – No tak vylez, neslyšíš!? – Pravila kočička. – Začnou závody! MUSÍŠ tam být. Kočičáček přestal naříkat, podíval se na skály kolem sebe a zkoušel vylézat. Jenže to nešlo. Spadl příliš hluboko a sil měl moc málo.
Když to kamarádka kočička viděla, beze slova odběhla. – Kočičko, počkej! Zůstaň! – Volal Kočičáček a bylo mu do pláče. Z dálky se ozýval veselý pokřik, závody byly v plném proudu a on zůstal v hluboké propasti. Až teď Kočičáček pochopil, co mu to říkal moudrý Jakanaw. Opravdu litoval, že nemá víc sil. Litoval, že se celé dny válel před stanem.
Zatím kočička přiběhla do vesnice a otírala se o nohy Indiánů. Nemohla je poprosit o pomoc, protože rozmlouvat dovedla jen s Kočičáčkem. A tak jenom skákala a žalostně mňoukala.
Závody skončily. Slunce se už sklánělo nad jezerem a všechny mládence přijali za pravé Indiány. – Co ta kočka chce? – Vyptávali se Indiáni. – Kdyby jsme jí jen rozuměli.
Až tu si všiml kočky i Náčelník Jakanaw. – Zle je. Řekl. Něco se stalo s Kočičáčkem. Kočička radostí, že ji porozuměl, vyskočila
a už běžela ke skalám. Jakanaw za ní a za náčelníkem celá vesnice.
Zatím se Kočičáček v propasti probral. Viděl, že se stmívá a začal lézt. Jenže marně se snažil, marně se drápal. Neměl dost síly, nebyl dost šikovný, aby se dokázal sám vysvobodit. A tak si sedl na dno propasti a zase naříkal.
Najednou zaslechl z dálky křik. Podíval se nahoru a hned se mu ulevilo. Nad kameny se objevila hlava náčelníka Jakanaw a za ní hlavičky malých Indiánů. – Tu jsem! Tady! – Zakřičel Kočičáček. Hned několik Indiánů šikovně slezlo dolů a pomohlo Kočičáčkovi. Ten s námahou vylezl a už stál na skále před moudrým náčelníkem.
– Nu, Kočičáčku? – Zeptal se Jakanaw. – Vzpomínáš si, co jsem ti povídal? – Ano... – Přiznal zahanbený malý Indiánek. – Doplatil jsem na svou lenivost. – Sláva! – Ozvalo se najednou. – Sláva, náš Kočičáček zmoudřel! – To volali Indiáni, radovali se, že to všechno tak dobře dopadlo. Jenom Kočičáček byl trochu smutný. Podíval se na krásné čelenky Indiánů a bylo mu líto, že jemu taková nepatří. Starý náčelník jakoby tušil, na co Kočičáček myslí, řekl: – To nic, Kočičáčku. Toto jaro jsme přijali všechny chlapce mezi Indiány. Až na tebe... Ale jak budeš pořádně, pravidelně cvičit, trénovat, za rok, se i ty dočkáš.
– Budu! Budu trénovat! – Zvolal Kočičáček a aby ukázal, že to myslí skutečně vážně, hned se také do toho pustil. – Mňau... ani mně to neuškodí... – řekla kočička a také se pustila do cvičení.