
y
Chudáček Petřík
Slunce svítí, sníh se třpytí a po svahu dolů sjíždějí výskající děti. Tváře mají rozesmáté, červené. Bodejť by ne. Vždyť takové sáňkování je nejlepší věc na světě.
Kolik nás je? Celá kopa. Ale někdo tu přece chybí. Kde je Petřík Chudáček? Jistě je vám, děti, divné jméno toho chlapce. Petřík se jmenuje už od narození. Ale chudáčkem ho pojmenovaly děti. Proč? To se dozvíme.
Tu je Petřík. Řeknete si, chlapec jako každý jiný. Ale pozor. Nevíte, že je tento Petřík velmi nemocný. Jen si ho lépe prohlédněte. Čepice, kabát, tlustá šála... Nemýlíte se. Nejde ven. To on doma tak vysedává. Prý aby neprochladl. Petřík se totiž chorobně bojí toho, aby neprochladl.
Zafouká vítr, do oken se opře. „Jéj! Zle je!“ zakřičí Petřík a běží je zavřít. „Průvan, to je hrozná věc. Z toho bude jistě horečka...“ Tak co, děti, víte už, proč je Petřík Chudáček?
Zatím co venku děti skotačí a dovádějí, sedí doma, přikrytý dekami a čeká na nemoc. Slunko zašlo za smrky a nakouklo do oken.
„To je zlé!“ řekne si náš Petřík a běží stáhnout roletu. Ze slunka je přece úpal. A tak sedí potmě sám a třese se. Ale z čeho? Od horečky? Kdepak. Strach s ním třese, hrozný strach. „Co jen dělat proti nemocem...“
Proti zimě je rada snadná. Je třeba vylézt na pec. Tam je tma a teploučko. A vítr ať si venku hvízdá. Na peci je nejlíp.
Jenže pozor. Petřík padá. Stolička se převrhla. „Ajáj“ křičí Chudáček. „Už mám zlomenou nohu!“
Naštěstí je třeba odřeninu ošetřit. Ale takto to dál nejde, protože se opravdu může něco stát. Vstávej Petříku. No tak! Tak se před nemocemi neuchráníš. Především se jich nesmíš bát.
„To se lehko řekne,“ bručí Petřík Chudáček. „Jenže to bych potřeboval nějaký zázračný lék, který by mě od všeho uchránil.“ Že by opravdu zázračný? Pojďme se podívat na děti, co si hrají venku.
Padá sníh a fouká vítr. Ale to nic, to nevadí. Pod bundičkou máme svetr, pod ním košili. K tomu ještě sáňkování. Jen si zkuste vyběhnout vzhůru do kopce. Zima vám určitě nebude a sníh, ten taky neuškodí. Hlavně, že jsme na vzduchu!
No dobře, brblá náš Petřík. Ale co až přijde jaro? Počasí je takové a zase makové... a nemoc, ta na sebe nedá dlouho čekat.
Ale ani my na ni čekat nebudeme, Jarní slunko dodá sílu a deště se nebojíme. Přesto je ranní sprcha dobrá, je silnější než jarní deštík.
Ale to nic není. Přijde léto. Zapotím se, přechladnu a hned zase do postele.
Když se nebojíš vody, slunko ti taky neublíží. Když ho máš dost, vběhneš do stínu a tam si zase poskáčeš. Střídáš vodu, slunko, stín.
Znám takové střídačky... Po nich už nic jiného nezbude, než celý podzim proležet pod peřinou.
Kdepak. Na podzim se nejlíp vyběháš. A cvičení na louce je také bezvadná věc... Tak co, jak se ti to líbí?
No dobré to je. Lepší, než ležet doma v horečce. Jenže, jaké jsou ty zázračné léky? Ještě jsem je neviděl.
Že ne...? A co otužování? Voda, slunko, vzduch. Nejlevnější a nejlepší léky na světě. Když je budeš užívat v správné míře, nebudeš už nikdy víc Petřík Chudáček.
Petříkovi se to opravdu zalíbilo. A hned to zkusil doma v koupelně. Teplá voda, studená. Teplá a zas studená. Myslel už, že z toho onemocní. Ale nestalo se tak. To otužování je přece jen zázračný lék.