y
Když loutky ožijí
Když chceme zahrát krátkou scénku, nebo vtip, můžeme jako loutky – postavy - použít věci, které jsou okolo nás. Například kapesník, šátek nebo šálu, klubíčko vlny a k tomu dva knoflíky spojené nití. Kapesník převážeme přes zavřenou pěst, knoflíky uzpůsobíme jako oči, prostředníček tvoří nos a s ním hraje celá ruka. Loutky, které jsou nejjednodušší a vždy po ruce, nazýváme LOUTKY IMPROVIZOVANÉ.
Z tvrdšího papíru nebo lepenky vystřihneme tvar loutky /postavu/, barevně pomalujeme nebo polepíme vhodným textilem, připevníme na vodící hůlku a můžeme hrát. PLOŠNÉ LOUTKY jsou vděčné zejména při uvádění dětských písní, poezie a příležitostných scének /a/. Když chceme, aby se na plošné loutce některá část pohybovala, připravíme si jednoduché vahadlo, na které zezadu připevníme nitě /b/. Při vodění loutky současně hýbeme tím dílem, který musí být samostatně vystřižený a připevněný k stabilní části těla loutky tak, aby byl zabezpečený pohyb. Dosáhneme tak jednoduchý pohyb např. hlavy, ocasu, jak to ukazuje /b/.Jednotlivé díly můžeme spojit uzlíkem, nebo kovovou sponkou na spisy, jak to vidíme na /c/.
Některé plošné loutky, např. kačenky, prasátka a myšky přizpůsobují pohyb pomocí drátu /např. ze starého deštníku/. Horní část drátu se připevní na pohyblivou část loutky. Tělo loutky je připevněné na tyčce. Při náročnějších pohybech /hlava i křídla/ vodí jednu loutku dva herci. TAHACÍ PANÁK je loutka, která se stala oblíbenou právě pro svou pohyblivost. Pohyblivé díly jsou spojené nitěmi. Všechny musí procházet očky na vodící hůlce. Všimněme si způsobu připevnění, které spolu s nitěmi je důležitým nástrojem, aby panák po zatáhnutí pružně měnil polohu končetin.
Krátkou scénku, nejčastěji bajku, můžeme realizovat STÍNOVÝMI LOUTKAMI. Skuste si stíny vytvořit pomocí rukou /a/. Z tvrdého papíru vystřihneme části loutky /tělo, hlava, ruce/ se nastrčí na ruku. Pohybem ruky a prstů dosáhneme pohybu stínové loutky /b/. Můžeme si taky vystřihnout celou scénku a nalepit zezadu na pauzovací papír, napnutý na rámu. Namísto pauzovacího papíru můžeme použít matné sklo anebo průsvitnou tkaninu. V této scénce se odehrává děj, v němž účinkují stínové loutky. V našem případě loď s rybami, vlk nebo veverka, voděná na drátě. Kouzlo stínových loutek je v tom, že celou scénku osvítíme zezadu obyčejnou žárovkou. Nedáváme ji moc vysoko, aby ji diváci neviděli.
Nejčastěji budeme používat HŮLKOVÉ LOUTKY. Základním materiálem je dřevěná hůlka. Na její hrot nasadíme hlavu /míč, nebo polystyrenová koule, která má otvor na vsunutí hůlky/. Když chceme, aby se hlava pohybovala, hůlka musí mít dvě části, které spojíme gumovou hadičkou. Namísto hadičky můžeme použít i pružinu. Stejně řešíme i pohyb loutky v pase. Na ruku můžeme použít nejrůznější materiál: vycpávkovou metráž, používanou jako těsnění na okna, gumové hadičky, proužky hrubého textilu apod. Na kostým loutky využijeme různý textil, na vlasy vlnu, mop, lýko nebo jakoukoliv přízi. Gumovými hadičkami, pružinami jako i volně připevněnýma rukama dosáhneme chvění a mírného pohybu loutky, který oživí celkový projev loutky.
Obrázek /a/ zobrazuje rozmístění jednotlivých dílů těla loutky a jejich připevnění, aby se mohly pohybovat /Ruce na drátech, nohy na jednoduchém vahadle/. Obrázek /b/ ukazuje jednoduchou VAŘEČKOVOU LOUTKU. Obyčejná dřevěná vařečka se textilem formuje na postavu děvčátka, ruce převážeme křížem. Jsou také z textilního válečku. Na vlasy použijeme různé druhy příze, vlnu, případně lýko. Sněhové vločky, jak je ukazuje obraz /c/, jsme namalovali na tvrdý papír a přilepili na hrot hůlky. Tělo loutky je z papírového kornoutu polepeného pestrým textilem. Kornout přilepíme k hrotu hůlky pod sněhovou vločku.
Při hrách můžeme použít při menší úpravě i různé druhy zeleniny /řepa, mrkev, brambory, kukuřice a pod./ Vodíme je rukou pokrytou vhodným textilem, pro tyto účely můžeme použít nejrůznější láhve, nejvhodnější jsou z umělé hmoty. Upravíme je textilem, doplníme rekvizitami a po odříznutí dna nasadíme na hůlku. Do této kategorie loutek patří hodně předmětů, které vidíme okolo sebe. Stačí jen malá inspirace a po vhodné úpravě vyčarujeme širokou paletu různých typů.
Základním materiálem na zhotovení hlav může být geometrické těleso /koule, válec, kužel/, obrázky ukazují, jak je můžeme využít.
Dřív než začneme s nácvikem textu, stanovíme si charaktery jednotlivých postav. Připravíme návrh, jak má loutka vypadat. Promyslíme kostrukci. Potom se rozhlédneme okolo sebe a hledáme vhodný materiál /prázdné krabice různých druhů, polystyrén, korek a pod./ Při technických přípravách dbáme na to, aby materiál, který používáme, byl lehký.
Krátkou scénku si můžeme zahrát i s LOUTKAMI NA PRSTECH. Viděli jste je v tevizních večerníčcích. Jak na to? Na obr. /a/ vidíme na palci zelené rukavice našité děvčátko a na ostatních prstech housata. A můžeme začít píseň o pastýřce a housatech. Pohybem prstů oživujeme postavy. Tím samým způsobem na hotovou rukavici, ale lepší je speciálně na tento cíl ušitou, našijeme různé postavy, které potřebujeme. Když chceme mít prstovou loutku pohyblivější, použijeme konstrukci jak nám ukazuje obr. /d/.
Nejpohyblivější a nejčastěji používaná loutka je MAŇÁSEK. Tělo maňásku tvoří ruka. Na obrázku vidíme vhodně upravenou hlavu maňáska, nasazenou na prstu. Nejvýhodnější je do hlavy maňáska vlepit papírovou trubičku. Jak upravíme oblek maňáska, tedy ruky, záleží jen na nás. Na obr. /a-d/ vidíme několik způsobů vodění.
Základem oblečení maňáska je vždy košilka, na kterou připevňujeme části kostýmu, podle potřeby a příležitosti.
Zvláštním typem maňásků je MAŇÁSEK DVOJRUČNÝ. Maňáskem pohybujeme oběma rukama, čímž dosahujeme žertovné a groteskní situace. Kostým dvojručního maňásku přispůsobujeme velikosti rukou, aby nebyl těsný a maňásek byl snadno ovladatelný.
PĚTIPRSTOVÍ MAŇÁSCI jsou vhodní na předvádění šibalských kousků. Obrázek ukazuje, jak si připravíme a zhotovíme střih na „oblečení“ ruky i manipulování prstů v kostýmu maňáska. Tento typ loutky je vhodný na všechny druhy postav.
Na obrázku jsou znázorněné různé typy naňásků. Může nás to inspirovat ke zhotovení rozličných druhů, které použijeme v krátkých a delších loutkových scénách.
Poznáváme PROSTOR, v němž se hraje loutkové divadlo, je to JEVIŠTNÍ PROSTOR. Scénku, kterou divák vidí zepředu, dělíme při pohledu shora na hrací desku, /na ní se odehrává většina děje, upevňujeme na ni různé pomůcky, rekvizity a kulisy/ a pozadí, které nazýváme jevištní horizont. Aby nebylo vidět nad horizont, používáme horní závěs. Celý tento prostor vidíme z boku na prvním obrázku. Portálový rám vykrývá jeviště tak, aby divák neviděl do zákulisí.
Na to, jak využít jevištní prostor, nám poslouží scénka se zajíčkem. Všimneme si rozmístění stojanů a kulis. Předměty vpředu jsou plastické, dál se zužují a v pozadí jsou docela plošné – touto skutečností dosáhneme, že scénka má „hloubku“, perspektivu. Předměty a kulisy dáváme vždy v takovém pořadí jako na obrázku – plastické – poloplastické – plošné.
Děj scénky představuje prostředí, v němž se odehrávají dramatické situace. Podle toho přistoupíme k řešení JEVIŠTNÍHO PROSTŘEDÍ. Na jeviště patří jen takové kulisy, které jsou funkční, tedy zúčastňují se hry. Nakreslený jevištní předmět nebo celou scénku můžeme pomocí episkopu zvětšit na vyhovující velikost /na tvrdší papír, lepenku, překližku atd./ Kulisy malujeme krycími barvami, můžeme je polepit barevnými matnými papíry, tapetami nebo textilem. Hotové připevníme na stojany nebo ke hrací desce. Na obr. /a/ a /b/ vidíme, jak pomocí vrstev z hobry možno vyrobit strom a keř.
Způsob a styl, jakým kreslíme, musí být jednotný. Na obr. /b/ jsou vedle sebe tři různě nakreslené stromy – jde o nejednotný výtvarný styl – správný je tedy obr. /a/. Při některých scénkách používáme menší či větší množství rekvizit. Na ovládání předmětu, rekvizity hrají s loutkou, nejlépe vyhovuje typ maňásků. Využijme to!
Nejjednodušší hrací PARAVAN je na obr./a/. Na obr. /b/vidíme skládací paravan, na obr./c/ má pozadí – jevištní horizont. Složitější řešení hracího prostoru ukazuje obr. /d/. Obdélníky na bocích zabraňují výhled mimo jevištní prostor. Dva žebříky, mezi nimi deska, přes ni kus látky, to je vše, co potřebujeme, aby se dalo hrát.
Vidíme několik způsobů připevňování KULIS: /a/ pomocí stolařské svorky, b/ pomocí malé svěrky od kombi vrtačky, od stolního struhadla, /c/ nasunutí na železo ve tvaru L, /d/ nasunutí na hůlku, /e/ jako stojan poslouží nám tělocvičný stojan, /f/ stojan, pro tento cíl vyrobený, /g/ očka zasuneme otvory do druhé desky a otočíme, /h/ na kulisy dáme rozebraný pant a spojíme drátem, /i/ kulisu připevníme na hůlku, zasuneme do otvoru v desce, hřebíkem zabezpečíme, aby hůlka stála pevně a nepadala dolů, /j-k/ kulisy připevníme na desku anebo spojíme trojúhelníkem a zatížíme.
V některé scénce máme změnu obrazu. Tento problém vyřešíme tím, že si připravíme otočné kulisy. Na prvním obrázku vidíme v horní polovině kruhu prostor, který právě hraje. Otočením kruhu přesuneme na horní polovinu les. Zrovna tak je oboustranný i domeček. Může hrát nejdřív zvenku a po otočení vidíme do domu. Přestávka není potřeba.
Když obrázky scén slepíme a spojíme do knihy nebo leporela, zhotovíme si listovou kulisu. Obrázek /a/ ukazuje, že pro maňásky je třeba kulisy stavět tak, jako kdyby loutky měly nohy. To znamená, že pomyslná podlaha je nižší jak hrací deska.
Když hrajeme v přírodě, stavíme jeviště tak, aby divák měl světlo za zády. Loutky, které hrají na zadní ploše, musíme vyzvednout výš, aby je bylo vidět – jak je znázorněno na obr. /a/. Když nechceme, aby diváci viděli do zákulisí, vykrýváme boky jeviště závěsy – obr./c/.
Loutky je potřeba umět osvětlit. Stačí obyčejná žárovka, jednoduchý /fotografický/ nebo divadelní reflektor. Dva reflektory stavíme tak, aby loutky nasvítily zepředu a přitom neoslepovaly diváky. Osvětlení je třeba dopředu vyzkoušet.
Zkušenější loutkáři si mohou vyrobit náročnější typ - JAVÁNSKÉ LOUTKY. Jsou to loutky, které se nejčastěji používají v loutkových divadlech a v televizi. Vodí se zespodu na stabilní hůlce. Ruce loutky jsou upevněné na drátech. Na obrázku vidíme jednoduchou konstrukci javánské loutky.
A nakonec klasická loutka, která vyžaduje větší loutkoherecké zkušenosti – MARIONETA. Vodíme ji na nitích nebo drátech, které jsou připevněné na vahadle. Loutkoherec ovládá vahadlo zhora. I marionetu si můžeme sami vyrobit – potřebujeme jen radu a pomoc zkušenějších loutkářů.
