y
Pro maminku
V domku u řeky bydlela chudá vdova. Měla dvě děti, Toníka a Lidušku, Toník byl starší a chodil už do školy.
Jednou v zimě maminka onemocněla a nemohla do práce. Ulehla, pokašlávala a o všecko v domácnosti se musely starat děti. Někdy sedávaly u postele a dívaly se na nemocnou maminku, které bylo stále hůř. V chaloupce bylo smutno a Liduška stále častěji plakávala.
„Toníčku můj milý,“ řekla maminka jednoho dne, „běž pro lékaře.“ Přišel lékař, maminku prohlédl, napsal recept a poslal Toníka do města pro léky. „Tady máš peníze,“ ukázala maminka Toníkovi na hrníček, v něm byl poslední stříbrňák.
Toník sevřel stříbrňák do dlaně a vyběhl z domu. Utíkal zasněženou cestou podél zamrzlé řeky a po nikom se ani neohlédl. Na mostě potkal stařečka, který za Toníkem cosi volal, ale chlapec běžel dál. Vítr mu šlehal do tváří a mrazem mu křehly ruce.
Kolem chodníků ležely hromady odhrnutého sněhu a ulicemi projížděli saně s rolničkami. V saních seděli páni a dámy v kožichách, ale chudého chlapce si nikdo nevšiml. Zato Toníkovy oči pozorovaly všecko. Co toho viděl v bohatých obchodech, přeplněných výkladních skříních!
„Kéž bych mohl něco dobrého koupit své nemocné mamince.“ pomyslil si a otevřel dlaň. Leknutím nemohl s místa, stříbrňák byl pryč. „Ach já nešťastný, co si jen počnu,“ zanaříkal a dal se do pláče. Za živého boha si nedovedl vzpomenout, kde mohl stříbrňák ztratit.
Šla kolem paní v černých šatech, zahlédla plačícího Toníka a zeptala se ho: „Pročpak tolik pláčeš?“ I pověděl jí Toník všecko po pořádku, ale plakat nepřestal. Když k vzhlédl, uviděl, že má paní smutné, přesmutné oči a že i v jejím hlase je cosi smutného.
Vzala Toníka za ruku a odvedla si ho do svého domu. „Posaď se ke kamnům, celý se třeseš zimou,“ pravila, když vstoupili do světnice. Toník se posadil k teplým kamnům a paní ho pohostila. Přitom mu vyprávěla, že měla právě tak velkého chlapce jako je on, ale že jí nedávno zemřel.
„A teď už jdi,“ řekla nakonec a dala Toníkovi stříbrňák, právě takový, jaký cestou ztratil. Toník jej vzal, poděkoval a běžel do lékárny. Koupil lék a ještě nějaké peníze dostal zpět. Za ty koupil mamince u pekaře pěkně vypečené koláče.
Doma ho už očekávali, Liduška přivítala Toníka s otevřenou náručí a maminka se na něho vděčně usmála. U její postele seděl stařeček, kterého Toník potkal na mostě. „Tady je ten ztracený stříbrňák,“ ukázal na stůl. „Podruhé si dej na peníze pozor, nemáte jich nazbyt.“ Maminka užívala vzácné léky, její nemoc pomalu odcházela a do chaloupky se zase vrátilo štěstí.
