y
Smrt kmotřička
Byl jednou jeden chudý chalupník. Chalupu měl plnou dětí a hlavu plnou starostí, jak by je uživil. Posléze se mu narodilo třinácté dítě a on ve své chudobě nevěděl, koho by chlapci za kmotra vzal, aby se alespoň poslednímu dítěti lépe vedlo. Rozhodl tedy, že se vydá nazdařbůh do lesa a vezme za kmotra prvního, koho potká, protože ze známých ve vsi nikdo tu starost na sebe vzít nechtěl.
Za chvíli ho potkal Bůh. Dobře věděl, co má chuďas v úmyslu a sám se za kmotra nabídl. Ale když chalupník zjistil, koho vlastně že to potkal, odmítl. „Kdepak, tebe nechci, ty stále bohatým naděluješ a chudé necháváš hlady umírat.“ Chuďas se otočil jiným směrem a pokračoval v cestě.
A tu se k němu přitočil čert. Také věděl, že chuďas hledá kmotra, a hned se ochotně nabízel a hory doly sliboval, zlato i drahé kamení. Což o to, chalupníkovi se sliby zamlouvaly, ale kmotr se mu moc nezdál. „Co jsi zač, já tě neznám,“ zeptal se. „Já jsem přece čert.“ „To bych tomu dal,“ povídal chuďas, „ty jen každého svádíš a podvádíš, tebe já za kmotra nevezmu.“ A šel dál.
A pak byl už velice unavený, daleko od domova a hluboko v lese. A tam potkal vyzáblou smrt. I ta se k němu hned měla a nabízela se za kmotru. „A co ty jsi zač,“ ptal se chalupník. A když se smrt představila, rozhodl se, že ji za kmotru vezme, protože smrt nedělá rozdílu mezi bohatými a chudými a všechny stejně kosí. „Dobře jsi zvolil,“ pravila smrt, „tomu, kdo mne za kmotru má, nikdy nic nechybí.“ Chalupník jí připomněl, že křtiny budou v neděli, a aby byla včas v kostele. Pak se obrátil a spokojeně šel domů.
Ani se mu nechtělo věřit, že tak dobře pořídil. Ale smrt dodržela slovo a v neděli se v pravou chvíli objevila v kostele. A držela dítě na ruce, jak se na opravdovou kmotru sluší. Slíbila, že se o chlapce postará, aby otec o něho neměl strach, a pak zmizela a dlouho o ní nikdo neslyšel. Léta ubíhala, chlapec vyrůstal a nic nevěděl o tom, jakou má kmotru. Když dospěl, smrt za ním sama přišla, vzala ho za ruku a odvedla do hlubokého lesa.
„Nic se nelekej,“ řekla mu. „Jsem tvou kmotrou a dnes ti dám svůj kmotrovský dar. Staneš se velice slavným lékařem. Kdykoli tě zavolají k nemocnému, vždy se ti zjevím, ale jen tobě, nikdo jiný mě neuvidí. Budu-li stát za hlavou nemocného, můžeš slíbit, že se uzdraví. Uvidíš-li mně však v jeho nohách, je nemocný můj a ty musíš říci, že je každá pomoc marná.“
Pak utrhla malý, podivný kvítek, a podala jej chlapci. „To je zázračný květ,“ řekla, „kterým každého nemocného uzdravíš, když k němu přivoní. Ale varuj se užít květu proti mé vůli, sic by s tebou bylo zle, přestože jsem tvou kmotrou.“ Chlapec slíbil, že poslechne, poděkoval kmotřičce a vrátil se domů. Netrvalo dlouho a stal se z něho nejproslulejší lékař v širokém okolí. Uzdravoval chudé i bohaté, tam, kde on nepomohl, nezmohli ani jiní lékaři, a lidé si o něm říkali i „Jen se na nemocného podívá, hned ví, kolik uhodilo.“ A tak za ním chodili a posílali pro něho a zahrnovali ho penězi, takže z něho byl velký boháč. A on vždy jednal tak, jak mu kmotra přikázala. Jednou onemocněl sám král a nikdo ho neuměl uzdravit. Vypsali tedy velikou odměnu, o které se doslechl i náš lékař. A šel se tedy na nemocného krále podívat.
Jak vstoupil do královy komnaty, viděl, že je zle, protože smrt stála králi v nohách. Ale vypsaná odměna byla tak veliká, že touha po ní přivedla lékaře na myšlenku, že by mohl alespoň jednou smrt přelstít. „Bude se na mne zlobit,“ pomyslil si, „ale je to přece má kmotřička, jisto mi pro jednou odpustí.“
Jak si lékař usmyslil, tak také udolal. Vzal krále do náruče a opatrné ho obrátil na loži tak, že smrt stála nyní u jeho hlavy. Pak slíbil, že krále uzdraví, a všichni se velice zaradovali.
Potom dal králi přivonět ke svému zázračnému květu a král hned pocítil úlevu. V krátké době se docela uzdravil a lékař dostal přislíbenou bohatou odměnu.
Ale smrt si to jen líbit nedala, že ji kmotřenec ošidil. Přišla k němu, zle se zamračila a pravila: „Ošklivě jsi mne podvedl. Tentokrát ti -to ještě odpustím, ale jen proto, že jsem tvá kmotra a nepřeji ti nic zlého. Ale varuj se ještě jednou porušit můj zákaz a užít květu proti mé vůli! Pak bude zle s tebou, pak přijdeš na řadu ty, pamatuj si!“
Lékař slíbil, že už nikdy neporuší příkaz své kmotry, řídil se jím i nadále a dobře se mu dařilo. Jeho bohatství neustále rostlo. Po nějaké době onemocněla královská dcera. Byla krásná a milá a všichni ji měli rádi, a tak byl v celém království velký smutek. Mnozí lékaři se ji pokoušeli uzdravit, leč marně. Král dal rozhlásit, že tomu, kdo jí vrátí zdraví dá princeznu za ženu, a půl království k tomu.
Až posléze přišel i náš lékař, ke kterému se zpráva donesla. I on se dal zlákat vysokou odměnou. Když uviděl princeznu, zatajil se v něm dech nad její krásou, a rozhodl se, že jí musí získat za ženu. Všichni čekali netrpělivě na jeho slova. Ale on nemohl hned promluvit, protože v princezniných nohách stála smrt.
Podíval se na svou kmotřičku a viděl, že se nedá nic dělat. Tvářila se hrozivě a připomínala svůj příkaz. Už se chystal říci zarmoucenému králi, že každá lidská pomoc je marná, když pohlédl ještě jednou na umírající princeznu. Její krása ho tak omámila, že zapomněl na všechny hrozby. Neuvažoval dlouho a rozhodl se, že se pokusí ještě jednou smrt obelstít.
Nedbal toho, že kmotřička hrozí, neslyšel, nedíval se jinam, než na krásnou princeznu. Opatrně ji v náručí obrátil na loži tak, aby hlava ležela tam, kde dříve byly nohy. Pak rychle, aby nebylo pozdě, dal princezně přivonět ke kvítku. V tom okamžiku se začala vracet princezně do tváře barva a ona byla ještě krásnější. Král se zaradoval a poručil, aby se chystala slavná svatba. A lékař byl šťasten, že ke svému velkému bohatství získá i krásnou ženu.
Chystal se obejmout princeznu, která se cítila úplně zdráva, ale kmotřička mu k tomu nedopřála času. Nadmíru se rozhněvala, když viděla, že jí znovu ošidil o to, co jí patřilo. Přiskočila k němu a pravila: „Varovala jsem tě, ale tys neuposlechl. Tentokrát je tedy řada na tobě.“ Uchopila ho svou ledovou rukou, a než se kdo vzpamatoval, odvlekla ho z královského paláce. Než se nadál, byl se svou kmotrou v hlubokém lese. V dálce se mihotalo podivuhodné světlo, ke kterému se rychle blížili.
A za chvíli stanuli před hlubokou jeskyní, kde v řadách hořely milióny velkých i malých světel. Co chvíli některá zhasínala a jiná se sama rozsvěcovala k údivu lékaře, který co živ něco takového neviděl.
Smrt ho vedla dovnitř do jeskyně a on se ptal, co znamenají ta podivná světla. „To jsou životní plameny všech lidí,“ odpověděla smrt. „Ty největší patří právě narozeným dětem, menší jsou dospělých a ta nejmenší světélka jsou starců a všech, kteří se chystají do hrobu, protože i děti mohou mít docela malé a slabounké světélko.“ Lékař se divil, proč ho sem kmotra zavedla a proč mu to povídá. Ale řekl si, že se alespoň podívá na své vlastní světlo.
„Ukažte mi moje životní světlo, kmotřičko,“ prosil, domnívaje se, že uvidí ještě mohutný plamen. Vždyť nebyl ještě starý. „Tady hoří tvá svíce,“ pravila smrt a ukázala na malý, skomírající, plamínek, který se už chystal prsknout naposledy.
„Má zlatá kmotřičko“, prosil vyděšený lékař, „zapalte mi rychle nové světlo, vždyť jsem ještě života neužil a mám teď před svatbou s překrásnou princeznou,“ „To nejde můj milý,“ namítla smrt a řekla, že nejprve musí staré světlo zhasnout, než se nové rozsvítí. Zoufalý lékař ji tedy prosil, aby postavila novou svíci na starou, aby hořela hned dál, jak stará dojde.
Smrt dělala, jako by mu chtěla po vůli být a jeho přání splnit, když už jednou je její kmotřenec, ale přitom chystala svou pomstu. Sáhla po nové veliké svíci a dávala ji na starou, ale najednou ji jako nedopatřením upustila na zem, takže svíce se v půli přelomila. „Ach, kmotřičko, co to dělá-“ chtěl zvolat lékař, ale neměl čas vetu dopovědět.
V témže okamžiku prskl a zhasl malinký plamínek staré svíce, lékař se skácel a padl smrti do náruče. Neboť smrt nelze beztrestně klamat, byt byla člověku stokrát kmotrou.
