Bylo poledne, když přišla k osamělé chaloupce. Vešla dovnitř a tam na lavici u kamen seděli kočička a pejsek. Počkám tady, snad někdo přijde a poradí mi kudy jít, řekla si Lenka, neboť se bála vydat se blízkým lesem.
Sedla si na lavici k zvířátkům a vytáhla bochánek. Dost špatný oběd, ale Lenka nebyla na dobrá jídla zvyklá. Měla hlad a proto bochánek s chutí přelomila.
Začala jíst a tu se na ni podívá kočička a zamňouká: „Mňau, mňau, dej mi kousek!“
Lenka honem ulomila kus bochánku a podala kočičce. „Tu máš, chudinko, trápí tě hlad, vid? Jez, však já mám ještě dost.“
A sotva si dává do úst druhý kousek, začne pejsek: „Haf, haf, dej mi kousek!“ Lenka mu ulomila takový kus, že jí skoro nic nezůstalo.“ Vidíš, na tebe jsem se nepodívala a ty máš taky hlad.“ Hladila obě zvířátka a rozdělila jim i ten kousek, který jí zbyl.
Před chaloupkou byla studánka a z té se Lenka napila. Kočička a pejsek přišli za ní a prosili, aby jim dala pít. Lenka nabrala vody do dlaní a oni se napili.
Šla zas do světnice a čekala, až někdo přijde. Najednou se otevřou dveře a do světnice se přivalí ošklivé zvíře, veliké jako medvěd. Přivalí se až k Lence a zabručí: „Děvče, dej mě na lavici!“ Lenka se lekla a s úzkostí se ptá zvířátek: „Kočičko, pejsku, mám to udělat?“
„Udělej, děvče, bude to pro tebe dobré,“ odpověděla zvířátka. Lenka vzala to ošklivé zvíře do náruče a položila je na lavici. Teď si poručilo, aby mu umyla nohy.
„Kočičko, pejsku, mám to udělat?“ ptala se Lenka opět. Zvířátka odpověděla: „Udělej, dobře uděláš.“ Nato si zvíře poručilo, aby je Lenka položila na lůžko. Zvířátka zas Lence poradila, aby i to udělala, položila zvíře do bílého lůžka.
„Děvče, lehni si také,“ zabručelo to zvíře. Lenka se zase ptala svých rádců. „Udělej to, budeš šťastná,“ řekla zvířátka. Lenka si tedy lehla a brzo usnula.
Ráno se probudila — a nad sebou vidí zlatá nebesa a hedvábné spony krásného lůžka, vidí překrásný pokoj a pěkného mládence. Myslila, že ještě spí a že se jí jen něco zdá.
Mládenec se na ni usmál: „Divíš se, Lenko, kde jsi? Hned ti to povím. Byl jsem od zlé čarodějnice zaklet v ošklivé zvíře s celým svým knížecím dvorem a tys mě laskavou službou vysvobodila. Teď jsem zase knížetem a tebe si vezmu za ženu.“ Lenka se nezdráhala být ženou krásného mládence.
Zlá macecha s Dorlou se dověděly, jaké štěstí Lenku potkalo; jak k němu přišla, nikdo nevěděl. Dorla řekla: „Nebudu se vdávat, půjdu radši do světa. Jsem mnohem hezčí než Lenka a když ona dostala knížete, já mohu dostat krále.“
Matka svolila a upekla Dorle na cestu bochánek z bílé mouky, plný hrozinek a mandlí. Dorla si svázala šaty, vzala peníze a bochánek a s pláčem se rozloučila s matkou.
Přišla také k té osamělé chaloupce; ve světnici u kamen seděli kočička a pejsek. Dorla si také sedla ke kamnům, rozlomila bochánek a začala z něho vybírat hrozinky.
„Mňau, mňau,“ začala kočička, „dej mi kousek!“ „Jdi mi z očí, ty otrapo jedna, pro tebe to nemám!“ obořila se Dorla na kočičku a odstrčila ji od sebe. Ulomila druhý kousek a tu se ozve pejsek; „Haf, haf, haf, dej mi kousek!“ Dorla se na něho osopila: „Pro vás, vy morousi, jsem to nepřinesla, kliďte se!“
Po jídle šla k studánce pro vodu. Zvířátka běžela za ní a prosila ji o trochu vody. Ale Dorla je kopla a šla zas do světnice. A tu se přivalí ošklivé zvíře, valí se až k Dorle a zabručí: „Dej mě na lavici!“
Dorla nevěděla co dělat. Jednak se nechtěla zvířete dotknout, jednak měla z něho trochu strach. Zeptala se zvířátek: „Kočičko, pejsku, mám to udělat ?“ „Sama jedla, sama pila, sama sobě radu dej!“ odpověděla jí zvířátka.
Zvíře zase zabručelo: „Dej mě na lavici!“ Dorla se jen ušklíbla a vstala: „Nač bych se s tebou pachtila? Lez si na lavici samo, co je mi po tobě!“
Po těch slovech chtěla ze dveří, ale strhl se vichr, zvíře se proměnilo v čerta a ten Dorlu popadl a odnášel ji s sebou. Kočička a pejsek se proměnili v holubičky a odletěli. Lence se vedlo dobře až do smrti, a když umřela, všichni ji oplakávali.
y
